Ňaderná zbraň

Jsou lékařské obory, kde jsou si pacient a lékař prakticky rovni. Třeba psychiatrie, kde oba ví, že mají pravdu. Mnohem víc je ale těch, v nichž se pacient chytá do poněkud nekomfortních diskriminačních pastí.  

„A kam teď píšete?“ ptá se mě se zájmem a širokým úsměvem tuze milý pan doktor. „No, třeba do Ony Dnes. Už dvanáct let!“ vychloubám se s rukama v bok já a samou euforií z toho, že i taková autorská fosilie má stále zdravá prsa, si rozverně poskočím. Panu doktorovi se trochu zamlží brejle, ale jinak na sobě nedává nic znát. Během společenské konverzace o počasí, dětech a mé minulosti i budoucnosti si poskočím ještě několikrát, abych si vzápětí s fatálním zpožděním několika minut uvědomila, že má podprsenka se za mě stále stydí na židli v kabince, zatímco moje kypící zdraví skotačí panu doktorovi před očima bez jakéhokoliv dozoru. Spěšně se loučím, balím prsa do lékařské zprávy a za doprovodu zívání stereotypem zmoženého odborníka opouštím oddělení mamografie energickým vyražením dveří. Uklidňuji se, že kdyby si zdejší lékaři měli pamatovat každé prso, které jim projde rukama, bude jejich svět opravdu nezáviděníhodně jednotvárný. Na zdravou pacientku prostě zapomínají v momentě, kdy řekne na shledanou, že jo? Jenže já se v tom spěchu nerozloučila. Navíc je zřejmé, že právě tento lékař čte moje texty (zdravím, pane doktore). Taky má z nějakého důvodu v počítači rentgenové snímky všech mých zlomenin, ví, že nesnáším mlhu a zná jména mých dětí. A to už je trochu dost na jednu anonymní pacientku.

Ještě o fous méně anonymní bývám na gynekologickém lehátku, jemuž šéfuje má skvělá kamarádka Zuzka. Škoda, že všechna naše setkání podléhají jejím ordinačním hodinám, mému menstruačnímu cyklu a našim pěti dětem a dvěma manželům, kteří doma zastanou všechno, jen ne matku. Zvažuji uspořádání sbírky na kvalitní kávovar do ordinace a baristický kurz pro sestřičku, ať konečně dodáme těm našim dýchánkům aspoň nějakou úroveň.

Asi málokoho překvapí, že jako vítěze mimořádně dehonestujících pacientských milníků vyhlašuji porod. Jestli vážně někdo věří, že se jedná o tak epický zážitek, že je v danou chvíli ženě jedno, co si o ní okolí myslí, tak buď nerodil, anebo je to podivnej sluníčkář. Fakt neznám nikoho, kdo by u klystýru zářil štěstím, nenuceně s nemocničním personálem konverzoval o zázraku svého otevření (a o hluboké mysli tady opravdu nemluvíme) a při kontrakcích zpíval. Já se o to aspoň snažila. Odpovědí od všech posluchačů porodní asistentkou počínaje a manželem konče bylo, ať neřvu. Asi abych nevzbudila miminko.

No a pak tu máme lékařské obory, které nejsou zdaleka tak choulostivé, ale blbě si u nich člověk připadá taky. Jestli někdo jednou představí fungující dorozumívací techniku pro zubaře a jejich oběti, může se těšit minimálně na Nobelovku za mír. „Tak kde jste byli letos na dovče?“ ozve se z temnoty za rozsvíceným halogenem na stomatologově čele, zatímco vy trpíte výslech ve znevýhodněné pozici na znak a z huby vám trčí odsávačka, hromada vaty a čtyři cizí ruce. „Chochachu,“ chabě se snažíte, i když dopředu víte, že stejně budete za debila. Ale zase tu na sebe můžete vykecat cokoliv a přece zůstat dokonale anonymní. Palec nahoru!

A představte si, že překvapit vás může i tak neškodné prostředí, jako je ortopedie. Zvlášť, když si přetrháte kolenní vazy, aniž byste s tím dopředu počítali, a do ortopedické ambulance se doskáčete předvést v zimní srsti. Pohled na obří, promodralý kloub, nápadně připomínající tlustou, ježatou hlavu spolužáka ze školky, už z paměti asi nevymažu. A co teprve pan doktor. Taky by mě zajímalo, proč když vám operují koleno, svlíknou vás před tím do naha? Pokud jste nevyhráli jackpot celkové anestezie, čelíte pak absurdní situaci, kdy se síťkou na hlavě, avšak jinak zcela hanbatě, ležíte od pasu dolů umrtveni odevzdaně na řeznickém stole, počítáte zářivky na stropě a představujete si, co se asi děje za plentou vztyčenou mezi vámi a zbytkem světa. S odhalenou zadnicí jsem absolvovala také magnetickou rezonanci mozku. Jako by nestačilo, že vám kebuli sevřou do svěráku a šoupnou vás i s vaší oddanou kamarádkou klaustrofobií na hodinu do trouby. Hlavu jsem tehdy měla překvapivě v pořádku. HOLÝ ZADEK, ČISTÁ MYSL! Mohlo by stát na propagačních letácích radiodiagnostického oddělení. Na vymýšlení sloganů jsem byla vždycky machr.

Je pozoruhodné, kolik zážitků nám dokáže zprostředkovat vlastní tělo. Je to náš nejlepší kámoš, se kterým je pořádná čurina. Parťák, učitel a absolutní autorita. Musíme se o něj starat. Přes datovou schránku zdravotní trable ještě asi nějaký čas nevyřešíme, a tak nám nezbude nic jiného, než se prostě čas od času přemoct a nechat někoho pod tu naši pokličku nahlédnout.

Ale stejně si myslím, že mají lékaři v systému zdravotních dokumentací nějakou tajnou kolonku s názvem “bizár“, kam ukládají nejlepší sousta a těmi pak krmí kolegy na silvestrovských oslavách. Čímž se možná vysvětluje, proč mě Zuzka ještě nepozvala na Silvestra k nim.