Muž na lovu špenátu

Šla jsem tuhle z práce a přemýšlela, co uvařím rodině k večeři. Udělám palačinky se špenátem, napadla mě spásná myšlenka. Všechny suroviny mám doma, tak se aspoň nemusím po cestě domů zdržovat nákupem. Jenomže v mrazáku jsem našla jen zeleninu pod svíčkovou, kuřecí řízky, rybí prsty a mraženou petrželku. Špenát nikde. A to i přesto, že jsem si byla jista, že jsem ho nedávno kupovala do zásoby.

Nevadí. Prostě vyměním zelené lupeny za marmeládu a palačinky budou na sladko. Jenže manžel, který pořád ještě drží dietu, sám navrhl, že než sladké palačinky, to raději skočí pro špenát do obchodu.

Připravila jsem si tedy těsto na palačinky a čekala. Půl hodiny v klidu. Pak jsem manželovi zavolala na mobil. Lokalizoval ho na pohovce v obýváku, kde prokazatelně nebyl. Uběhla hodina, půl druhé... Přitom obchod máme od domu maximálně patnáct minut vleklé chůze!

Když už se Maruška potřetí dožadovala večeře a já jí znova odsekla, že čekáme na špenát, prohlásila výhružně: "Tak já si něco udělám," a hrnula se do šuplíku s noži, že si ukrojí chleba. "Vydrž, táta tu bude coby dup," poručila jsem hladové dceři a poslala ji za bratrem do pokojíku.

Sama jsem ale moc klidná nebyla. Běhala jsem z kuchyně do ložnice k oknu a vyhlížela špenát. Pepa ať si klidně zůstane u všech čertů, jen kdyby dorazil špenát, i kdyby ho měl poslat třeba messengerem.

Vtom vidím, že před domem nestojí naše auto. On snad jel těch pár set metrů do obchodu pro špenát autem!? Proběhlo mi hlavou a vzápětí následovalo: Co když se mu něco stalo? Měl nehodu a je v nemocnici nebo ještě něco horšího... Závěr mého myšlenkového pochodu mě dost vyděsil.

"Oblíkat, jdeme tátovi naproti," zavelela jsem a postrkovala hladové a úměrně tomu mrzuté děti do předsíně. "Nikam nepudu," protestoval Pepík a mrsknul tenisky do kouta. Mezitím, co jsme spolu v předsíni bojovali, zarachotily konečně klíče v zámku. "Táta je tu!," zvolala jsem (uznávám, že poněkud teatrálně)."Hurá!" Křičel malý Pepík, zatímco jeho sestra utrousila znechuceně "To je dost, už jsem skoro umřela hlady!" A odšourala se zpátky do dětského pokoje.

"Kde jsi byl tak dlouho... Miláčku?" Směs zuřivosti (mám ho praštit?) a prožitého strachu (mám ho obejmout?) mě uvrhla do křečovité laskavosti."Víš, já si řekl, že je hezky a že půjdu pěšky," začal Pepa zeširoka. "Jenomže v půlce cesty jsem si uvědomil, že jsem asi nechal při obouvání mobil na chodbě, kde by mi ho mohl někdo ukrást," pokračoval v líčení toho, co následovalo.

Vrátil se prý tedy do domu, ale na chodbě mobil nebyl. Zato ze zámku trčely zvenku jeho klíče. "No ještěže jsem se vrátil, než je někdo vzal!" Durdil se Josef sám na sebe. S vědomím, že mobil zůstal doma v bezpečí, vytáhnul klíče ze zámku, strčil je do kapsy a vydal se pro špenát podruhé.

"No a proč jsi jel pak do krámu autem?," zeptala jsem se, odebrala jsem mu nákup a odnesla jej kuchyně. Hodiny ukazovaly už skoro osm hodin a děti už vyly jako hladoví vlci.

"Nejel jsem autem," opravil mě muž a já se v labyrintu událostí, které ho potkaly, začínala pomalu ztrácet. "Šel jsem znovu pěšky. Nakoupil jsem, ale když jsem se s nákupem blížil k našemu domu, vzpomněl jsem si, že nemám ten špenát."

Nakoupil dvě tašky jídla, víno, sýry, olivy, dětem nějaké pamlsky, ale zapomněl na to, kvůli čemu se vůbec vypravil ven. Že by k nám už zavítal pan Alzheimer? Ale to ještě stále nebyl konec: Pepa se tedy vrátil zpátky k našemu domu, otevřel naše auto, nákup hodil na zadní sedadlo a odjel do obchodu znovu: pro kýžený špenát.

V tom okamžiku jsem už přestala poslouchat. Nalila jsem těsto na pánev a nabyla přesvědčení, že anabáze plná karambolů už definitivně skončila. Manžel i špenát dorazili, budeme konečně večeřet.

Jenomže Pepa pokračoval: koupil špenát a konečně se prý vracel domů. "Až když jsem došel k nám na roh, seplo mi, že jsem před obchodem nechal auto."

Začala jsem ho podezřívat, že si ze mě utahuje. Kdybych si takovou historku někde přečetla, myslela bych si, že pisatel snad hulí trávu nebo má papíry na hlavu.

"Tak jsem se vrátil zpátky k obchodu pro to auto, a tak jsem teď konečně doma," dokončil můj přepracovaný a milovaný manžel svou neuvěřitelnou story a unaveně se sesunul na židli. „Mámo, já ti mám takovej hlad...“