Vzpomínky na léto 1995.

Prý, kdo si pamatuje na devadesátky, tak ten je neprožil. Jsou však výjimky. Například vzpomínky na dva horké letní červencové týdny v roce 1995.

Jestli je pravda, že devadesátky byly jedinečnou šancí, jak rychle zbohatnout, která se opakuje jednou za dvě století, tak jsem se měl narodit alespoň o pět let dříve. 17. listopadu osmdesátého devátého jsem teprve dokončoval první semestr právnické fakulty. Studentské stávky jsem se zúčastnil jen jako jeden z bezejmenného davu, ale zato se mi podařilo před zkouškovým obdobím iniciativně složit postupovou zkoušku z dějin mezinárodního dělnického hnutí, načež o pár týdnů později byla zrušena veškerá výuka marxismu leninismu.

Z následujících čtyř let si především pamatuji kolejní mejdany. Ještě teď se mi ve snech vrací jejich testosteronem a estrogenem ztěžklá atmosféra provázená typickým cannabisovým nasládlým odérem po citrusovém ovoci a borovici. Na těchto večírcích v podstatě nefungoval evoluční zákon přirozeného výběru, takže pokud jde o holky, mohl jsem si připadat jako na nějakém rautu plným drahých delikates, které bych si normálně nikdy nemohl dovolit. Mezitím proběhla privatizace. Karty byly rozdány.

Po promoci jsem nastoupil jako advokátní koncipient. Čekaly mne tři roky řehole s platem o moc nepřevyšujícím kapesné, které jsem dostával během studia od rodičů. Můj školitel, bývalý státní arbitr, nevěděl o občanském a trestním právu téměř nic. Za celou dobu, co jsem mu dělal pacholka pro všechno, snad ani jednou nevkročil do soudní budovy. Občas za ním chodila dost podivná individua. Někteří z nich opravdu nosili příslovečná fialová saka a jejich býčí šíje jim krášlily masívní zlaté řetězy. Většinou však své záležitosti týkající se investičních fondů a privatizačních projektů projednával mimo svou kancelář. Kolikrát jsem končil s prací až ve večerních hodinách, kdy už nejezdila městská doprava. Nezbylo mi pak nic jiného, než jít čtyři kilometry pěšky. Asi tak v polovině trasy jsem vždy míjel budovu největšího hotelu ve městě připomínající modrošedou krychli složenou ze stavebnice lega. V suterénu hotelu se kromě neděle a pondělí konaly vyhlášené diskotéky. Tančírna byla postavena ve stylu pražského Discolandu Sylvie se světelnými efekty, velkým mixážním pultem pro diskžokeje a kulatým pódiem se dvěma tyčemi pro go-go tanečnice.

Uvnitř jsem byl pouze jednou. Bylo to ve čtvrtek, kdy si sem pravidelně přicházely zařádit holky z nedalekého internátu střední zdravotní školy, aby si užily poslední večer, než se v pátek rozjedou do svých domovů. Přeplněný parket připomínal vypuštěný rybník, v němž ve zbylé louži u hráze čeří hladinu stovky plácajících se ryb, nad nimiž krouží věčně hladoví kormoráni. Po téhle zkušenosti jsem pokaždé, když jsem míjel hotel, z jehož útrob se dunivě rozléhalo rytmické duc, duc, zrychlil krok. Kdybych ve svém předsevzetí už nikdy nevstoupit do sklepního Mordoru vytrval, podobaly by se mé vzpomínky na devadesátky artovému filmu se zmateným dějem složeným z navzájem nesouvisejících fragmentů, jaké někdy točívají slavní režiséři, když už je na sklonku života opustí Múza.

