Už se kácí v našem lese.

Jel zcela nezvykle na nejlehčí možný převod. Pak však najednou nějak podivně zakvedlal řídítky, sjel k okraji lesní cesty a pomalu se sesunul z kola. Zděšením se ji na chvíli zastavilo srdce.

Když se na konci dlouhého stoupání ohlédla za sebe, pocítila škodolibou radost. Ujela mu. Rychle si sundala cyklistickou helmu a opřela kolo o stojan, aby to vypadalo, že na něho už čeká několik minut. Však mu měla za ty dlouhé roky co vracet. Dokud jí ještě síly stačily, jezdívali spolu pravidelně na cyklovýlety, které se však pro ni v kopcích Drahanské vrchoviny stávaly stále více a více utrpením než zábavou a ani on si společných výletů neužíval. Za každou terénní vlnkou na ni musel čekat. Rozčilovalo ho to a tak mu nakonec darovala svobodu. Jezdíval pak výhradně jen s partou stejných bláznů jako on. O to více ji překvapilo, když ji k jejím pětapadesátinám koupil elektrokolo. Byl to nejdražší dárek, co ji kdy za celou dobu manželství dal. Ze začátku mu ani s pomocí elektromotorku nestačila, ale brzy zjistila, že v kopcích se začíná karta obracet v její prospěch. Sama začala navrhovat stále členitější trasy.

Kde ksakru je? Už před tím se stávalo, že si v delším stoupáním před ním dokázala vytvořit malý náskok, ale tak dlouho zatím ještě nikdy čekat nemusela. Možná se potřeboval vyčůrat nebo píchl kolo, co jiného, ale původní škodolibé uspokojení z ní zvolna vyprchávalo. Listnatý les kolem cesty se zdál opuštěný. Nerada zůstávala někde takhle sama. Právě vytahovala mobil z cyklistické taštičky aby zjistila co se děje, když se konečně objevil. Podle frekvence šlapání musel jet na nejlehčí možný převod – na „lenocha“ jak posměšně říkával. Bylo komické, jak její "iron man", který ještě před pár lety kraloval ve veteránských závodech v triatlonu, točí pedály jak kafemlejnkem. Pak však najednou nějak podivně zakvedlal řídítky, sjel k okraji lesní cesty a pomalu se sesunul z kola. Zděšením se ji na chvíli zastavilo srdce.

Když se probral z krátkých mrákot, první co uviděl, byl její vystrašený obličej. V očích měla slzy, přes které však už prosvítalo ulehčení, že konečně otevřel oči. Chtěl vstát, ale ještě se mu stále příliš točila hlava. Ze zkušenosti věděl, že bude muset chvíli počkat, než mžitky před očima, které vystřídaly předchozí karmínově rudou tmu, ustanou.

„Nebreč, nic to není..“ Opřel se lokty o zem. „Podej mi láhev s vodou.“

„Nevzala jsem si“, vzlykla. „Jdu volat záchranku.“

„Ne!“

Neposlechla ho, ale nebyli v dosahu signálu. Napřed se opatrně posadil a s její pomocí nakonec i vstal. Nohy se mu třásly. Musel se opřít o strom. „Za chvíli budu oukej. Nepotřebuji žádného doktora.“ Snažil se zhluboka dýchat. V poslední době se mu občas stávalo, že se mu zničehonic začala točit hlava a bylo mu na omdlení. Stačilo však, aby se na chvíli posadil a za chvíli zas byl v pořádku.

„Musíme se vrátit,“ řekla rezolutně. Sama zvedla ze země jeho kolo. „Dole v údolí už bude signál. Buď zavolám sanitku nebo poprosím našeho Honzu, aby pro nás přijel autem.“

Nikdy ho v takovém stavu ještě neviděla. Vždycky se ji zdál nezničitelný. Neodvážila by se s ním podniknout všechny ty jeho šílené akce, kdyby neměla absolutní jistotu, že ji i sebe vyseká z jakékoliv šlamastyky. Nyní se ji poprvé zdál křehký a zranitelný.

„Teď už to bude prakticky jen po rovině. Pokud se pamatuješ, hned vedle té vyhlídky byla studánka. Potřebuji jen doplnit tekutiny.“

Jakpak by si podrobně nepamatovala zastřešenou vyhlídku, studánku pár metrů vedle a hlavně to, co právě na tomto místě spolu prožili. Nikdy nic silnějšího už později nepoznala. Už tehdy, když ji bylo jen něco málo přes dvacet, měla co dělat, aby vyšlapala příkré tříkilometrové stoupání bez jediného alespoň malého odpočinkového úseku.

