Ať žijou hory... a můj roztržitý manžel

Mráz zuřivě kouše do tváří, psa by nevyhnal, ale my se přesto statečně vydali s celou rodinou na jarní prázdniny do hor. Už samotný odjezd byl horor sám o sobě, a to zcela bez ohledu na počasí. Na druhou stranu jsem ovšem ocenila manželovu snahu zmírnit dopady mrazivého horského vzduchu na můj organismus tím, že mi výrazně zvýšil krevní tlak i produkci adrenalinu...

Začalo to už ráno, kdy jsem ve stadiu blízkém amoku běhala po bytě a pokoušela se zabalit čtyři lidi na hory za současné sabotáže mých dětí, které se hádaly o každý kousek pakovaného oblečení, ačkoliv i pětiletému děcku musí být jasné, že následující týden strávíme oblečeni ve všem, co si s sebou přivezeme, bez ohledu na barvu a vzor.

Přitom mě doslova vytáčel přístup mého muže, který se pohodlně rozvaloval v křesle a studoval novou aplikaci, kterou si nahrál do mobilního telefonu. Moje uštěpačné poznámky o tom, že NĚKDO má dost času a já abych se naklonovala, jen stručně odpálkoval sdělením, že tato aplikace je na hory nezbytná, neboť nám bude pravidelně sdělovat výšku sněhové pokrývky, teplotu, tlak i rosný bod v místě, kde budeme zrovna pobývat, i jinde na zeměkouli.

Na to už jsem opravdu neměla co říct, a tak jsem aspoň z kuchyně, kde jsem smažila řízky na cestu, volala na Pepu, ať teda skočí do sklepa pro lyže, přezkáče a helmy a naloží je do auta. „Klíd,“ odtušil živitel z křesla. „Než ty to tady dosmažíš, já mám naloženo desetkrát...“

Dobrá. Nebudu se rozčilovat, dávala jsem si předsevzetí na následujících sedm dní, zatímco jsem pěchovala věci do tašek, honila děti, ať se oblečou, a strkala do kabelky poslední důležité věci jako mobil, nabíječku, doklady, papíry od auta a peníze.

Zpocená až na zadku a ověšená nejen taškami, ale i rozjívenými dětmi, které se (na rozdíl ode mne) už nemohly dočkat cesty za sněhem a ledem, jsem se dopotácela před dům a spatřila svého muže, jak zápolí se sportovními potřebami, které už mohly být hodinu v autě. „Kam to podle tebe mám dát?,“ ukázal na objemné tašky, které jsem přivlekla. „Copak jedeme na ty hory na rok?“ Nic jsem neříkala, stejně jsem sotva popadala dech. Položila jsem náklad na chodník a cpala děti do sedaček.

„Tak jedeme,“ dosedl Pepa udýchaně k volantu a zapnul rádio. „Už se těším, až si dám na horách grog.“ „My chceme lyžovat, my chceme lyžovat,“ skandovaly děti nadšeně, když se auto odlepilo od chodníku, a já v duchu přepočítávala vše, co jsme hypoteticky zapomněli doma. Ničeho jsem se ale nedobrala, tak jsem spokojeně hleděla vstříc zimním radovánkám a dobrodružstvím.

Na horskou chatu jsme dorazili neobvykle brzo. Bylo krátce po poledni a sněhové závěje kolem i optimisticky zářící slunce vyloženě vybízely k letošní sjezdovkové premiéře. „Jen si sníme řízky, oblékneme se do oteplovaček a jdem na svah,“ oznámila jsem natěšeným dětem. „A já jdu na ten grog,“ prohlásil jejich ještě natěšenější otec. „Klidně, ale nejdřív mi prosím odnes věci na pokoj a do lyžárny,“ požádala jsem ho.

Když Pepa ucítil na pokoji vůni rozbalených řízků, ještě se chvilku zdržel, ale po zhltnutí své porce se dekoval do baru. Tak jsem začala vybalovat tašky a chystat dětem hromádky lyžařského oblečení. Pepíček... Maruška.... ale kde jsou sakra moje oteplovačky??? Že by v té druhé tašce? Ne, tam jsou jen Pepovy, a taky jeho mikina, čepice, rukavice, náhradní rukavice, náhradní čepice... Tak je to asi v té třetí tašce. Jenže KDE je třetí taška?

Prohledala jsem celý pokoj. Nic. Že on ji ten lajdák Pepa nechal v autě?! Ne, tam taky není. Kde tedy může být? Najednou mě polil pot. Že on ji nechal na ulici, když pěchoval auto věcma až po střechu. Nevešla se mu tam, tak ji prostě nechal stát venku! Moje první myšlenka byla, kde teď najdu vražedný nástroj. Na druhé nadechnutí jsem usoudila, že v džínách a rukavičkách z jemné kůže opravdu lyžovat nemůžu. „Nám je horko,“ stěžovaly si děti. „A chceme lyžovat....“

A vtom přišla spásná třetí myšlenka. Třemi skoky jsem byla v baru, kde jsem překvapenému Pepovi oznámila, že děti už jsou oblečené a natěšené a že své sportovní vybavení najde připravené v pokoji na posteli. „Moje věci teď asi hřejí nějakého bezdomovce u nás na sídlišti, tak si dám aspoň grog,“ dodala jsem a mávla na číšníka. „Užij si lyže, zlato,“ popostrčila jsem manžela vyvedeného z konceptu ze dveří...

P. S. Prý si odpolední lyžovačku skvěle užili. Já si ale taky nestěžovala. Přes okno baru vypadala zima vyloženě romanticky a několik dobře oslazených dvojitých grogů zmírnilo můj smutek nad ztrátou lyžařského ošacení. Díky Pepovi a jeho roztržitosti jsem zjistila, že na horách může být fajn i jinde, než na sjezdovce... A za to mu patří dík. Jen nevím, jestli se ze mne – škyt – nestane do konce týdne alkoholka – škyt....