V úterý čtvrtého července po delším období sucha od rána pršelo. Když mi skončila robota pro consiglieriho / tak jsem svého školitele začal přezdívat /odjel jsem do Brna, abych se definitivně rozešel se svou studentskou láskou, která se postupně proměňovala ve vlažné přátelství s občasným kamarádským sexem. Naše loučení se poněkud protáhlo, takže mi ujel vlak a další jel až za dvě hodiny. Měl jsem nostalgickou náladu. Sice se stalo, co se mělo stát, ale pořád to byl rozchod. Navíc stále vytrvale pršelo a já neměl deštník. Proto, když jsem tentokrát míjel hotel, jsem vešel dovnitř.

U vchodu do sálu mi zastoupil cestu vyhazovač v černé košili s krátkými rukávy. Objem jeho bicepsu byl větší než objem mého stehna. Chtěl, abych zaplatil vstupné, ale když jsem ho ujistil, že si dám u baru maximálně dva panáky a zase brzy odejdu, pustil mě dál. Diskotéka ještě nezačala. Stoly, mezi nimiž kroužil číšník, který na kolečkových bruslích roznášel objednané pití, byly jen zpola obsazené. I u baru sedělo jen pár hostů. Úplně na kraji popíjela drink dívka ve světlé halence a bleděmodrých džínách s vysokým pasem, které ještě více prodlužovaly její už i tak dlouhé nohy. Od ostatních ji oddělovaly čtyři volné stoličky. Sedl jsem si tak, abych nenarušil její komfortní zónu, ale zároveň mohl vnímat její blízkost. Poručil jsem si nejlevnější drink, který bar nabízel, fernet s tonikem. Nereagovala na mou přítomnost ani negativně, ani pozitivně. Jako muž z celuloidu jsem si ale nepřipadal. Když barman s nepřehlédnutelným despektem přede mne postavil panáka fernetu a malou lahvičku toniku, nepatrně se pousmála. „Chcete to namíchat, pane ?“ zeptal se. „Ne, udělám si to sám. To zvládnu. „ Opět se lehce pousmála. To byl z její strany po delší dobu jediný náznak neverbální komunikace. Už jsem měl skoro dopito, když si vedle mě přisedl jeden můj klient, kterého jsem zastupoval v nějakém sporu o náhradu škody. Chtěl vědět, jestli si protistrana podala odvolání a co by se pak dělo dále. Rozhovor mezi námi trval ani ne pět minut. Jakmile odešel, otočila se ke mně. Poprvé jsem měl příležitost vidět její obličej pěkně en face. Podívala se mi zpříma do očí. „Vy jste právník?“

O něco později, to už jsem si objednal druhý fernet, ale bez předraženého toniku, mi sama navrhla, ať si k ní přisednu. Evidentně kvůli tomu, že těsně předtím s až překvapivou rázností odpálkovala nějakého maníka v army oblečení, který ji chtěl mermomocí dělat společnost.

„Fakt jste právník? Nevypadáte tak.“ Vysvětlil jsem ji, že opravdickým právníkem budu až za dva roky, kdy, dá li bůh, složím advokátskou zkoušku. Nešlo ji stále do hlavy, proč mám skládat ještě nějakou zkoušku, když jsem vystudoval práva. Zasvěcoval jsem ji do tajemství, jak to u justice chodí a že momentálně jsem jen něco jako tovaryš a nic více.

„Hele, když tedy jste jen ten tovaryš, tak to bychom si klidně mohli tykat.“ V očích ji to pobaveně jiskřilo, ale zároveň se ji viditelně rozšířily zorničky a já začal přehodnocovat své původně nulové šance. V duchu jsem přepočítával, na kolik fernetů mi budou stačit peníze poté, co mě zkasíruje vyhazovač v černé košili. Blížila se totiž devátá hodina a diskotéka měla co nevidět začít. Volných míst u stolů kolem parketu začalo rychle ubývat. Střízlivé osvětlení vystřídaly paprskové světelné efekty z několika velkých disko koulí zavěšených na stropu. Vzápětí se vzduch rozvibroval hlasitým technem. Navrhla mi, že bychom mohli zaplatit a přemístit se ven do hotelového lobby baru. Chtěla by se mnou ještě něco probrat, ale tady teď nebude slyšet ani vlastní slovo. Barman však měl zrovna práce nad hlavu a mezi stoly se k ní prodírali přes taneční parket hned dva nápadníci. Ne, že by byla jediná pěkná holka v sále, ale bylo v ní cosi dráždivého. Už jen tím, že evidentně neměla zájem poutat na sebe pozornost. Žádný výrazný make up s třpytivým leskem na rtech a módními modrými stíny pod očima.

