Zbohatlý křupan, premium osobní bankéřka a Tři sestry

U podpisového vzoru se doporučuje z bezpečnostních důvodů zkombinovat vlastní podpis s heslem, obrázkem nebo grafickým symbolem. Může to klidně být i grafický symbol rockové skupiny Tři sestry. 

V salonku pro VIP klienty seděl asi šedesátiletý muž a z dlouhé chvíle si prohlížel propagační letáky banky. I méně zkušený bankéř, než byla ona, by ho bez rozmýšlení zařadil do skupiny konzervativních a velmi opatrných, kteří i investici do dluhopisového fondu považují za skok bungee jumping z Nuselského mostu.

„Jste pan Dvořák?“ vykouzlila přívětivý úsměv. Křupan se ztěžka zvedl z příliš nízkého křesílka. Slyšitelně mu zapraskalo v obou kolenních kloubech. „Ten, kdo sem instaloval ty křesla, nemohl být normální,“ nespokojeně konstatoval. „Tož tak.“

Nevěděla, co na to říci. „Klidně si můžete odložit kabát tady na věšák“, chtěla zamluvit křupanovu kritiku, ale ještě než dokončila větu, už svých slov litovala.

„Nechci přijít o kabát. Už se mi to stalo i na jedné moc nóbl recepci.“

„Samozřejmě si můžete vzít kabát ke mně do kanceláře.“ Mělo ji být jasné, že kdyby si chtěl odložit kabát, tak by to během doby, kdy tu čekal, už udělal. Hřmotným krokem ji následoval do kanceláře. Na galantnost si rozhodně nepotrpěl. Bylo sice její povinností dát klientovi ve dveřích přednost, ale až na výjimky ji muži nechávali vstoupit jako první. Tenhle ale ne.

„Je to jen formalita, ale setkávám se s vámi poprvé. Mohla bych vás poprosit o váš občanský průkaz?“ V slušivém vínově červeném kostýmku si víc než bankéřka připadala jak stevardka kontrolující palubní lístky do byznys class. Na fotce vypadal ještě starší než ve skutečnosti, ale i v reálu by mu hádala více, než ukazovalo datum jeho narození. Vrátila mu se zářivým úsměvem průkaz. „Výborně! Tak to bychom měli.“

Křupan si konečně sundal kabát a položil si ho přes opěradlo vedlejší židle. Očekávala, že se vzápětí vyvalí do ovzduší odér nepříliš často mytého těla, ale kromě vůně sušeného sena a tabáku nic jiného necítila.

„Dáte si kafíčko nebo nějakou vodu?“

„ Dal bych si pořádný kafáč turka, jestli bych teda mohl.“

Tak to byl problém. Na klasického českého turka nebylo oddělení prémiového bankovnictví zařízeno.

„Mohla bych vám nabídnout jen expresso. Nevadilo by?“ upřela na něho své velké opálové oči, kterým, to měla mnohonásobně vyzkoušeno, neodolal ani dopravní policajt. Dědek však patřil k vzácným výjimkám. Nijak se nesnažil zakrýt svou nespokojenost. „To je takovýto kafe, jako když si ucvrkne kolibřík?“

„Takže lungo?“

„ To je mi jedno, jak tomu říkáte, hlavně když toho bude snídaňový hrnek.“

Když počtvrté v řadě zadala na kávovaru příkaz lungo, vyšel její kolega, co měl na starosti podnikatelský sektor, ze své kanceláře a nakoukl do kuchyňky.

„Máš nějaký problém s mašinou?“

„Ale klient si poručil čtvrtlitrový hrnek kafe.“

„Já mám vlky z Wall Streetu a ty zase strýčky Skrblíky,“ ušklíbl se. Ťal do živého. Zatímco on hrál první ligu, tak ona spíše vytvářela pro celoživotní střádaly iluzi klubu pro vyvolené, kteří nemusí stát s pořadovým číslem v ruce před bankovní přepážkou. Na teambuildingu ji školitel s jistou nadsázkou říkal, že je to jak v restauraci. V podřadné, když vstoupíte s ochočenou vydrou, vás vyhodí, ale v pětihvězdičkové ne a ještě vydře přinesou akvárium s živými pstruhy.

