Štěkající PSE, kdybys jen věděl, jak rád už bych šel s kámoši na jedno točené.

V pandemickém režimu zlostně štěkajícího PSA v pátém stupni mi pivo zas až tolik  nechybí, ostatně lahvového ze supermarketu si mohu dát kolik chci. To, co mi ale ukrutně chybí, je jít na pivo a pokecat si s kamarády.

Má cesta k pivu byla dlouhá a komplikovaná. Můj otec na pivo moc nebyl a tak mě logicky neposílal se džbánem do hospody a já tím pádem neměl příležitost z něho cestou zpět nenápadně upíjet. Jak vlastně pivo chutná jsem zjistil až když jsem za své malé kapesné koupil v samoobsluze na náměstí jednu lahvovou desítku, což nebyl problém, neboť nikdo po mně občanku nevyžadoval. Zalezl jsem do průjezdu a marně se snažil otevřít plechový uzávěr. Nebylo však čím a svůj chrup jsem obětovat nechtěl. Nakonec, jako ten největší rabiát, jsem urazil hrdlo. Asi polovina obsahu láhve vytekla a to co zbylo, byla z větší části jen pěna. Ani jsem moc nelitoval, že mi na ochutnání zůstalo jen pár hltů. Žlutavá zteplalá tekutina se mi zdála chuti odporné. Hořké pivo jsem si definitivně oblíbil až mnohem později - zhruba tehdy, kdy mi olomoucký syreček přestal smrdět a začal vonět. Seznal jsem, že pivní hořkost stejně jako odér vyzrálého sýra je ve své podstatě opravdovější a realističtější, než sladkost zrádného likéru leptajícího zubní sklovinu. I když mi tedy nakonec začalo pivo chutnat, za pivaře se rozhodně nepovažuji. Mým absolutním rekordem je šest půllitrů za večer, ale k tomuto číslu jsem se už dlouhé roky ani nepřiblížil.

V pandemickém režimu zlostně štěkajícího PSA v pátém stupni mi pivo zas až tolik  nechybí, ostatně lahvového ze supermarketu si mohu dát kolik chci. To, co mi ale ukrutně chybí, je jít na pivo. Dokud nedorazil covid, neuvědomoval jsem si, že ono „jít na jedno“ je vlastně nedílnou součástí našeho národního životního stylu. V současné internetové době sociálních sítí je to často jediná příležitost nevirtuálně bez prostřednictví chytrého telefonu si pokecat z očí do očí. Samozřejmě, že se u piva vedou jen pivní řeči, ale právě ty mi docela dost chybí. Na pivo totiž chodím jen tam, kde mám jistotu, že si budu moci k někomu známému přisednout anebo kde si ke mně nějaký známý, dříve než dopiji první pivo, přisedne. Když ne, tak už si druhou sklenici neporučím. Posezení v oblíbené hospodě má ještě i tu výhodu, že člověk neuvízne ve své názorové bublině. Díky tomu, že je u nás pivo pořád ještě jedno z nejlevnějších v Evropě, se při jeho konzumaci společenské a platové rozdíly stírají. Na dobrý ležák mají zatím ještě všichni a ti se pak často bez rozdílu svého dosaženého vzdělání a funkčního postavení sejdou u jednoho stolu.

Když teď mám v pátém stupni karantény tolik času nazbyt, z dlouhé chvíle přemýšlím, proč se český spodně kvašený ječný ležák stal u nás takovým fenoménem, který už tolik let utváří naši národní povahu. Podle mého jsou to tyto důvody:

- Pivo ,na rozdíl od vína nebo kořalky, umí velmi dobře zahnat žízeň a navíc dokáže i utlumit hlad a dodat potřebné kalorie. Proto se někdy nazývá tekutý chléb. To ovšem platí jen do určitého množství. Při jeho nestřídmé konzumaci dochází díky většímu promile alkoholu v krvi k dehydrataci a pocitu žízně a také se dostaví nutkání vyplenit po návratu domů ledničku.

- Pivo se dá pít dlouho, aniž se člověk opije. No dobře, v parném létě možná první sklenice jen zasyčí, ale druhá a případně třetí se už pije pomalu. Času na typickou pivní konverzaci o všem možném i nemožném je více než dost.

- Sice se říká, že nikoliv v pivu, ale ve víně je pravda, což však nemusí být vždy ku prospěchu věci. U vína je sice „opička“ veselejší, brzy se začne zpívat, líbat ale také i fackovat. Ne všechny vybuzené emoce jsou totiž jen pozitivní. Naopak chmelový extrakt obsažený v pivu má tlumivý účinek. Konzument se každým dalším pivem více a více zklidňuje a přestává se v pravou chvíli, ještě než začne blábolit, zapojovat do diskuze a nakonec mírumilovně usne. To však platí jen pro případ, že se nezačnou poroučet panáky. Když každý u stolu otočí rundu, může být zle.

- Zdá se to až paradoxní, ale pivo má i neskonale pozitivní vliv na pohybovou aktivitu. Na rozdíl od kořalky nebo vína je více než dobré si před prvním půllitrem „vyrobit“ patřičnou žízeň. Bez ní to rozhodně není ono. Nejlepším způsobem, jak tak učinit, je projet se dvacet kilometrů na kole nebo si zahrát fotbálek. Rekreační sport bez možnosti dát si po cyklovýletu či pěší turistice orosenou sklenici dobře napěněného piva v příjemném stínu košaté lípy si ani nedovedu představit.

Doufám, že jednou se zase všechno vrátí do starých kolejí, ale úplně jistý si nejsem. Štěkající PES snad na jaře sklapne a v létě zaleze do boudy. Vrčet však bude ještě dlouho. Jak však zpívá kněžna Libuše v závěrečné árii: „Nechť se však stane cokoli, to cítím v nejhlubší mých ňader hloubi : Můj drahý národ český neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná!“