„ Vadilo by ti jít si zatancovat, než sem ti dva doběhnou?“ chytla mě za paži.

Stáli jsme uprostřed sálu, ona se vlnila a já šlapal zelí. Když konečně přišla na řadu pomalejší skladba, automaticky se přivinula a přitiskla svá ňadra na mou hruď. Nic to neznamenalo, jiným způsobem se alespoň tenkrát ploužák netančil. K baru jsme se vrátili dříve, než skončila taneční série a rychle zaplatili. Všiml jsem si přitom, že má v portmonce víc bankovek, než kolik jich mám v den výplaty v peněžence já.

V hotelovém lobby jsme si dali už jen colu s kolečkem citronu. Když jsem se ji zeptal, s čím bych ji tedy mohl pomoci, najednou znejistěla, jako kdyby se ocitla na cizím neznámém území.

„Mám jistý problém, se kterým si nevím rady. Možná bys mi mohl poradit.“ Ruka, kterou držela sklenici coly, se ji lehce chvěla.

„Jaký problém?“ zeptal jsem se.

„Jde o akcie.“

Na tom nebylo nic zvláštního. Po první vlně kuponové privatizace vycházel denní tisk s rozsáhlým přehledem akciového trhu, který měl téměř stejnou čtenost jako zadní sportovní stránka.

„V těchto věcech by ti pomohl spíše nějaký burzovní makléř,“ řekl jsem ji popravdě.

„ Nehledám burziána. Jednoho už mám doma.“

„Tak povídej, o co jde.“

„Mám u sebe nějaké akcie a nevím co mám dělat.“

„Kde u sebe?“

„V hotelovém pokoji.“

Když jsem se jí zeptal na jejich nominální hodnotu, odpověděla, že kolem tří miliónů. Zatočila se mi hlava.

Rozum mi radil rychle se s ní rozloučit, ale místo toho jsem seděl u ní v hotelovém pokoji a probíral se svazkem akcií rozložených na toaletním stolku s kulatým zrcadlem, v jehož odraze jsem viděl její znepokojený obličej.

„Jsem v průseru?“

„Jsou to všechno akcie na doručitele. K přechodu vlastnictví stačí jejich fyzické předání,“ snažil jsem se o co nejvíce uklidňující tón, ale v břiše mi poletovala motýlí křídla. „Je to samé, jako kdybys někomu dobrovolně, na důvodech nesejde, předala svazek pětitisícovek. Je to platný dvoustranný právní úkon v souladu se zákonem.“ Mé ujištění ji viditelně uklidnilo.

„Ví někdo o tom, že jsi tady?“

Mlčky kývla hlavou na souhlas. „Pak bys měla pokud možno co nejrychleji odtud zmizet.“ A já taky, dodal jsem už jen pro sebe.

„Nechtěl bys tu se mnou do rána zůstat?“ Připadal jsem si jako v šíleném snu, ze kterého se ráno s úlevou a zároveň bezmeznou lítostí probudím.

Celou noc jsme probděli, ale k ničemu mezi námi nedošlo., i když to zpočátku vypadalo nadějně. Navrhla mi, že jestli chci, tak se mohu osprchovat a pak učinila totéž. Z koupelny se vrátila ve volném bavlněném tričku ,pod nímž se ji zřetelně rýsovaly bradavky.

„Klidně si lehni do postele, místa je tu dost,“ řekla, když jsem si až příliš deklamativně připravoval křeslo u konferenčního stolku ke spánku. „Jen mi musíš slíbit, že se o nic nebudeš pokoušet.“

„Nikdy ji nespusť z očí. Nikdy nic nepodceňuj. Nikdy se nezamiluj,“ snažil jsem se o sarkasmus vůči sobě samému.

