Slzy inženýra Duška.

Máte-li smutek na duši, nechoďte na koncert vážné hudby - zvláště když dávají od Čajkovského šestou symfonii.  To platí i pro strojní inženýry. 

Tvořili spolu na abonentních koncertech nerozlučnou dvojici. O přestávkách se  procházeli ve foyeru a živě diskutovali nad otevřeným programem. Oba hudbu milovali, ale každý zcela rozdílným způsobem. Ona hudbu vnímala velmi intenzivně. Dojímala ji. Často ještě dole u šatny se ji leskly oči. Jeho naopak hudba přitahovala svým přesně a logicky propracovaným řádem, tím jak jednotlivé nástrojové party tvořily dokonalou polyfonii. Znal zpaměti všechny nejobtížnější pasáže skladeb zařazených do programu koncertu. Už dopředu si je přehrával v podání nejpřednějších světových sólistů. Při samotném představení je tak mohl srovnávat s bezprostředním výkonem v koncertním sále. Neuniklo mu sebemenší zaváhání, byl stejně pozorný jako sportovní rozhodčí posuzující umělecký dojem krasobruslařského vystoupení. Ostatní členy Klubu přátel hudby udivoval svými až encyklopedickými znalostmi a fundovaností skvělého hudebního kritika. Rozrušit ho však hudba v podstatě nedokázala. Jako strojní inženýr považoval dojetí jako jistý projev nižší úrovně hudební vzdělanosti. Jinak přece vnímá bouři službu konající meteorolog a jinak laik. Jen ten druhý si může dovolit luxus ustrnout ve vytržení nad mohutnými silami běsnícími mu nad hlavou. Proto, i když oba společně sdíleli hudební zážitek, cítil, jak mu unikala někam do jiné dimenze, kam on sám neměl přístup. Přepadala ho pak  racionálně těžko vysvětlitelná tíseň. Vždyť přece seděla celou dobu vedle něho v nejtěsnější blízkosti. Když však po skončení koncertu přicházeli k přistavenému klubovému autobusu, cítil se naopak ve svém střízlivém nadhledu příjemně silný. Uvědomoval si její přirozenou ženskou zranitelnost vyžadující jeho pevnou mužskou oporu. Vlastně by ani nechtěl, aby byla stejná jako on. Křehkost jí slušela. Byla zdaleka nejkrásnější z žen, které kdy měl. Štíhlá, vysoká s trochu protáhlým oduševnělým obličejem. Dlouhé plavé vlasy mívávala často vyčesané nahoru. Nikdy se nemohl dost vynadívat na její nádhernou labutí šíji. V té chvíli litoval, že mu vždycky šly lépe kvadratické rovnice než-li čtyřverší. Co vlastně měli společného, ptal se sám sebe. Starší členky Klubu měly jasno. Protiklady se přece vždycky přitahují. Přály mu brzkou svatbu, ke které se očividně schylovalo.

Když si však našla nové zaměstnání, stále častěji se stávalo, že křeslo vedle něho zůstávalo prázdné. Změnil se i on. O přestávkách zůstával sedět v hledišti a jen bezmyšlenkovitě listoval programem. Nakonec všechny překvapil, když ze dne na den složil předsednickou funkci a zrušil své členství v Klubu. Stalo se tak krátce po posledním koncertu, jehož se ještě zúčastnil.

Tehdy asi hodinu před odjezdem divadelního autobusu si oproti svému zvyku sedl do kavárny na deci červeného, když ji spatřil. Co tu dělá? Vždyť ještě dopoledne si telefonovali. Říkala, že je nemocná a zůstane raději doma v posteli. Seděla o pár stolů dále otočená zády k němu. V tlumeném načervenalém osvětlení připomínal odlesk její tváře odrážející se v zrcadle na stěně holandskou olejomalbu. Oči ji zářily způsobem, který u ní nikdy předtím neviděl. Její podlouhlou ruku, jaké mívají klavírní virtuózky, držel v obrovitých dlaních sportovně nakrátko ostříhaný muž. Najednou se cítil ve svém černém obleku s motýlkem nepatřičně jako funebrák. Rychle zaplatil a nepozorovaně se vytratil ven.

Až když seděl v autobuse, došlo mu, že už si nedokáže sednout do předplaceného křesílka a divadelním kukátkem sledovat operní scény plné lásky a nenávisti. Hru o životě zaměnil za život sám a ten mu právě protékal mezi prsty. S puntičkářskou pečlivostí vypreparovával z hudebních skladeb jednotlivé motivy a motivky a pak je opět skládal zpět na původní místo. Jako nějaký soudní patolog..

„Pane inženýre, chcete nám k dnešnímu programu koncertu něco říci? Pane inženýre!“

Trhl rameny. „Prosím?“

„Jestli nám, jak to vždycky děláte, něco řeknete k té Čajkovského šesté symfonii.“

Tentokrát , k údivu všech, zavrtěl odmítavě hlavou. „Není mi dobře, omlouvám se.“

Co by vlastně měl říci? To, že symfonie má pro romantický opus poněkud netradiční elegický konec bez hlučného finále? To, že vyjadřuje věčný boj života a smrti? Může upozornit na melancholické až truchlivé adagio v první větě střídané pro Čajkovského netypickým životu přitakajícím alegrem. Může, může..

Se sevřeným žaludkem usedl na své obvyklé místo. Nevěděl ani, kdo bude dirigovat, program si nezakoupil, a ani ho to nezajímalo. A pak zazněly první tóny. Hloubka skladatelovy deprese, tak souznějící s jeho vlastní, mu sevřela hrdlo. Následoval první motiv touhy po životě a kráse. Vzedmutý příliv tónů ho zcela pohltil. Před inženýrem Duškem se poprvé otevřela dosud nedostupně uzamčená brána vedoucí do pro něho zatím neznámé krajiny. Tiše, aniž si toho kdokoliv všiml, plakal.