V našem sportu by nám byl doping v podstatě k ničemu. Mně by se možná hodilo něco pro zklidnění nervů. Jenže už tak jezdím jak s hnojem a zobnout si ještě něco na uklidnění, v cíli se mě ani nedočkají. Ještě je tu druhá možnost, a to nějaký pořádný lomcovák, který by mě nakopnul a zbavil zábran. A zabiju se hned na prvním můstku. Nicméně i akrobatické lyžování je sport jako každý jiný a boj proti dopingu je nutný, i když možná nekonečný. A tak se i u nás čas od času rozletí dveře a na prahu stojí mimosoutěžní kontrola. Jde o pověřeného komisaře (v případě ženských komisařku), před jehož očima musí sportovec odevzdat vzorek své moči, který se následně posílá na analýzu.
Naší povinností je pravidelně antidopingovému výboru posílat přesné informace o každičkém místě, kde se který den a hodinu nacházíme, aby k nám pak mohli vyslat onu čurací kontrolu. Ta se vždycky přihrne nečekaně a většinou zcela nevhod, s výrazem kyselé okurky ve tváři, kufrem plastových kelímků a lakmusových papírků v ruce a škodolibou radostí v srdci. Dlouho se nic nedělo, až mě bodlo u srdce, že se na nás „zapomnělo“.
Nedávno vytáhl komisař v dost nepříjemnou ranní hodinu přímo z postele moji drahou polovičku, taktéž sportovce podléhajícího kontrole. Mžourala jsem na to divadlo z pod peřiny a blbě se mu smála. O pár dní později jsme to měli doma i my. Slečna přišla v osm večer a připojila se k našemu rodinnému kruhu. Mně ani ségře se zrovna nechtělo, takže jsme ucucávaly vodu a čekaly, až to přijde. Málokdo by hádal, jaká je to věda. Se zavlažováním se to totiž zase nesmí přehnat, moč by pak měla příliš nízkou hustotu a celá kontrola by se musela opakovat. V tomhle případě už ale člověk nesmí pít vůbec nic a jenom čekat, což někdy trvá i několik hodin. A nekompromisní slečna vám stále sedí v obýváku, hltá Ordinaci v růžové zahradě a nehne se od vás, dokud nemá svých (vašich) devadesát mililitrů.
A stejně to probíhalo i naposledy. Z plátěné tašky si vybírám a odpečeťuji polystyrenovou krabičku skrývající kontrolní sadu, na kterou od této chvíle můžu sáhnout jenom já. Pečlivě diktuji čísla na lahvičkách, vyplňuji rozsáhlý formulář, ve kterém je snad i kolonka na příjmení prababičky za svobodna a ze zavařeného igeliťáku vysvobozuji malý plastový kelímek. Do toho se mám trefit? Dochází mi trpělivost, a tak prohlašuji, že už jsem ready a jdem. Záchod máme v předsíni, jejíž celou jednu stěnu zabírá okno přímo do ulice, takže se kolemjdoucí můžou mrknout, jak se u nás někdo přezouvá. Když si ale někdo nezavře dveře na záchod, doposud nudný obrázek se pro diváka rázem dramatizuje. A v případě dopingové kontroly ty dveře zůstat otevřené musí. Doufám, že onoho večera nešel nikdo kolem.
Sedím a je mi trapně. Sice mám pod zadkem vlastní mísu, ale půl metru před sebou úplně cizí ženskou, která na mě nezakrytě zírá. Kdo byl někdy v nemocnici odkázán na bažanta, ví, o čem mluvím. Bohužel, i kdyby se mi chtělo sebevíc, na povel čůrat neumím. Minuty plynou. Prý mi pomůže puštěná voda, a tak otáčím kohoutkem v umyvadle. Komisařka si nervózně hraje s papučí, pohupuje s ní na palci sem a tam, až mě to vytáčí. Hypnotizuju časopis Moje kuchyně, který leží na podlaze a po šestadvacáté čtu nadpis k článku o drtičích odpadu. Do umyvadla zatím zbytečně odtekl další galon vody. Přichází se podívat náš jezevčík, paráda, už chybí jen babi s dědou. Po strašné době to rozsekávám a konečně mám v kelímku kýžené mililitry. Během měření hustoty se modlím, abychom nemusely celou tu potupu opakovat. Je to ok, obsah kelímku už jen rozlévám do lahviček, víčka dotahuji tak zuřivě, až se mi potí čelo a zapečeťuji krabici. Ještě podepsat a vypadnout.
A na řadě je ségra. Co se dopingovek týče, už je z ní starý mazák (a to nemyslím zle). Vždycky jsem jí záviděla přístup „potřebuju na záchod, takže gatě dolů a žádný cavyky“. Kolikrát jsme takhle vedle sebe dřepěly na svahu někde za chatrným balvanem, kdy zepředu vás sice nikdo nevidí, ale v zápětí zjistíte, že zadek vystrkujete přímo na frekventovanou čtyřsedačkovou lanovku. Zatímco Nikola měla vždycky během půl minuty hotovo, já tam držela v křeči pět minut a snažila se obnovit spojení mozek – močový měchýř.
Tentokrát ale nastal zádrhel i u ní. S vypětím všech sil ze sebe totiž vymáčkla chabých šedesát mililitrů a na dalších třicet se muselo čekat. Následovalo laborování s hustotou a opět s množstvím, tentokrát ale příliš velkým. Nic se totiž nesmí vylít a když se to do lahviček nevejde, máte smůlu.
Slečna u nás strávila asi dvě hodiny a ještě děkovala, že tak málo. O analýze našich vzorků už se nic nedozvíme, protože negativní výsledky se obvykle sportovci nesdělují. Dopingovka není žádná sranda. Je to ponižující záležitost a děsná pruda, ale v dnešním světě podvodníků naprostá nutnost.