I on nemohl zapomenout na letní den na přelomu července a srpna. Slunce nemilosrdně žhnulo. Horkem tetelící se vzduch se ani nehnul. Hustý lesní porost jim naštěstí poskytoval blahodárný stín, ale zároveň bránil ve výhledu. O hrozivém tmavofialovém mračnu visícím jen pár stovek metrů nad krajinou neměli ani potuchy. První hřmění zaregistrovali, až když už se dostali nahoru. Vzápětí se zdvihl silný vítr, který se vbrzku proměnil ve zničující vichřici. Začalo hustě pršet. Schovat se pod příkrov lesa se však rovnalo sebevraždě. Mělce zakořeněné smrky neměly šanci dlouho odolávat stále silnějším poryvům větru. Průsek nad lesnickou svážnou cestou bylo relativně nejbezpečnější místo, i když během minuty byli mokří jako kdyby skočili do rybníka. Vyčítal si, že jeho vinou ji vystavil takovému nebezpečí. Zoufale hledal úkryt, kde by mohli největší řádění bleskové průtrže mračen bez větší újmy přestát. Asi sto metrů za nimi s praskotem padl přes cestu, kde před pár minutami ještě stáli, vzrostlý strom. Bylo mu jasné, že jakmile se ještě více promáčí půda a vichřice dál zesílí, začnou padat jako kuželky i další smrky. Jediným zoufalým řešením bylo zalehnout do mělkého příkopu u cesty bez ohledu na to, že se mezitím změnil v potůček. „Podívej tam!“ všimla si mezi provazci deště dřevěné rotundy, která asi dříve, když ještě okolní stromoví nebylo tak vzrostlé, sloužila jako turistická vyhlídka. Její dřevěná konstrukce sice nebyla nijak masivní, ale naštěstí v její blízkosti nerostl žádný větší strom, který by mohl prorazit střechu.

Seděli vedle sebe na dřevěné podlaze a drkotali zuby. Z vlastní zkušenosti věděl, že nejlepším receptem proti vlhkosti a chladu je vnitřní tělesné teplo. „Přitiskni se ke mně,“ vyzval ji. V těsném objetí a pod příkrovem pláštěnky se vzájemně obdarovávali životní energií, zatímco bouřka zuřila nad jejich hlavami a zvuk hromů se mísil s praskotem lámajícího se dřeva. Pod promočenou látkou intenzívně cítil její chvějící se tělo a řádění živlů najednou začal vnímat jen jako divadelní kulisu. „Když umřít, tak jedině takhle,“ zašeptala mu do ucha a přimkla se k němu ještě těsněji. Milovali se, jako kdyby jim zbývalo posledních pět minut života, jako kdyby závěrečná extáze měla být zároveň i koncem jejich fyzické existence. Bral si ji divoce znovu a znovu, i když už vichr dávno utichl. Tak jak rychle se zničující bouřka přihnala, tak stejně rychle zeslábla a brzy ustal i déšť. Během dvaceti minut spolu prožili peklo i ráj. Život a smrt. Nic podobného už později nezažili.

„Nezabloudili jsme?" nevěřícně zírala na obrovskou planinu rozkládající se po obou stranách cesty. „Kam zmizel les?“

Ukázal na vyhlídku, která obklopena nízkou zelení připomínala malinkou oázu uprostřed nekonečné pouště. „Jsme tu správně.“ Pořád se ještě necítil úplně fit. Potřeboval se napít a dostat do sebe nějaký cukr, i když tušil, že příčina jeho prvního kolapsu v životě mohla být i v něčem jiném.

Doufal, že dřevorubci, likvidující katastrofální následky kůrovcové kalamity, těžkou technikou nezničili pramínek vyvěrající hned za dřevěnou rotundou. Naštěstí ne.

Mlčky seděli na jedné z mnoha klád čekajících na odvoz dolů do údolí. Podala mu svou čokoládovou tyčinku. Chtěl si ulomit jen půlku. „Vem si ji celou. Neměli jsme sem vůbec jezdil. Nic blbějšího mě napadnout nemohlo,“ po chvilce ještě dodala s pohledem upřeným na bezútěšné holé stráně všude kolem nich.

„Lesy takové, jak jsme je donedávna znali, zůstanou jen v našich vzpomínkách,“ stroze konstatoval.

Přivinula se k němu. Ani si nepamatoval, kdy naposled něco takového udělala. „Aspoň nám ten les už nebude moci ublížit, i kdyby se přihnal uragán“, pousmála se.

Také se pousmál. „Náš les skáceli a žádný další uragán se nepřižene, nemusíš se bát,“ pohladil ji po vlasech.

Když sjížděli zpět do údolí, cítil se už lépe.