Vždycky se najde někdo, kdo mi může závidět.

Nedávno se tu rozhořela diskuze, jestli je správné, když Slovákům závidíme jejich nově zvolenou prezidentku a zároveň se za svého prezidenta stydíme. No, není to správné.

Není to pozitivní. Je to deprimující. Já se například utěšuji tím, že pořád je lepší Zeman, než-li třeba Abdelazíz Buteflika, alžírský prezident, kterého ve čtrnáctém roce jeho prezidentování /2013/postihla mozková příhoda. Od té doby ho prakticky již nikdo nespatřil. Přesto dokázal, byť ve stavu nezvěstnosti a možná i bezvědomosti, prezidentovat dalších pět let.

Teď zase opozice kritizuje vládní rošádu na ministerstvu průmyslu a ministerstvu dopravy. I kdybych byl zapřísáhlý obdivovatel Václava Havla, našel bych na té rošádě alespoň něco symbolicky pozitivního. Havel se samozřejmě už nevrátí, ale alespoň na postu ministra průmyslu budeme mít Havlíčka. Když už jsem u té symboliky primitivně si pohrávající s příjmeními, tak Kremlík – nový ministr dopravy - vyvolává rozporuplné asociace. Když nemáme Kreml, máme aspoň Kremlíka. To nepůjde, tohle není pozitivní. A co tak název nějakého dobrého zákusku. Je libo kremlík? Máme čokoládový a oříškový.

Ale dost bylo politiky. Ostatně většina lidí si politiky nezávidí. Spíše na ně sborově nadává. S úspěchem a štěstím to je jiné. Tady závist jen kvete. „Přej a bude ti přáno“, to se lehce řekne. Když už jsme u toho Slovenska, tak já zrovna štěstím nešílím, když si přečtu, že nás Slováci dohánějí a brzy už předeženou. Štve mě to. Spíše pomůže jiné pořekadlo. „Cizí neštěstí potěší.“ Samozřejmě ne nějaké fatální neštěstí, to ne. Jen takové, abych si mohl říci, že na tom ještě nejsem tak špatně. Vždy se najde někdo, kdo má doma nějakého toho „Abdelazíze Buteflika“ a není mu věru co závidět. „Bude líp“ sice burcuje, ale „mohlo to dopadnout i hůře“ zase utěšuje. Jo a taky jsem se klidně mohl narodit v Etiopii.