Manželovy nové kalhoty

Můj muž z duše nesnáší nakupování. Jediný obchod, kam vchází bez reptání a kde se dovede zdržet i hodiny procházením uliček, prohlížením regálů a porovnáváním akčních nabídek, je hobby market. Jenže tam to zase nebaví mě...

Takže když zjistím, že je třeba pořídit manželovi nové kalhoty, boty nebo jinou část šatníku, tak mám dvě možnosti: buď zmobilizuji všechny své diplomatické schopnosti a pod záminkou rodinného nákupu ho vylákám do obchodního centra, nebo se na inkriminované místo vypravím sama a od oka nakoupím, co je třeba. Většina obchodů totiž chápe nás zoufalé manželky, a tak ochotně vezme zakoupené zboží zpět v případě, že mužovi nesedí nebo mu prostě nepadne do vkusu.

Musím říct, že za ta léta už mám svého chlapa docela přečteného, a tak víceméně na první pohled poznám, jestli mu svetr nebude příliš těsný, kalhoty moc úzké nebo košile krátká. Vydávám se tedy do lůna chrámů obchodu sebevědomě a na jistotu nosím k pokladně kýžené úlovky, posílena dobrým pocitem, že jsem dokonalá žena, která svého muže dovede uchránit před tak přízemním způsobem trávení času, jako je nakupování.

Zrovna minulý týden jsem zjistila, že Pepa nemá žádné kloudné lehčí kalhoty do práce a stále nosí ty ošoupané manžestráky, co si v zimě tolik oblíbil. I vydala jsem se jednoho dne po práci do obchodu s konfekcí a hned na prvním štendru jsem objevila skutečný poklad. Užasné plátěné kalhoty z příjemného materiálu, navíc se zajímavým štepováním a mladistvě řešeným střihem. Na nic jsem nečekala, hbitě vyhmátla jeho velikost a šupajdila k pokladně, aby mě jiná dokonalá manželka nepředběhla. “To jste dobře vybrala, mladá paní,” usmála se pokladní. “Dneska máme na letní sortiment slevu dvacet procent...”

Večer jsem pak kalhoty nadšeně vybalila z igelitky a naservírovala Pepovi spolu s kávou po večeři a vítězoslavným úsměvem. “Koukej, co jsem ti koupila! Ty ti budou slušet a navíc byly ve slevě,” snažila jsem se zapůsobit na jeho ješitnost i šetrnost zároveň. “Co je to za divnou barvu?” zavrčel na oplátku muž. “No přece námořnická modrá, ta je teď in,” trpělivě jsem vysvětlovala. “Hm, ale stejně mi budou krátký,” odtušil Pepa. “Tak si je, miláčku, vyzkoušej,” navrhla jsem. “Kdyžtak je skočím vyměnit.”

Pepa neochotně popadl kalhoty a odkráčel s nimi do ložnice. Za minutu byl zpět. “Vždyť jsem to říkal, že mi budou krátký,” trumfoval a vytáhl si kalhoty až do podpaží. “Vidíš, honím v nich velkou vodu. Ty si nemůžu nikam vzít, byl bych jen pro smích...” Svlékl se a pohodil nechtěný dar na sedačku. “Navíc stejně žádný nový kalhoty nepotřebuju, natož námořnický, mám přece ty manžestráky,” popadl ovladač od televize, čímž ukončil audienci. “Dobrá, tak já je teda vrátim,” vzdychla jsem a šla se podívat, jestli už jsou děti v posteli.

Druhý den jsem nechtěné pláťáky s bolavým srdcem vrátila a přemýšlela o tom, jak dostat Pepu do obchodu, aby si vybral podle svého gusta. Jenže s ním je to těžké, z práce chodí pozdě a o víkendu radši něco kutí na chalupě, než by se vydal do nákupního blázince. Rozhodla jsem se, že na to půjdu mazaně a nejprve věnuji Pepovi celý den. Pak bude určitě povolnější k nákupům. “Miláčku, co kdybych v sobotu zajela s dětma k našim a ty bys měl den jen pro sebe?,” nadhodila jsem v pátek večer. “Můžeš si třeba vyjet někam na kolo, jak pořád říkáš, že na to nemáš čas...” Můj návrh byl přijat podle očekávání kladně. Tak jsem sbalila děti, auto a vyklidila na celý den pole. Vždyť to říkám: dokonalá manželka.

Večer jsme se sešli všichni zase doma. Já s dětmi osmahlá od sluníčka (táta vybudoval na zahradě bazén, takže děti najdnou hrozně rády jezdí k babičce a dědovi na návštěvu) a Pepa s tajuplným výrazem. “Tak co jsi celý den dělal, miláčku?,” zeptala jsem se. “No, na to kolo jsem nakonec nejel, bylo moc horko. Ale řekl jsem si, že se půjdu podívat do obchodu po nových kalhotách. V těch starých manžestrákách je mi už krapet teplo,” začal Pepa zeširoka. Páni, že by se sám ve svém osobním volnu vydal do nákupáku? To mě teda podrž! “A?,” pobízela jsem evidentně rozradostnělého taťku. “A mám je!,” zvolal vítězoslavně. “Jsou lehký, plátěný, mladistvý a byly ve slevě,” prohlásil a vytáhl z igelitky ty samý kalhoty, co jsem před pár dny musela jít vrátit, že mu jsou krátký. :-O

“Ale vždyť ti byly krátký,” namítla jsem. “Kdepak, to nejsou tamty. Tyhle jsou úplně jiný. Zaprvý nejsou žádný námořnický, ale skoro černý, a za druhý mi padnou jako ulitý. Koukej,” a už se do nich soukal. Byly to ony. Tentýž střih, tatáž značka, tatáž velikost. Poznala bych je mezi tisíci. “To koukáš, co?” hrdě se v nich natřásal. “To teda koukám,” vydechla jsem. Pravda, teď si je v pase trochu popustil a netahal je do podpaží, tak mu seděly. Jenže to mohl udělat už v úterý (kdyby býval chtěl)... “Paráda,” rozhodla jsem se nepřipomínat, že tyhle katě už u nás doma jednou byly.

V pondělí ráno tu ale byly zas. “Zlato, že tys mi ty nový kalhoty vyprala,” ozvalo se podezíravě ze šatny. “Kdepak, vždyť jsi je ještě neměl na sobě,” bránila jsem se. “Muselas je vyprat, podívej, jak se mi srazily,” nespokojeně vrčel Pepa a s kalhotami v podpaží se nakroucal před zrcadlem. “Vypadám, jako když čekám velkou vodu.” “Ale jdi ty,” přitočila jsem se k němu, objala ho a nenápadně popotáhla pláťáky na své místo do pasu. “Vždyť ti dokonale padnou,” ukázala jsem na odraz v zrcadle. “Nikdo neumí tak dobře nakupovat oblečení jako ty!”