Mise růžová košilka

Rozhodla jsem se, že než odjedeme v pátek na Velikonoce na chalupu, musím si koupit něco pěkného na sebe. Minimálně proto, aby mě nepokakal beránek. Smůla se mi lepí na paty i bez jeho přičinění. A tak jsem to vzala včera z práce přes obchod se svůdným prádlem. Tetelila jsem se radostí, že potěším nejen sebe, ale i manžela. Ta košilka mi padla do oka okamžitě.

Byla to láska na první pohled. Jen jsem váhala, jestli vzít menší a riskovat, že se bude na kyprých bocích nehezky dmout, anebo tu větší. Jenomže v té se mi zase moje už tak nepříliš vyvinutá prsa ztratí v nařasené látce. Řeším tuhle nesouměrnost vždycky. Nahoře nic a dole o dvě čísla víc. Ale co, úsměv je všelék a na mindráky zvlášť, zakázala jsem si dál se pozorovat v zrcadle. Jsem si jistá, že nenápadný půvab košilky přebije veškeré tělesné nedokonalosti a v manželovi se probudí zvířecí pudy...

Je tak krásná! Saténová s rozparkem, úzkými ramínky a decentní černou krajkou. A hlavně je růžová. A to navzdory tomu, že ani jako dítě jsem nikdy nic růžového neměla, pokud nepočítám prasátkovou kasičku, kterou jsem dostala v první třídě od Ježíška. Ta barva byla pro mě celý život symbolem křehkosti, jenomže já odjakživa podvědomě tušila, že žena musí být spíš tažná než květinka.

Jenomže včera ze mě ta léta udusávaná rostlina konečně vyrašila. Tešila jsem se domů jak malá holka, jak se před spaním osprchuji a načančám a kterak se i přes nadbytečná kila konečně stanu křehkou vílou a Pepa si mě v náručí odnese do lože.

"Jezte, jezte, honem umýt a spát," poháněla jsem netrpělivě děti do postele. A pak, když už všechno spalo, přišel můj čas. V koupelně jsem se vymydlila kokosovým sprchovým gelem a vyšla v novém nočním úboru. Manžel se díval v obýváku na televizi. Doufala jsem, že nenuceně zavoním kolem a započnou milostné hrátky. Jenže se nic nestalo. Snad trémou mi vyprahlo, a tak jsem si šla nalít sklenici vody. Když v tom se vedle mě jako duch zjevila Maruška. "Mami, já mám žízeň," mžourala rozespale.

Dala jsem jí napít, čímž se trochu víc probrala.Vytřeštila na mě oči a povídá: "Mami, ty vypadáš úplně jako ta paní z obrázku, co ukazoval Patrik klukům ve škole a co se jí mělo volat na číslo nula šest nula devět, nebo tak nějak."

Vzala jsem dcerku do náruče a odnesla do postele. Dala jsem jí pusu a nezmohla se na víc než: „Dobrou noc.“ Ne že by mě těšilo podobat se lehké ženě, ale na druhou stranu - zřejmě se změna image podařila a já jsem sexy... Což povzbudilo mé skrčené sebevědomí a coby žena vamp jsem se vydala do obýváku na druhou misi.

V televizi se naštěstí nehrál fotbal, který mohl být úhlavním nepřítelem mého slibného plánu. Přisedla jsem si vedle muže, myslela na chvíle příští a zároveň se snažila dovtípit, kdo a proč na obrazovce vraždil. Doufala jsem, že až manžel nasaje vůni kokosu, zapomene na mordy a ocitneme se spolu v ráji.

Minuty utíkaly, ale nic se nezměnilo. V pokoji s námi bydlela ještě policejní jednotka z kalifornie, která právě zkoumala nějakou DNA. Až konečně jako spása přišla reklamní znělka.

Pepa dopil poslední lok whisky ze sklenice, já vstala a popošla (neuměle napodobujíc chůzi modelky) směrem k televizi. "Koupila jsem si novou košilku. Líbí se ti?" Zeptala jsem se rovnou, protože chlapi přece nerozumějí náznakům. Zvedl oči. "Hm, dobrý," odtušil, zaostřil oči někam za mě na reklamu na fernet a šel si dolít svou prázdnou sklenku. "Co stála?" Zeptal se nepřítomně.

Jsem tolerantní a dobře naladěná, opakovala jsem si v duchu. Nebudu ho tedy rušit u detektivky. Ten pohledný policista už snad vraždu brzy vyřeší a já si na miláčka počkám s knížkou v posteli.

Jak to včera dopadlo je nabíledni. Ten, kdo na mě ten večer kálel, nebyl beránek. Jasně, že jsem po pár stránkách spala jako špalek. Ani nevím, kdy manžel konečně vyřešil vraždu a šel spát. Ale ta nová košilka je fakt super: vyspala jsem se v ní úplně dorůžova...