Babyboom

Být IN je stále těžší

Jste IN? Zapeklitá otázka, co? Určitě se snažíte, ale snaha nesnaha, stejně se za chvíli ocitnete zase na druhém břehu. Na to, aby byl člověk IN, se musí sakra ohánět. Co chvíli je v kurzu něco jiného a kdo dneska závidí sousedce, jak je trendy, stejně pozítří zjistí, že ta samá sousedka je najednou úplně mimo mísu, v lese...prostě OUT. Já tyhle věci neřeším. Možná občas vypadám jako pochybná existence zapomenutá někde v minulém století, ale aspoň jsem šťastná. Svou lenost sledovat jakékoliv trendy maskuju tím, že říkám, že mám ráda svůj styl a nenechám si do něj kecat. Člověk, jehož lenost takových rozměrů nedosahuje, se pak nesmí divit, odkud se v něm bere všechen ten stres. 

Tak třeba aktuální plesová sezóna. Mě osobně se dotkne zhruba jednou za dva roky. Ale když už u mě tahle sláva vypukne, chci si ples užít, a tak překousnu i mnohá nepohodlí. Tím myslím hlavně společenské šaty a boty na podpatcích, ve kterých se pohybuju asi stejně jistě jako čerstvě narozená antilopa. V lyžákách jsem rozhodně elegantnější a vzhledem k tomu, že nemají otevřenou špičku, nemusela bych naštěstí řešit ty proklaté silonky. Byla jsem totiž poučena, že vzít si silonky do otevřených bot se rovná společenské sebevraždě. Takže si je nevezmu a schválně, kolik lidí mi nabídne odvoz do jedné z vesniček kolem Dolního Dvořiště. Co se týče šatů, vím, že malými černými nikdy nic nezkazím. A ejhle, letos je módní lososová, kávová, případně hrášková a meruňková. To se člověk přežere jen těch barev. Takže s černou jsem zase šlápla vedle. Mají chlapi podobné problémy? Úplně vidím ty škubající koutky, když se jejich drahá polovička vrátí domů a s nervy nadranc je sprdne za ponožky v sandálech a triko v gatích. Předpokládám totiž, že zrovna oni se tímhle vším na ženských ohromně baví a ještě počítají s tím, že jim v případné hrozbě plesu bude připraven a vyžehlen oblek a uvázána kravata. Když to shrnu, měla bych se v prvé řadě naučit vázat tu kravatu. Dále odložit tepláky, neboť jsou prý zabijákem ženskosti a nasadit podpatky i na věšení prádla (to by se mi ale mohlo hodit). Taky se musím naučit vařit, protože těstoviny a vejce natvrdo asi nestačí. A v neposlední řadě natrénuji jako správná hospodyňka ladné skákání přes plot, aby to bylo komplet. 

Kámen úrazu bude můj vztah k dětem. To je, panečku, letos hit! Nevím, kolik párů si toho sviště opravdu plánuje a kolik jich jen podléhá módnímu šílenství, ale jednoduše platí, že kdo nekojí, není Čech. Schválně, kolik břichatých, očekávajících, žvatlajících a hormony omámených mamin kolem sebe napočítáte v příštích deseti minutách. I v mém nejbližším okolí se s dětmi roztrhnul pytel. Na přelomu roku se stal tátou můj trenér, člověk, do kterého bych to řekla ze všech nejmíň. Ještě nedávno na mě řval v posilovně, ať se ***** neflákám (některé jeho výrazy publikovat nejdou) a teď mi posílá hrdé mmsky, jak na svém potetovaném bicepsu houpe malého Vincenta (jen nevím, jestli je ta hrdost kvůli prckovi, a nebo tomu bicepsu). Kamarádka, která se mnou kdysi lyžovala, nám jistě rozšíří základnu malých boulařů nedávno narozeným synem Štěpánem. U jiných známých bude od teď zase velet František a další kámoška právě nakupuje oblečky pro „Fazoli“, což je pracovní název pro to něco, co v ní posledních pár měsíců klíčí. 

Musím se přiznat, a všichni moji blízcí to ví, že děti nemám ráda. Ať jsou ty malé uzlíčky jakkoliv roztomilé, prostě se nepřemůžu. Fakt to zkouším, ale vždycky to skončí fiaskem. Akce vypadá pokaždé stejně. Stojí přede mnou kočárek i se svým vrnícím okupantem. Děcko zvědavě kouká a já zrovna tak. Teorii zvládám, jde se na věc. Naklonit se nad kočár, udělat ze sebe trochu blbečka, co neumí normálně artikulovat, na obličeji vykouzlit šišlající grimasu a....dítě začne řvát. Jelikož se mi to stává bez výjimky vždycky, usoudila jsem, že když nemají děti rády mě, nemůže to fungovat ani opačně. Dokud je mimčo ještě malé, jsem ochotna leccos skousnout. Vím, že křik je to jediné, čím zatím tenhle drobek disponuje a taky toho patřičně využívá. A že některé děti mají ve svých hlasivkách přímo zbraň hromadného ničení! Ale ať mi někdo vysvětlí, co je tak roztomilého na nasáklé plíně, která svým puchem sestřelí i mouchy ze zdi? Vážně znám lidi, kteří se rozplývají i nad tímhle. Ale protože mimino taky hodně spí, je vlastně dost v pohodě. Mnohem hůř snáším to uřvané a rozcapené smrádě, které se z něj stává během několika následujících let. Když nedostane všechno, na co ukáže, přetaví svůj prvotní šok v prvotřídní nenávist a následně to všem vytmaví. Tohle smrádě je samo sebou nejchytřejší, protože ví, jak se hraje pexeso a je přesvědčené, že tety jsou k neutahání. A tak jim v jednom kuse visí na noze, na ruce, za krkem, dost neurvale je kouše do předloktí a háže na ně traktor i s valníkem v domnění, že teta se baví stejně dobře. Někdo to má možná rád, ale já si umím představit příjemněji strávený čas. Proto se neslyšně vytrácím, jen když na děti přijde řeč. 

Uznávám, že děti umí být i zlatíčka, která nejde nemilovat, ale já na ně prostě nejsem. Jednou bych chtěla mít rodinu, ale nejdřív musím vymyslet, jak zplodit anděla na dálkové ovládání. I když tahle část bude spíš na tátovi. Každopádně jestli se něco takového narodí, bude to prototyp. A kdo ví, třeba se všechno změní, až mi za tři měsíce vrazí kámoška do náručí tu svoji Fazoli, která už bude mít jméno. Zatím o tom ale dost pochybuju.