Státní program na ochranu nesmrtelných.

Na muži, jehož právě pozval úředník do kanceláře oddělení zvláštních úkolů ministerstva vnitra, nebylo na první pohled nic zvláštního. Podle vzhledu mu mohlo být nějak mezi padesáti až šedesáti. Nebyl nijak vysoký, spíše naopak. Široká ramena a pevné břicho mu ale přidávaly na robustnosti. Lehce prošedivělé husté vlasy, pokud by se lépe učesal, z něj dělaly docela fešáka. Jeho pohled však byl prázdný jako nekonečno.

Někdy ve svých čtyřiceti letech začal na sobě pozorovat neobvyklé změny, z nichž měl zpočátku radost. Přestal potřebovat brýle na čtení, přestože ještě před pár měsíci uvažoval o laserové operaci očních čoček. Pak si všiml, že mu opět začínají houstnout vlasy a už si je nemusel sčesávat do čela, aby zakryl počínající kouty. Kromě něho si těchto změn nikdo jiný nevšiml, dokonce ani jeho manželka. Proces stárnutí se u něj definitivně zastavil o deset let později. Ještě uplynulo dalších pět let, než po složitých testech v přísně střežené sekci zvláštních úkolů spadající pod Ústav biologie a lékařské genetiky u něj diagnostikovali velmi vzácnou genetickou anomálii postihující funkci koncových částí jaderných chromozomů nazývaných telomery.

Muž trpělivě čekal, až mu úředník sdělí výsledky posledních testů. „Asi vás nepřekvapím, když vám řeknu, že délka vašich telomer zůstala prakticky beze změn na úrovni kolem deseti tisíc bází. Díky tomu je v plné míře zachována schopnost vašich buněk se nadále dělit a to na úrovni zhruba čtyřicetiletého organismu. Váš stav za posledních třicet let tak zůstává nezměněn, tudíž důvody, abyste zůstal v nejvyšším stupni ochrany, setrvávají. Jednu příznivou zprávu však pro vás mám. Od zítřka máte prakticky neomezenou volnost pohybu po celém území republiky, takže můžete navštívit všechna místa, kde jste žil pod svou původní identitou.“

„Už jsou všichni mrtvi?“ zeptal se muž bezbarvým hlasem. Celou dobu se mu úředník neodvážil podívat zpříma do očí. Teď se však slušelo, aby se o to alespoň pokusil.

„Ano.“ V mužově obličeji nespatřil ani náznak jakýchkoliv emocí. Úředníkovi ,pracujícího v sekci zvláštních služeb jen krátce, přeběhl mráz po zádech. Tak takhle vypadá absolutní samota.

Muž věděl, že ve skutečnosti není nesmrtelný, jen se u něj v důsledku vadné funkce telomerů zastavil proces stárnutí. Normálně po každém dělení chromozomu se jeho koncové části o něco zkrátí a tento proces vede k postupné degradaci celého organismu. Jemu se však telomery přestaly zkracovat. Kdykoliv však mohl podlehnout nějaké smrtelné infekci. Nebyl ani neprůstřelný, jen velmi nebezpečný. Genetickou anomálii, kterou trpěl, se zatím nepodařilo rozluštit. Kdyby se však někdy zjistil mechanismus, jak k ní dochází a část lidstva by přestala stárnout, celá civilizace by se ve velmi krátkém čase ve své současné podobě zhroutila. Dali mu tenkrát jen měsíc, aby se připravil na svůj nový život pod změněnou identitou. Už se nikdy nesměl setkat s nikým, kdo ho znal. Byl na tom hůř než odsouzenec na doživotí, kterého alespoň jednou za rok mohli krátce navštívit jeho nejbližší. Byl na tom dokonce i hůře, než kdyby zemřel. On zmizí bez sebemenší stopy a nenechá po sobě pro ty, co ho měli rádi, ani své tělo.

Do té doby žil šťastným životem. Měl krásné dětství, v devatenácti letech ,jako skoro každý, prožil svou první velkou nešťastnou lásku a o pár let později potkal tu, kterou mu přinesl snad sám dobrotivý osud. Ze dne na den měl najednou ztratit ženu, milované dcery a sotva čtyřletého vnoučka, v němž viděl sám sebe.

„Nedělejte to nám i sobě těžší. Dál ve svém nynějším životě pokračovat nemůžete. Už několik let jedete po jiné koleji, než všichni kolem vás. Stejně byste zůstal úplně sám. Zmizíte-li hned, půjde o banální záležitost, jakých se denně odehrává několik desítek.“ Tehdy se ještě o svůj život bál. Zmizet mohl i jinak než jak mu velkomyslně nabízeli.

První roky své nové existence pracoval na velkých výletních lodích. Nejprve jako uklízeč a později, jakmile se zlepšila jeho angličtina, jako pomocný číšník. V noci, když si byl jistý, že v kajutě už všichni spí, plakal tiše do polštáře. Nakonec si na svůj úděl zvykl. Po dvaceti letech se konečně mohl vrátit zpět do Evropy. Vědomí, že od jeho nejbližších ho najednou dělí jen několik málo stovek kilometrů, mu však oživilo vzpomínky na všechno, co bylo předtím.Jeho milovaná žena pravděpodobně ještě žila. Bylo by ji o několik málo let méně,než jeho matce, když umírala na jednotce intenzivní péče.Ve skutečnosti už žil v jiné časové dimenzi. Nemohli se už setkat.