„Kevin Costner z Osobního strážce?“ pobaveně se usmála.

„Bingo!“

A tak jsem ležel jako žehlící prkno vedle nejpřitažlivější holky, jakou jsem kdy měl. Nad ránem jsem se přesunul na křeslo, abych se alespoň trochu prospal. Čekal mě totiž náročný den. Ke všemu jsem porušil nejdůležitější třetí pravidlo, kterým se musí řídit osobní strážce.

Noc mi sice nedopřála její nádherné tělo, ale věděl jsem o ni víc, než bych si sám přál. Pomáhat holce, která patřila jednomu z kmotrů, jehož jméno se tu a tam ocitlo v novinách, bylo jako se procházet po provaze přes propast Macochu.

Když už se rozpovídala ona, měl jsem mlčet alespoň já, vyčítal jsem si. Hormony mi zatemnily mozek. Jako každý nadržený sameček, jsem chtěl oslabit svého vzdáleného soka, který by mě přitom, kdyby chtěl, zamáčkl jako štěnici.

Když jsem se jí zeptal, co ji vlastně u něho drží kromě bungalovu na Kanárech a nákupů v Londýně, odpověděla, že ji má rád a udělal by pro ni všechno.

„Rád? Tak proč tě posílá dělat takové nebezpečné věci? Děláš mu bílého koně. Ani italský mafián by to neudělal. I mafiáni své ženy a milenky vždy drží mimo svůj špinavý byznys.“

Celá ztuhla, jako kdyby ji lékař právě oznámil velmi špatnou diagnózu.

„Máš pravdu“, řekla tiše a schovala obličej do dlaní. Jen podle chvějících se ramen jsem mohl poznat, že pláče. Vzápětí se proměnila v divokou kočku.

„A ty by jsi mě chtěl, pane doktore práv?“

„Chtěl“, vyhrkl jsem bez rozmýšlení.

Nějak v polovině osmdesátých let si mí rodiče koupili malý venkovský domek se zahradou, který chtěli přebudovat na rekreační chalupu. Opravili střechu, vyměnili okna a na zahradě postavili montovanou pergolu s venkovním krbem sestaveným z betonových prefabrikátů. Po revoluci, když se otevřely hranice do celého světa, jejich chalupářské nadšení, které v mém případě nikdy ani nevzniklo, vyprchalo. Několikrát za rok otec nebo já jsme posekali zahradu a před zimou uzavřeli hlavní přívod vody, aby nezamrzly trubky. Jinak po většinu roku zůstávala chalupa pustá a prázdná. Usoudil jsem, že tady ji nikdo hledat nebude. Výhodou také bylo, že bývalé selské stavení mělo velký vjezd do dvora, kde mohla schovat své červené Audi A 4, které by na malé vesnici poutalo nevítanou pozornost.

Od chvíle, kdy poprvé prošla dlouhou vstupní chodbičkou vedoucí do typické venkovské kuchyně vybavené ještě původním nábytkem, za níž následoval velký pokoj, který zároveň sloužil i jako ložnice, uplynulo už přes dvacet let. Stále však vidím její siluetu ozářenou odpoledním sluncem pronikajícím přes prosklený široký vchod vedoucí z pokoje přímo na dvůr a dál do zahrady.

Do nejdelší smrti nezapomenu, když o den později, to už jsme se mezitím stali milenci, na úzkém vyrudlém koberci z chodbičky, který jsem přemístil na dvorek, udělala módní přehlídku, aby mi předvedla několik kousků spodního prádélka, které si dokoupila ještě předtím, než jsme se přemístili do našeho současného azylu. Ramena měla stažená dozadu a nohy elegantně překládala před sebou, díky čemuž se ji boky i se zadečkem nádherně rytmicky pohupovaly. Po každé druhé otáčce zapózovala a přitom postupně odkládala jednotlivé svršky až nakonec zůstala jen v kalhotkách. Na závěr, poté kdy na okamžik zmizela za dveřmi, se vrátila na improvizované molo zcela nahá. Opět se prošla sem a zase tam a chůzí profesionální modelky odkráčela do pokoje. Když jsem se vzpamatoval a vběhl za ní, ležela už v posteli zakrytá tenkou pokrývkou a čekala na mě.

