Život na gumě

Taky máte za sebou dětství plné rodinných cyklovýletů strávených v závěsu na gumicuku za vašimi rodiči? Kdybych tenkrát tušila, co je to karma, možná bych svému funícímu otci do kopce tak nepřibržďovala.

Trojfázový princip tažení, odporu a následného vymrštění se tak totiž zjevně stal mým celoživotním prokletím. Vlaju kontinuálně už desítky let. Za vrstevníky, společenskými trendy, módou i evolucí. Někdy nevysvětlitelně brzdím, jindy do toho slepě dávám všechno. To se pak na zlomek času vysílená, leč nezastavitelná ocitám na čele pelotonu, odkud mě záhy zděšené “doprdelepráce vždyť já nevim, kudy to vede dál“ zase vrací, kam patřím.

Nejdřív to byla pouhá nezralost. Všichni opečovávali první mobil, já dvanáctého trolíka. Pak jsem měla mobil a ostatní cigaretu. Já zkusila cigaretu, ostatní, řekněme, jiné neřesti. A než já se dostala k jiným neřestem, jali se všichni kolem bezvýhradně rozvíjet svůj intelekt a na mně tak ulpěla nálepka “té, co zbyla“. Jenže pak se to přelilo v chronický stav. Neustále sveřepě mířím k cíli, ale než stihnu euforicky protnout pásku, pořadatelé mají sklizeno a nikdo už tam na mě s teplým čajem a konfetami nečeká.

Tak například na marnou snahu dohnat v lyžařském umu starší sestru padlo rovných deset let. Dělala jsem všechno a ještě víc. Dřela, neznala slzy. Mohla jsem se přetrhnout. Přetrhla jsem si kolenní vazy, natrhla játra a utrhla ostudu. Dostala jsem se na dosah a lítala občas hlavou dolů stejně vysoko jako ségra, to ano. Ale než byla dostižena i v umění dopadu, rozpadlo se mi tělo. S ohledem na klid při srůstání zlámaných obratlů jsem cestu k tomuto cíli zabalila.

Paralelně s tažením za olympijskou medailí se konala i výprava za vysokoškolským titulem. Tady to naštěstí kotrmelcem neskončilo, i když.. S mým dokončením bakaláře zahajovali spolužáci doktorát. A když prodávali první firmu s potenciálem zaplnit stránky Forbesu, já těžkopádně funěla vstříc titulu Ing. v oboru, který mi nic neříkal.

Zoufalost mé předurčené životní strategie pak neustále prohlubují sociální sítě. Přátelé, s nimiž jsem si roky vyměňovala klasické dopisy, přešli na Facebook. Pak na Instagram. Twitter. LinkedIn. Následuji je se zpožděním měsíců až let a guma se zase povážlivě natahuje. Dřív nebo později mě to zase vymrští. TikTok a Threads hodlám rovnou přeskočit a přistát až v nějaké důchodcovské seznamce 22. století. Ostatně s výpady do budoucnosti už mám bohaté zkušenosti. Vezměme si třeba dnes tolik skloňovanou umělou inteligenci, kterou já běžně používala už před patnácti lety. Minimálně v otázce růstového účetnictví moje inteligence rozhodně opravdová nebyla a přesto jsem ekonomickými státnicemi prošla na výbornou. Vizionářkou své generace jsem byla i ve věci prvního zaměstnání. Zatímco vrstevníci měli plná játra práce se slavením toho doktorátu, já vstupovala do sedmého roku mediální praxe. Následné vyhoření jsem konečně chtěla oslavit taky, ale všichni byli najednou dospělí a pro mé náhlé probuzení nenašli pochopení.

Na prahu čtyřicítky mi konečně dochází, že své chronické nezralosti už se nezbavím. A tak se raději houpu na fyzikálních vlnách elasticity a čekám, kam mě to zase vystřelí. A možná si jenom pletu nezralost s nenažraností. Jsem vyhladovělým dítětem a život mou velkolepou cukrárnou. Věčně si na talířek nakládám věneček, paříž a hromadu žužu. Do všeho kousnu, z výšky si liju do krku ledovou tříšť a prsty mi slepuje cukrová vata. A přestože je mi poměrně záhy blbě, cítím i naprostou extázi. A dětem by se neměla brát radost! Ale uznávám, že to tláskání plné touhy stát se současně olympijskou vítězkou, doktorkou ekonomie a laureátkou Pulitzerovy ceny už bylo fakt spíš na vypumpování žaludku. Někdy je asi vážně lepší vychutnat si jen tu jednu malinkatou, poctivou rakvičku.