Komikem proti své vůli

Exhibujete rádi? Já ani ne. A přesto se v životě podezřele často ocitám na jevišti v záři reflektorů a stávám se proti své vůli oblíbeným komikem. Nic totiž nepotěší víc než cizí neštěstí.

„Začni do dvojky, rozlučka do trojky a nezapomeň na kejvačky,“ přijímám instrukce neviditelného „velkého bratra“ v nasvícené místnosti plné techniky, kabelů a cizích lidí, kteří evidentně netuší, že jsou právě svědky životní premiéry, a periferně sleduji jejich oči letící v sloup pokaždé, když zahlaholím pozdrav do špatné kamery. Pohled mi těká mezi tou správnou a povytaženým obočím mého historicky prvního hosta. Je to doslova ostřílený olympijský vítěz, ale tohle, zdá se, ještě neviděl. Když se mi konečně podaří probourat se ve stylu slepého řidiče Formule 1 začátkem pořadu, nakloním se nad stolek mezi mnou a hostem tak energicky, že se barovka pode mnou zhoupne a já padám přímo na vystavenou sportovní brokovnici za čtvrt milionu. Sportovec naproti mně je rád, že přinesl na ukázku svou závodní výbavu a z kapsy střelecké vesty vytahuje ručníček, kterým si suší opocené čelo. Snažím se postřehnout, jestli s ručníkem tahá i náboje, ale zdá se, že jeho trpělivost nacvičená z asfaltových holubů nezná mezí. Nedopadlo to zase tak špatně. Jenom ten konec mohl být lepší. Kameru jsem trefila správnou, ale nedošlo mi, že tentokrát mě snímá celou, takže jsem v bílých minišatech připomněla kultovní scénu ze Základního instinktu. Naštěstí jen studiovým střihačům. Od živých přenosů mě zatím, zaplaťpánbůh, dělí nepřekonatelná propast.

Vedení televizních rozhovorů se sportovci na mě padlo úplnou náhodou. A to bych nebyla já, abych se po něm s razancí poslední svobodné družičky dychtící po hozené svatební kytici majetnicky nevrhla. Přitom vlastně není o co stát. Vždyť tam pak ta vdavekchtivá chudinka stojí s květinovým torzem, natrženou sukní a vyvrknutým kotníkem, a zatímco jí ostatní svatebčané teatrálně tleskají a vnitřně se mohou potrhat smíchy nad trapností situace, ptá se sama sebe: „Sakra proč já si tohle dělám?!“ Já se při plnění všech těch výzev, které se na mě sypou odněkud shora, cítím vlastně dost podobně. Kdepak, nenechám je bez povšimnutí prolétnout kolem a dopadnout na někoho vhodnějšího. Jsem jak ten vlk s košíčkem, co pobíhá v legendární historické digihře mého dětství a chytá vajíčka. To byste koukali, co já už v tom košíčku mám! Účast v soutěži o nejhezčí zadek. Ambiciózní, leč zpackaný ročníkový proslov při promoci. Taky vydání knihy, kterou nikdo nečte či vlastní byznys, který ztroskotal dřív, než začal. Obzvlášť blbě jsem se cítila i při živých rozhlasových vstupech, které mě často zastihly zcela nepřipravenou nebo po nazpívání písně s oblíbenou kapelou mého muže. V tu chvíli se od ní distancoval. Ráda bych zvolnila a dodala si trochu důstojnosti, ale moje ruce s košíčkem se v okamžiku objevení dalšího vajíčka na obzoru bez varování vytrčí už nějak automaticky.

Ničila jsem se už v dětství. Toužila jsem vyniknout. V čemkoliv. Ve sportu se mi to docela dařilo. S absolutní přesností jsem se například dokázala vyhnout míči, což se hodilo při vybice a o něco míň při všech ostatních hrách. Zářila jsem i v gymnastice. Metala jsem kozelce a stojky a hvězdy prokládala na gymnastickém pásu ladnými prvky s názvy „nůžky“ a „čertík“. Na hrazdě jsem oslňovala deseti toči jízdmo v řadě a dokonale maskovala fakt, že to neumím zastavit. Toč vzad mě zase dokázal sestřelit dolů z žerdi takovou rychlostí, že všichni obdivovali můj perfektně provedený podmet. Snažila jsem prorazit i v umělecké oblasti. Chrlila jsem jeden obrázek Jů a Heleho za druhým a toužila ve Studiu Kamarád zaslechnout svoje jméno. Vznikaly první oděvní modely ze zbytků, zubaté sošky z překližky a keramické hrnky, z nichž se nedalo pít prokládané keramickými zvonky, které nezvonily. V sedmém patře paneláku odstartovala má dlouholetá kariéra flétnistky podpořena od samého začátku protesty ostatních pater. Skončila poté, co jsem si při vystoupení skrze svůj nástroj ostudně poslintala lakýrky s mašlí. Co se intelektuální oblasti týče, tam se žádná dlouhá historie nepíše. Opakovaná vítězství na anglických olympiádách nestojí za řeč stejně jako celostátní vítězství v soutěži o nejlepší žákovskou poezii. Ale zapamatovali si mě díky četným pokusům potopit se až na samé dno při olympiádách matematických a fyzikálních. To bylo, panečku, pozdvižení! Fyzikální komise mě opakovaně ohromovala, když mi při zkoušení trpělivě vysvětlovala to, co jsem měla vysvětlovat já jí. U počtů mě ke komisi pro jistotu ani nepustili a testovací materiály mi shovívavě vyměnili za pracovní list pro předškoláky, který jsem po zbytek soutěže vybarvovala.

Asi jsem do života vpadla s nějakým vrozeným vzorcem, který se bude jen horko těžko měnit. Netroufám si odhadnout své limity, ale jsem si vědoma svých hranic. Rozhodně nebudu zpívat na veřejnosti, nepřihlásím se do kuchařské soutěže a neuvidíte mě v žádné reality show. Jen mě v mém případě upřímně děsí ono pravdivé „Nikdy neříkej nikdy“.