Čas se nám však den po dni krátil. Z pohledu advokáta jsem udělal všechno, co bylo třeba. Pronajal jsem ke svému běžnému účtu bankovní schránku, ke které jsem ji zřídil dispoziční právo. Kdykoliv si mohla akcie vybrat. Jen jsem ji upozornil, aby mi v takovém případě nezapomněla vrátit klíče od bankovní schránky.

Seděli jsme u krbu u zvolna dohasínajícího ohně. Bylo už po desáté večer, ale obloha stále ještě byla slabě osvětlena slunečním světlem rozptýleným v atmosféře.

„Napadlo mě, že by se mohly prodat ty akcie. Co říkáš?“ Dívala se upřeně před sebe, ale přitom mi hladila ruku. „Brzy mi zablokuje účet a přestane platit leasing na mou audinu. Co ty na to, tovaryši?“

„ Někdo musel něco udělat a někdo další za to zaplatil tři miliony. Nechci domýšlet, za co to bylo a kdo za tím stojí. Ti, co v tom kšeftu jedou, to tak nenechají.“

„Je mi to jasný,“ přitiskla se ke mně a dál už nic neříkala.

Tu noc jsme se milovali až do chvíle, kdy obloha opět začala světlat. Ještě tak chvilku zůstaň, poprosil jsem ji, když si chtěla lehnout vedle mě. „Je na tebe nádherný pohled.“ A tak ještě chvíli zůstala na mě klečet, přičemž se rukama opírala o pelest postele.

„Škoda, že jsi se nenarodil aspoň o dva roky dříve,“ zašeptala. Oči se jí leskly.

Ráno jsem se musel po pár dnech volna vrátit do práce. Když jsem se tiše vykradl ze dveří, ještě tvrdě spala.

Snažil jsem se zkrátit její samotu co nejvíce to šlo, ale do kanceláře přicházel jeden klient za druhým a když jsem konečně svou ojetou sto dvacítkou vyrazil z města, bylo půl páté odpoledne. Nedočkavě jsem otevřel vrata od průjezdu. Její malé červené Audi bylo pryč. V neblahé předtuše jsem vběhl do kuchyně. Na desce masivního selského stolu ležely oba klíče od bankovní schránky a vedle nich lístek na němž stálo velkými písmeny PROMIŇ. Tužkou na obočí přikreslila velkou slzu úmyslně rozmazanou jejími vlastními slzami.

Lehl jsem si do osiřelé postele, z níž ještě nevyprchala vůně jejího těla a hodiny civěl do stropu. Abych zahnal stále nesnesitelnější ticho, pustil jsem rádio. Nějaký zahraniční dopisovatel z bývalé Jugoslávie právě popisoval Srebrenický masakr. Všechno mě deptalo. Prázdné místo po jejím zubním kartáčku a dózičkách s kosmetikou, vychladlý krb na zahradě, poloprázdná sedmička bílého vína, kterou jsme včera nestačili dopít. Trápil jsem se, ale pořád to pro mě byla přijatelnější alternativa, než se vrátit do všedních, prozaických dnů, které mě v dalších týdnech a měsících čekaly.

Zůstal jsem v chalupě až do příštího uplakaného sobotního rána. Sérii horkých letních dnů ukončil v noci příchod očistné studené fronty. Když jsem vstupní chodbičkou vycházel ven, naposledy jsem se otočil, abych se ještě podíval na prošlapaný vyrudlý koberec, po kterém před pár dny kráčela bohyně. Sice se stalo, co se mělo stát, ale bylo mi smutno.