Ať žije romantika!

Příchod prázdnin většinou nijak extra nevítám, protože nastanou dva měsíce starostí, kam s dětmi. Naštěstí se však hned začátek července vybarvil velmi příznivě. Marjánka odjela na dva týdny sportovního soustředění a moje maminka se nabídla, že si vezme Pepíčka na pár dní sebou na chatu. Navíc se na mě z kalendáře smály svátky (zlatej Hus i věrozvěstové)! „Jedeme na romantický výlet,“ oznámila jsem manželovi a oči se mi zaleskly náhle probuzeným chtíčem.

Představa, že ty malé bestie budou několik dnů a nocí mimo domov, mě tak rozdivočela, že jsem se vrhla k internetu, zadala klíčová slova „romantický pobyt pro dva“ a začala se opájet představou, kterak mi Pepa žmoulá ručku u sklenice šampáňa, načež si mne s vilným pohledem odvádí do apartmá vyzdobeného srdíčkovými lampiony, nachovými polštářky ve tvaru srdce a vonnými svíčkami.

„Hele, a co radší zůstat doma,“ zaslechla jsem zpoza růžového oparu mužský hlas. „Vždyť tady bude konečně klid, tak si můžeme udělat romantiku u televize. Mám tam ještě tu basu gambáčů a skočim za roh pro čínu, abys nemusela vařit. Co říkáš, zlato?“

To je holt celý Pepa! Jeho a moje představy o romantice se už roky (nebo vlastně odjakživa) dost výrazně liší a já ve své naivitě na to vždycky znova a znova zapomenu. „Ježiši, Pepíčku, doma jsme pořád,“ zašvitořila jsem sladce, ačkoliv se mi chtělo spíš zařvat. „Pojeďme jednou na romantický výlet ve dvou. Koukej, třeba tadyhle: klidný penzion u jihočeského rybníka, wellness procedury a polopenze v ceně. A můžeš si s sebou vzít třeba pruty nebo kolo,“ podbízela jsem se.

„A tak jo, stejně teď o prázdninách v telce nic nejde,“ zabručel muž a šel si balit věci. „Nezapomeň na nějakou slušnější košili,“ volala jsem z koupelny. „Co kdybys mě chtěl vzít někam tančit!“ Srdce mi bušilo. Sami jsme spolu nikde nebyli snad od svatební cesty před dvanácti lety... Konečně využiju všechny ty kosmetické vzorky z časopisů. Hele, odličovací mléko, kondicionér na vlasy, maska na kruhy kolem očí, make-up, zubní pasta. Těch teda je. Šup s nimi do kosmetické taštičky. Ještě řasenka, pudřenka, tvářenka, stíny... ať Pepa kouká, co má doma za kočku!

„My ale nejedeme dodávkou, miláčku,“ láskyplně mě plácl přes zadek manžel a ukázal na pytel s kosmetikou. „Ty to tam budeš prodávat nebo co?“ A přihodil do kabely ještě svoje holení, kartáček na zuby a nějaké další tretky. A taky placatku vodky, prý abych byla povolnější... ha, ha.

Poté, co jsme párkrát zabloudili, dvakrát se pohádali a jednou se málem srazili s traktorem, dorazili jsme na místo. Penzion byl krásný, paní domácí laskavá a pokojíček jako klícka. Ty polštářky se srdíčky a vonné svíce sice chyběly, zato je nahrazovala vůně venkova linoucí se z vedlejšího pole a skřehotání drůbeže ze dvorka. Prostě romantika jak blázen!

Z původních plánů, že se vydáme na výlet po okolí sešlo brzy. Přesně poté, co se můj muž rozhodl ochutnat půlku jídelního lístku a vypít sud protivínského piva. „Ale je tu krásně,“ zasněně se zahleděl z terasy místního hostince a spokojeně si říhnul. „Teď bych si dal dvacet, a pak si zajdem na tu procházku,“ nastínil plán.

Ještěže jsem si s sebou prozíravě vzala knihu a křížovky. Jen ať se Pepa vyspí. Večer bude aspoň při síle, až spočineme ve společném loži. Což o to – vyspal se do růžova. V deset večer jsem ho probudila doslova násilím. „Necháme tu procházku na zítra, co myslíš, pusinko,“ zavrněl a přitáhl si mě k sobě do postele.

Konečně nastala moje chvíle. „Počkej chvilku,“ pošeptala jsem mu do ucha a utíkala do koupelny, kde jsem na sebe hodila krajkovou košilku. Teď si ještě vyčistím zuby a jdeme na to! Hmmm, ta pasta má ale nějakou divnou chuť. A skoro vůbec nepění. Co to dneska dávaj do těch časáků za vzorky?! Kouknu se, co je to za značku. Bože! To není pasta. To je nějaká Pepova mast na mykózu nohou! Vyprskla jsem zhnuseně a prolila si ústy hektolitr vody.

„Pepo! Kde je ta vodka?,“ zařvala jsem trochu hystericky a překotně si lámala hlavu, co taková mast může obsahovat za jedovaté a zdraví škodlivé látky. Minimálně je na ní napsáno: používat zevně. „Teda, ty jsi nějaká rozparáděná,“ volal manžel z postele. „Myslím, že je v batohu. Zabalil jsem jí na cestu, kdybychom na procházce prochladli.“

Skokem jsem byla u batohu, kopla do sebe aspoň decku a pak druhou. Uf, už je to lepší. Pachuť je pryč. Ale pocit absolutního hnusu přetrvává... Tu noc byl se sexem ámen. Plácla jsem sebou do venkovské postele a doufala, že mi do rána nesleze kůže na jazyku nebo neodumřou dásně. Pepovi to ale, zdá se, nijak zásadně nevadilo... Dorazil zbytek placatky, namazal si nohy krémem a znova to zalomil... Ať žije romantika!