„Tak tady je kávička. Mlíčka si dejte, kolik vám bude libo.“ Křupan trochu upil kávy, aby udělal místo pro pět kapslí mlíčka.

Konečně mohla začít. Jako jeho nová bankéřka se mu představila a vzápětí ho s přátelským úsměvem požádala, pokud by mu to nevadilo, aby ji oslovoval jen křestním jménem. Křupan sice nebyl proti, ale zároveň se zatvářil ještě ostražitěji než předtím. Instinktivně cítila, že obvyklé postupy, kterými se měl u klienta navodit pocit, že i banku můžeme mít rádi, na něho nezabíraly. Nemohla si pomoci, ale zdálo se ji, že její šarm, díky němuž uspěla ve výběrovém řízení na uvolněné místo osobní bankéřky pro nekomerční sféru, ji v jeho případě více škodil než pomáhal. Přesto se ho musela jako jeho nová osobní bankéřka zeptat, jak je spokojen s dosavadními službami banky a zdali oceňuje benefity, které banka svým VIP klientům poskytuje.

„Tož za ty žetony, co vám dávám na hraní s akciemi, bych aj čekal nějakou pořádnější trachtaci. „

„Každý rok pořádáme pro naše klienty divadelní představení s malým rautem na závěr. Byl jste?“

Kývl na souhlas, ale nadšeně se netvářil.

„Jestli ti Pražáci z Dejvického divadla mě chtěli ubezpečit, že su blbé jako troky, tak se jim to podařilo. A raut na závěr byl přesně tak, jak říkáte. Malý.“

Rozhovor sice nebyl monitorován, ale dobře si uvědomovala, že za den nebo dva dostane křupan mail s výzvou, aby vyjádřil svůj názor na setkání s bankéřem. Bude mít k dispozici deset emotikonů od vzteky temně rudého s hluboce svěšenými koutky jako po mozkové mrtvici až po šťastně se usmívajícího, jako kdyby právě vyhrál jackpot. Výsledkem si rozhodně nemohla být jistá. Správně měla každého klienta informovat o změnách investiční politiky banky ve prospěch zvýšení investic do trvale udržitelného rozvoje, ale rozhodla se, že zbytečně nebude dráždit bosou nohou hada. Podívala se na hodinky, které spíše připomínaly šperk na jejím útlém zápěstí.

„Asi bychom měli přejít k hlavnímu důvodu vaší návštěvy. Takže, jak jsme se telefonicky domluvili, chcete zrušit vaše penzijní připojištění a jednorázově si vybrat celou uspořenou částku, kterou převedeme na váš běžný účet. Všechno jsem už dopředu nachystala a od vás budu potřebovat jen váš podpis.“ Viditelně se mu ulevilo.

„Tož, to jste pilná jako včelička. Za to vás chválím.“ Najednou se tvářil jako emotikon číslo deset na stupnici spokojenosti. „Čekal jsem, že tu budu muset být s vámi až do oběda.“ Na lichotky si tedy opravdu nepotrpěl, ale popravdě i ona se těšila, až ho bude mít z krku.

„Budete se muset tentokrát podepsat podle podpisového vzoru. Tak si dejte záležet,“ opět ho obdařila dalším instagramovým úsměvem. Ten ji zhasl ve chvíli, kdy si na monitoru zobrazila jeho podpisový vzor. Nezbylo ji nic jiného, než se úpěnlivě modlit za jeho dobrou paměť.

Na první pohled poznala, že je zvyklý podepisovat kde co. Měl vypsaný rukopis a pevnou ruku. To mu však nyní bylo k ničemu.

