Moc máma

Nedávno mi šéfová vyčetla, že jsem “moc máma“. Ten obrat mě zaskočil. Ale protože jsem pracovnice svědomitá a sebereflexe mi není cizí, postavila jsem se tomu čelem a hluboce se nad sebou zamyslela.

Své mateřské svědomí jsem podrobila zkoušce nejtěžší – rodičovskými nástrahami protkanému vánočnímu období. A vskutku. Když se ohlédnu za adventy posledních let, musím uznat, že to někdy fakt bylo asi moc. Tak třeba to tradiční pečení cukroví s kamarádkami a jejich dětmi. Kdysi, nejspíš během mého psychiatrického šestinedělí, kdy jsem byla schopna základních životních funkcí, ale jinak jsem byla víceméně nesvéprávná, mě asi nějaký dobrák přesvědčil, že společné adventní pečení s vrstevníky je pro vytvoření vzpomínek na krásné dětství zcela nezbytné, podobně jako teplé buchty od babičky, sáňkování na igelitce nebo břichabol po třešních zapitých mlíkem. A tak jsem několik let zatínala zuby, tvářila se blahosklonně a dělala, že mi nevadí, že mi v kuchyni úřadují cizí ženy a na čerstvě, adventně vytepovaném gauči se mi rozvalují cizí mláďata, často dokonce s holými zadky a rukama i nohama od marmelády. Ano, tady jsem rozhodně mohla ubrat. Takže jsem to letos zrušila. Stala se ze mě míň máma s dětmi bez vzpomínek, s míň kamarádkami, zato s víc lahvemi vaječňáku, co byl v akci, ale nikdo ho nevypil.

Optimalizovala jsem taky vyzvedávání dopisů Ježíškovi zpoza okna. Vysoký žebřík, čelovku, umělý sníh ve spreji a kvalitní úrazové pojištění nahradilo vyhnání dětí z pokojíčku, upozornění na smrad jako ve vopičárně a důkladné vyvětrání s finálním sežráním navoněných papírů i s flitry, abych zahladila veškeré stopy.

Kde už naopak nemůžu jít níž, je samotná příprava dopisů. Nechala jsem jednou dětem volnou mysl, ale pak jsme se potýkali s nekonečným seznamem neexistujících vesmírných hraček, místo kterých se pod stromečkem válelo nevyhnutelné zklamání. A tak jsem se už dávno vypracovala na zkušenou manipulátorku, která je dětem schopná vnuknout i myšlenku, že touží po pytlíku na bačkory a rozšiřující učebnici matematiky. Míň máma už být nemůžu ani v otázce štědrodenních tradic. Loni jsem poslala dítě na školkovou besídku i přesto, že jsem věděla, že v kolektivu řádí střevní chřipka. Vánoce na pohotovosti byly opravdu štědré. Předloni mi děti málem odnesla divoká voda, když jsme se při menší povodni snažili vstříc peřejím vypustit romantické svíčky ve skořápkách a o rok dřív mi tříletá dcera spadla do ledové řeky úplně.

Do dalších let se rozhodně můžu polepšit před Mikulášem. Letos jsem zase vyměkla a suspendovala mu čerta. Ale příští rok se zkusím kousnout a nechám pekelníka narvat nám tréninkově děti do pytle a nakrmit je uhlím. Sice děcka nezlobí, ale preventivně. Však to neublíží. A snad konečně odbourám ty pohádky. Už léta přináším oběť, čumím o sobotách s ratolestmi na ty infantilní kraviny a s odporem srkám horkou čokoládu se šlehačkou. Ale za rok se vzepřu. Unylé chvíle s rodinou konečně vyměním za epické okamžiky u počítače a náskok s lednovými pracovními úkoly.

Co bych mohla stihnout ještě letos, je vybudování silné opozice při přípravě štědrovečerní hostiny. Je načase vysmát se chutím jednotlivých členů rodiny. Nechutná ti kapr? Ale tátovi jo. Tak ber síťovku a koukej mazat. Vylov z kádě rybu, nech ji majznout po hlavě a nezmaž se vod tý krve ti řikám! Večer si dáš salát.

V rámci seberozvoje jsem plánovala vzít děti místo na zpívání v obecní kapli na náš firemní večírek, ať si zvykají. Ale už tam nepracuju. Šéfové už se jako napravená “míň máma“ nepředvedu. Myslím, že se tomu říká žebříček priorit.

Vám, teď už bez nadsázky, přeji krásné Vánoce prožité v klidu a míru. A vždycky možnost volby, jak moc budete mámou nebo tátou svým dětem. Máme na to totiž jen chvilku a nejde to vrátit. Tak na to myslete.