Kruhy a já

Do Zimních olympijských her ve Vancouveru zbývá necelých šest měsíců. Spousta sportovců má ještě šanci se na ně nominovat a snažit se budu i já. Nerada se v něčem plácám sama, a tak dneškem vzniká seriál, ve kterém budu směle ventilovat svoje pocity právě z onoho snažení. Svoji radost, touhu, marnost, strach i vyčerpání hodím na blog jednou za čas, v krátkých článcích. Jen ten dnešní, první, je krapet delší. Prostě takový nezbytný úvod do problému. 

Nikdo mi už asi neodpáře přezdívku Sněžné prase, která plyne z mojí lásky k zimě, místy až hraničící s šílenstvím. Vždycky to tak ale nebylo. Od dětství se totiž věnuji sportu, který jsem si nevybrala a který jsem ze začátku dokonce nesnášela. Vzpomínám, jak jsem se jednou zastavila uprostřed sjezdovky a skrz na skrz prošpikovaná mrazem řvala, že dál už nejedu. Tenkrát jsem si byla stoprocentně jistá, že dobrovolně nikdy nevyrazím v mínus dvaceti do těch pitomých hor, jen abych si zase připomněla pocit nehorázně zmrzlého zadku, stále přítomné nudle u nosu a ztráty citu v prstech. Bohužel (bohudík) jsem byla poslušné dítě, které se nezmohlo na odpor. Neprožila jsem tedy klasické dětství u babiček, ani revoltující období puberty, kdy bych rodiče škodolibě postavila tváří v tvář rozhodnutí, jestli ze mě chtějí mít radši neoblomnou veganku, nebo punkerku s vlastní, rozladěnou kapelou, tvrdou pěstí a sbírkou spínacích špendlíků v uchu. Místo toho jsem se plácala po bílých kopcích, někdy s křikem, jindy s pokorou a přijala roli aktivní závodnice v akrobatickém lyžování. Veškerá tréninková příprava mě už stála tolik potu, slz a krve, že bych naplnila jabloneckou přehradu a kdybych brala něco na svoje předzávodní stresy, výrobcům antidepresiv už dávno slušně stouply kšefty. Na život, který mi s trochou nadsázky vybral někdo jiný, jsem si nejdřív zvykla a později ho začala milovat. Dnes už nepochybuji, že to tak mělo být. 

Lyžuju v zimě, v létě, ve dne, v noci a sport se stal mojí životní filosofií. Když už jsem tomu tolik věnovala (a nejen já), chtěla bych sakra jednou ochutnat i kapku toho úspěchu. Už jsem se smířila s tím, že výkonnostně nikdy nedoženu svou slavnější sestru, která si umí úžasně poradit naprosto se vším. Za to, jak válčí v boulích i mimo ně, má můj obrovský obdiv. Nikde po světě neběhají dva totožní lidé a kdo si myslí, že jsme se ségrou stejné, je podle mě vážně blázen. Někdo si nás dokonce plete! Po fyzické stránce je na jízdu v boulích lépe vybavena právě Nikola a doufám, že se bude i nadále ze všech držkopádů sbírat tak pohodově. Úplně totiž stačí, že se z nich tak pohodově nesbírám já. Prý mám křehkou tělesnou schránku a vazy náchylné k poranění, ale podle mě je tahle diagnóza jen milosrdným lékařským zdůvodněním mojí nešikovnosti. Co se týče psychiky, vždycky jsem já ta nervóznější a natlakovanější a Nikola ta splachovací. Zdá se, že příroda mě nevybavila zrovna ideálně na takový sport, ale ve svém životě nic nevzdávám. Měla jsem tu čest závodit na olympiádě v Turíně a každému bych přála zažít pocit, kdy stojíte na startu a vidíte pod sebou ten bouřící kotel několika tisíc lidí. Já tam stála, nervozitou se málem počurala a bylo to tak neskutečné, že jsem se zmohla jen na vyšinutý úsměv pacienta psychiatrické léčebny. Byl to zážitek, který může překonat jedině další olympiáda. 

Je to skoro dva roky, co jsem si přetrhala kolenní vazy. Mnozí si byli jisti, že je to pro mě konečná. Ale dala jsem se do kupy, poctivě si odpracovala celou minulou sezónu a jsem na sebe pyšná. Lyžování pro mě už nikdy nebude bez bolesti, ale pořád to jde. A pořád mám šanci znovu zažít to obrovské sportovní představení. Stačí splnit nominaci a zajistit si tak lístek do první řady. Chci tam nahoře zase stát a udělám pro to všechno. Možná se mi to nepovede, možná to zázračně zvládnu, to nikdo neví. Víc lidí mi spíš nevěří, ale kromě toho, že se nevzdávám, taky ráda překvapuju, tak uvidíme.

Včera jsem se rozhodla, že upeču koláč. Na jazyku už jsem cítila tu lahodnou chuť čokolády a hrušek a jeho přípravou jsem strávila celé odpoledne. Výsledkem byla sražená, hutná placka, kterou by se dalo zabíjet. Asi jsem se úzkostlivě držela toho, co při pečení rozhodně dělat nemám (neustálé otevírání trouby apod.). Řekla jsem si, že aspoň natrhám kytici do vázy. V ruce už jsem třímala úctyhodný pugét, když tu mi něco s osmi neoholenýma nohama začalo rejdit po břiše. Co fakt nesnáším, jsou pavouci a jeden si to rázoval přímo do mojí podprsenky. Hlasitě jsem zavyla, pugét letěl na jednu stranu, triko na druhou a sousedům jsem se nejspíš postarala o doživotní trauma. Kytky jsem mrskla v kuchyni na linku a v zápětí krvelačně honila mravence a škvory, kteří se vyvalili ze svých příbytků. Svou snahu jsem dovršila mlácením kyticí o balkónové zábradlí, ve snaze tenhle souboj vyhrát. Tak jako mně přetekly nervy, přetekla i miska pod obrovským fíkusem, který jsem zalila o den dřív a na parketách v obýváku se udělaly super boule. Jenže tyhle už bohužel nikdo rolbou nesrovná.. 

Neumím péct, aranžovat kytky, ani se postarat o domácnost a jako hospodyňka jsem zase vybouchla. O důvod víc se ještě chvíli věnovat tomu, co zatím zvládám líp, tedy lyžování. Takže odjíždím na soustředění do Štítů, kde mě čeká letošní poslední skákání do vody. Brzy se zase ozvu.