„V pořádku, paní inžinýrko? Nebo je nějaké problém?“

„To vyřešíme. Pane Dvořáku, zřejmě vám musel některý z mých předchůdců poradit, abyste kvůli většímu zabezpečení připojil navíc ke svému jménu nějaký symbol nebo heslo. Vzpomeňte si.“

„Prozradit mi to asi nemůžete…“

„Bohužel ne, ale určitě si vzpomenete.“

Rezignovaně civěla na známý grafický symbol kosočtverce s třemi čárkami pub rockové skupiny Tři sestry. Kolega se musel zbláznit, když tohle vůbec připustil.

„Tak mi alespoň naznačte.“ Měla na jazyku známou hlášku, že ona jako bankéřka nesmí ani naznačovat, ale to nešlo. Základním pravidlem bylo zachovat při jednání co nejvíce přátelskou atmosféru a zároveň vznešenou důstojnost jako v salonu lady Astorové. Musela mu nějak pomoci a přitom udržet patřičný glanc.

„Jde o grafický symbol,“ napověděla. Vraštil čelo, ale evidentně byl úplně mimo.

„Musel jsem být asi vožralej nebo co. To ještě byl šéfem pobočky můj spolužák. Asi jsme trochu blbli…“

Čas běžel. Za chvíli měl přijít další klient. „A co tak hudební skupina Tři sestry? Nic vám to neříká?“

„Jo, Fanánka tak trochu znám. Jednou jsem s nimi zapařil, když u nás hráli...ale, co to má společnýho s mým vzorovým podpisem?“

„Soustřeďte se pane Dvořáku hlavně na ten název. Tři sestry!“

„Tři sestry, tři sestry“, opakoval. „Tři sestry jsou prostě tři sestry. Asi jsem fakt blbé.“

„To rozhodně nejste, jinak byste neměl u nás v různých aktivech pět milionů...Přemýšlejte, co asi mohou mít tři sestry společného.“

„Rodiče?“ vybafl po delší době přemýšlení. Za matným sklem dveří rozeznávala siluetu dalšího klienta, který se asi chystal zaťukat na dveře. Znervózňovalo ji to.

„Co mají tři sestry společného na rozdíl od tří bratrů, pane Dvořáku. Připomínám, že jde o grafický, lépe řečeno geometrický symbol.“ Cítila, jak se ji krev postupně hrne do tváří.

„Frndu?“

Přesně v tom okamžiku rozpačitě vstoupil do kanceláře dosud za dveřmi postávající klient.

„Tedy přesněji tři frndy,“ pokračoval křupan, který, obrácen zády ke dveřím, nezaregistroval příchod další osoby

„Moment,“ rudá v obličeji jako barva jejího kostýmku ho příkře zarazila. „Pane Jando, prosím chviličku o strpení. Ještě jsme neskončili. Omlouvám se,“ tlačila pohledem ven z kanceláře vytřeštěně se tvářícího džentlmena v tvídovém obleku.

Pak se obrátila zpět ke křupanovi. Oči ji plály jako dvě pochodně. Nejraději by se šla na deset minut vybrečet, pak si dát panáka slivovice a pro dnešní den skončit.

„Jo přesně tři. Jen nezapomeňte je naskládat na sebe jako když si děláte hamburger!!!“ Chvíli ji trvalo, než se zase vrátila do své výchozí pozice přívětivé stevardky.

Když skončili, jeho oči v barvě rozkvetlého lnu změkly.

„Jó, nejen řidič těžký život má,“ řekl provinile a napřáhl k ní pracku velikou jak uhlířská lopata. „Všechno dobrý?“

„Ano, pane Dvořáku.“

„ Tak to je dobře.“

Maily žádající ohodnocení poskytnutých služeb ze zásady ignoroval. Tentokrát, když mu došel mail od banky, udělal výjimku. Vybral emotikon číslo deset a klikl.