Mojí švagrové je třiatřicet a pořád je sama. Neměla prostě zatím štěstí. Babička lomí rukama a strachuje se, že Evičku čeká osud staré panny. Nemá asi cenu jí vysvětlovat, že panna Evička rozhodně dávno není, jen prostě nemůže najít toho pravého.
Před lety jí zlomil srdce její poslední objev: Richard. Sliboval jí manželství a lásku až za hrob, ale Evě po něm zůstala jen otlučená kytara, pár knížek o buddhismu a oči pro pláč. Šel hledat spirituální souznění jinam. Eva od té doby žije sama s kočkou v garsonce po pratetě.
"Je mi takhle nejlíp," tvrdí s urputným úsměvem. "Nikdo mě nerozčiluje, po nikom nemusím uklízet a nikomu říkat, kdy přijdu v noci domů." Připadá mi to trochu legrační, protože Eva stejně nikam po večerech nechodí, leda tak do kina na filmy pro náročného diváka nebo na kafe se svými podobně zoufalými kamarádkami.
Ale tvrdí, že je jí takhle fajn. Občas mě dokonce lituje: "Já bych teda s mým bratrem nechtěla žít ani za nic," ušklíbá se nad mým osudem. "Je to vztekloun a bordelář a s dětma taky moc nepomáhá." Nic nedá ani na moje námitky, že můj manžel je náhodou moc fajn, s dětma pomáhá víc než kdokoli z jeho kámošů a dokonce snáší i moje hysterické výlevy nebo bláznivé nápady, jako třeba ten s běháním...
Dřív jsme si s Evou moc nepovídaly, ale co se její poslední single kamarádka vdala, je u nás stále častěji. Jako tuhle. Pepa měl zrovna "propustku" a byl v posilovně s kolegou (teda aspoň já si měla myslet, že byl v posilovně, však s sebou taky vláčel tašku s převlečením, botaskama, ručníkem i sprcháčem - jenže já moc dobře vím, že to hoši za nejbližším rohem ohnuli do hospody, protože posledně mu věci nesmrděly potem, ale cigaretovým kouřem a smaženýma hranolkama).
"Nemáš něco na žízeň?" zeptala se Evička hned ve dveřích a mlsně pokukovala po stojanu s vínem. Vylovila jsem otvírák a modrého portugala. Strčila nos do skleničky, upila a smutně se podívala na dno. "Už vím, jak to udělám," oznámila mi. "Musím si najít někoho, kdo je ÚPLNĚ stejnej jako já!" "Jako že má prsa a menstruaci?" vytřeštila jsem oči. "Evo, ty jsi lesba!"
"Ale ne, ty trdlo," usadila mě švagrová. "To musí bejt duševní podoba! Prostě ten můj vyvolenej bude mít rád stejné jídlo, poslouchat stejnou hudbu, mít stejnou povahu, stejné názory na život... prostě chci takovou mojí kopii," vysvětlovala. Jedině tak prý může být šťastná. Protože chlapi, které doteď znala, byli sice obdivuhodní sportovci, talentovaní hudebníci nebo charismatičtí myslitelé, ale tak docela jiní než ona, že to prostě nešlo dohromady.
"Jenže jak s takovým člověkem, pokud ho teda najdeš, budeš žít?", vyptávala jsem se zvědavě. "My jsme třeba s Pepou každý jiný, ale skvěle se doplňujem. Já si v sobotu ráno ráda pospím, on zatím skočí pro rohlíky, pustí dětem pohádky a ještě postaví na kafe. Pak si on sedne k počítači a já jdu s dětma ven, nakoupím, poklidím, uvařím oběd, umyju nádobí... Umíš si představit, co by bylo, kdyby byl jako já? Katastrofa!"
Před očima mi vyvstal hrůzný scénář: je skoro poledne, já se válím v posteli, Pepa se válí v posteli, děti bezprizorné a hladové běhají po bytě. Lednice prázdná, sporák ledový, doma bordel jak v tanku a tchyně volá, že se staví na kafe... Evička valí oči a nevěří svým uším. "Nepřeháněj," okřikuje mě. "Mě stejně nezvikláš."
Dobrá tedy, ty naivní děvče! Dělej, jak myslíš. Jenže kde takového ideálního chlapa, co je jako moje švagrová, najít? Vzhledem k tomu, že Evička pracuje v účtárně, miluje biopotraviny, zajímá se o osud opuštěných koček, čte psychologické romány a ve volném čase se učí vyrábět náhrdelníky z fima, tak mám trochu obavu, že bude muset slevit ze svých nároků a najít si chlápka, který je sice fajn, ale na rozdíl od ní se cpe sekanou v housce, poslouchá Kabáty a ve volném čase hraje fotbal.
A když nesleví? Tak se bude milá Evička holt muset spokojit se svým odrazem v zrcadle a s kočkou jako spolubydlící. A nebo změnit orientaci a najít svojí přesnou kopii i s prsama a menstruací...
