Jak na Nový rok, tak po celý rok?

Na rozdíl od mého muže jsem děsně pověrčivá. Když mi před autem přeběhne přes ulici černá kočka, jsem ochotna si zajet i několik kilometrů, jen abych inkriminovaným místem nemusela projet. Setkání s jeptiškou ve mně vyvolává syndrom plivání přes levé rameno, vidím-li kominíka, všechno pustím a sápu se po poklopci (svém, ne jeho, samozřejmě!) a oříšky si beru z misky vždycky tři najednou, aby mi Pepa neutekl....

Jenže letos na Nový rok se mi to trochu vymklo. Začalo to už dopoledne. Vzala jsem děti ven, aby se mohl tatínek dospat z oslaveneckého rozpoložení (z ložnice jsem utekla vlastně už v noci a šla spát k dětem, protože jsem nehodlala riskovat otravu alkoholem z Pepova dechu). Když jsme se vrátili před polednem domů, abych stihla k obědu uvařit čočku (abychom měli po celý rok dost peněz) a opéct vepřové uzené (protože prasátka jak známo nosí štěstí), zůstala jsem v šoku stát ve dveřích.

Můj muž nejenže už byl dávno vzhůru, ale na sušáku uprostřed obýváku viselo čerstvě vyprané prádlo. „Co jsi to provedl?,“ zavyla jsem zoufale. „Vždyť teď nám někdo v rodině umře! Na Nový rok se přece NESMÍ prát!“ Pepa na mne vrhnul společensky unavený pohled a vyčítavě odpověděl: „Aha. A já čekal, že mi poděkuješ. Pořád si přece stěžuješ, že ti doma nepomáhám... A navíc jsem nenašel ani JEDNU čistou ponožku...“

Naštvaně jsem vystrkala těžký sušák alespoň na balkon v naději, že za oknem bytu pověry neplatí, a šla dát vařit čočku. „Jo, a volala máma,“ zavolal na mne manžel od televize. „Prej se staví se silnou slepičí polívkou, že je skvělá na kocovinu.“ Bože, ne!!!! Proč mi to děláš? Jako by nestačila sama pohroma, že mi první den v novém roce zkazí přítomnost „paní vševědoucí“, ale ještě k tomu budu nucena konzumovat pokrm Z PTÁKA!!! A přitom každý, kdo má v hlavě mozek, ví, že na Nový rok se nesmí jíst nic z drůbeže, protože by nám uletělo štěstí....

Tchyně se naštěstí někde zasekla a s ptačí polévkou dorazila až poté, co jsem rodinu nakrmila čočkou a vepřem, čímž jsem nám zajistila štěstí a peníze. Teď už snad její vývar nic moc nezkazí... Když dojedla čočku (a zkritizovala ji, že je málo kyselá) a uzené (prý bylo studené), nějak se mi vybavila paralela o tchyni a uzeném a maličko jsem si pohrála s myšlenkou, že to vyprané prádlo vlastně nebyl tak blbý nápad....

K večeru konečně vypadla domů a já mohla odvézt obě děti k mojí mámě, která je slíbila v pondělí pohlídat, protože byly prázdniny a já s Pepou musela do práce. „Konečně sami,“ povzdechla jsem významně a vyložila na stůl zbytek chlebíčků ze Silvestra a na misku vysypala sušenkový party mix. K otevření lahve vína se Pepa nedal dvakrát pobízet, tak jsme si udělali hezký večer u rozhlasových hitů a tak to uteklo, že byla skoro půlnoc.

„Jejda, musíme jít spát,“ zvolal můj muž najednou. „Vždyť ráno vstáváme do práce...“ „Jo, jo, jen se osprchuju a jsem u tebe,“ usmála jsem se (dvoj)smyslně a odplula do koupelny. Když jsem se za čtvrt hodiny přesunula v krajkové košilce do ložnice, vítalo mne (ne)smyslné chrápání. „Pepo,“ zašeptala jsem a vlezla si k němu pod peřinu. „Dobrou noc,“ otevřel manžel jedno oko, políbil mě na ucho a otočil se ke zdi. „Ach jo, jak na nový rok, tak po celý rok,“ nezbylo mi než povzdechnout zklamaně a sáhnout na noční stolek pro rozečtenou knížku...