Po sedmdesáti letech samoty, kdy měl přísný zákaz navazovat jakékoliv trvalejší kontakty, se cítil vyprahlý jako saharská poušť.V okamžiku, kdy mu úředník oznámil, že všichni, co ho znali, již nežijí, necítil nic. Snad jen náznak lítosti, že jeho kdysi milovaný vnouček asi zemřel předčasně. Kdyby ještě žil, měl by jen sedmdesát pět. Vrátili mu svobodu pohybu, ale pozdě. Už o ni nestál. Ať by byl kdekoliv, i v místech, kde prožil nejšťastnější úsek svého života,stejně by se cítil jako návštěvník na cizí planetě. Svět se za uplynulá desetiletí strašně změnil. Jediné, co drželo jeho věčně mladé tělo a unavenou duši pohromadě, byla hudba. Už to dávno nebyla ta klasická, zprostředkovávaná mistrovskými výkony hudebníků. Hudební nástroje se přestěhovaly do vitrín muzeí. Zvuk se stal plně virtuální a posluchač ho vnímal celým tělem včetně tlakových nervů v pokožce. Vynález přímé stimulace příslušných mozkových center, změnil hudbu v nejušlechtilejší drogu, jaká kdy na světě existovala. V posledních letech mu však přestávala pomáhat i ona. Jediné, co by v něm ještě mohlo vykřesat plamínek, by byl návrat proti proudu času.Asi by se mu vrátil smutek,ale i ten by dával alespoň nějaký smysl. Jak však oživit vzpomínky, které se proměnily ve fosilní zkameněliny?

Než musel navždy opustit svůj původní život, dovolili mu vzít si sebou pár věcí,aby měl alespoň nějakou památku na svou minulost.Nesmělo to však být nic, co by ho mohlo identifikovat. Šlo vlastně o různé cetky z dovolených, knížky, lahvička s oblíbeným parfémem jeho ženy a pár ohraných gramodesek. Všechno si uložil do malého kufříku. Jakmile ho však zavřel, nikdy už nenašel odvahu ho otevřít. Stal se pro něho malou přenosnou třináctou komnatou.Nyní, když mu darovali svobodu pohybu, se rozhodl do své třinácté komnaty konečně vejít a najít alespoň stín sebe samého, jakým kdysi býval. Nejprve otevřel flakónek z parfémem. Necítil z něj nic než muzeální plesnivinu. Těkavá látka dávno vyprchala. Už chtěl kufřík zklamaně zavřít, když si všiml malé ohrané gramodesky a najednou přes propast času přilétla dávná vzpomínka na jeho první velkou lásku. V době, kdy se Václavským náměstím táhl smuteční průvod loučící se s Janem Palachem,on sám prožíval nejkrásnější okamžiky svého dosud krátkého života.Jeho výlet do ráje však trval jen krátké dva měsíce.Náhlý konec lásky na život a na smrt byl pro devatenáctiletého po uši zamilovaného kluka k neunesení.Ležel na lůžku jako těžce nemocný a do omrzení stále dokola si přehrával desku s dnes už dávno zapomenutým songem. Text písně, jeho emoční vypjatost a naléhavý hlas zpěváka,to všechno dohromady přesně odpovídalo jeho duševnímu rozpoložení. Znovu a znovu spoluprožíval příběh o lásce, zradě a smrti, až se ze svého soukromého krizového období vyhrabal a prášky, které už několikrát držel v hrsti, spláchl do klozetu.

Uchopil do rukou malou gramodesku jako nějakou vzácnou relikvii. Po nekonečně dlouhé době mu teď opět převypráví dávný příběh o svatebních a smutečních zvonech. Víc si z textu písně nepamatoval. Kdysi si z nostalgie koupil ve vetešnictví malý analogový přehrávač.Konečně mu mohl být k něčemu, než jen pro okrasu, užitečný. Zavřel oči a začal poslouchat.

Když deska dohrála, pochopil, že ho už nedokáže probudit nic. Nedokonalý zvuk primitivně pořízeného zvukového záznamu se od povrchu jeho těla odrážel jako od kamenné stěny. Dávný příběh první lásky hloupého kluka se mu zdál banální. Byl to cizí příběh někoho, koho nikdy neznal.Jediné, co ho oslovilo, bylo řešení, které starý zapomenutý song nabízel.Jednou, když mu po každých dvaceti letech zase měnili identitu, mu postarší úředník předal malou kapsli.Slova na vysvětlení byla zbytečná.Nepoužil ji, neboť věřil, že po sobě zanechá aspoň nějakou stopu, která by dávala smysl jeho existenci. Cílem programu ochrany však bylo, aby po sobě nezanechal vůbec nic. Ampuli nepoužil, ale ani ji nezahodil.Teď se však jeho čas definitivně naplnil.