Muž na dietě

Můj manžel hubne. Ne, nesklátila ho zákeřná nemoc, nemá tasemnici, neztrácí se mi před očima... on se prostě rozhodl, že je třeba shodit „madla“ (jak familiérně nazývá místa, kde zamlada míval pas). Začal si počítat kalorie, zakazuje mi vařit knedlíky a dokonce zase chodí do fitka. Obdivuju jeho pevnou vůli a disciplínu. Jen je mi záhadou, kam zmizela ta půlka načaté čokolády, co jsem si schovávala v šuplíku na horší časy...

„Určitě ji snědla Maruška,“ určil manžel bez zaváhání viníka, když jsem se po sladké droze včera večer marně sháněla. „Ta vůbec neví, že jsem ji tam dávala,“ pochybovala jsem. „Nikdy by ji nenapadlo hledat čokoládu mezi fakturami za telefon a starými účtenkami.“

No nic, asi jsem ji dorazila v záchvatu hypoglykemie, když jsem tuhle ve dvě ráno u televize dožehlila prádlo za poslední dva roky (nekecám, ta hromada byla skoro tak velká jako já).

Musím si na to noční mlsání dát pozor! Nebo budu mít krásného štíhlého muže a tlustej celulitidní zadek. Fuj! Fakt ho obdivuju. Jak dokáže večeřet naposledy v půl šestý, a to ještě listový salát s jedním rajčetem a knackebrotem? Já bych do rána umřela hlady...

Je to vlastně skvělé mít doma někoho, kdo vám jde příkladem ve zdravé výživě a kdo vás zbytečně nerajcuje klobáskami, paštičkami, dortíky, majonézou a jinými „tlustými“ potravinami. Naše lednice by díky manželově péči prošla i lustrací doktorky Cajthamlové: bílý jogurt (light samozřejmě), šunka, asi deset kilo zeleniny, nízkotučný sýr, rostlinný tuk... proboha, a kde je moje máslo?

„Já ho lásko vyhodil, stejně už bylo žluklý,“ volá muž z obýváku, kde nesedí u televize, jak bývalo jeho zvykem, nýbrž na mojí karimatce z jógy provádí nějaké břišní prostocviky. „Nechceš si taky zacvičit? Nějak ti povoluje zadek,“ funí zpoza dveří.

To víš že jo! Někdo tady musí uvařit dětem večeři, když tatínek nemá čas... „Krupicovou kaši? Nechceš jim radši namazat slunečnicový chleba pažitkovou pomazánkou?“ Chválím otce svých dětí za starost o jejich jídelníček, ale je mi naprosto jasné, že pažitková pomazánka by zatoužila změnit identitu, kdyby slyšela, jak hnusně se o ní moji potomci vyjadřují. „Potřebují vápník, miláčku,“ hraju na strunu jeho aktuální vášně pro nutriční hodnoty. „Jsou ve vývinu!,“ překřikuju funění z pokoje.

Večer u televize. Já solené brambůrky (je jich fakt jen malá mistička a není tam gram cukru!), můj muž chroupe papriku pokrájenou na proužky. „Jdu spát, jsem dneska nějaký unavený,“ odpadává v deset. Když jdu v jedenáct do postele, už spokojeně oddychuje. Usínám téměř v tu chvíli, co se moje hlava dotkne polštáře. O půlnoci mě budí nějaké zvuky. Že by náš pes? Ne, ten spí v nohách postele. Zato vedle mne leží jen zmačkaná manželova peřina...

Asi jsem večer moc pila. Když už jsem vzhůru, dojdu si na záchod. V kuchyni se svítí. Copak, že by si už teď chystal dietní snídani? Ale tohle šustění nezní jako rozbalování šunky nebo krájení celozrnného chleba. To zní úplně jako... jako... jako mačkání obalu od mojí ztracené čokolády!

Nejdřív se mi chce ječet: „Mám tě!“ Pak ale potichu zacouvám zpátky do postele. Měla bych být naštvaná na toho zrádce, co bez mrknutí oka křivě žaluje na vlastní dceru a obelhává i okrádá vlastní ženu. Ale místo toho se mi vlastně ulevilo. Ten cizí pán „tohle-si-nedám-hlídám-si-linii“, co poslední dobou s námi bydlí, je pořád ten můj starý Pepa. Nedokonalý, se slabou vůlí a s madly v pase, ale zato milující a milovaný. Jen by mi nemusel připomínat ten povolený zadek...