Seniorská sleva

Porada trestního senátu netrvala dlouho. Případ smrtelné nehody byl jednoduchý. Obžalovaný, šestasedmdesátiletý děda, už v přípravném řízení svou vinu uznal a za celou dobu soudního jednání nevznesl jedinou námitku. Působil flegmaticky až netečně. Místo plánované hodiny a půl trvalo dokazování včetně závěrečných řečí slabou hodinku. Předseda senátu se původně obával komplikací jak ze strany obhajoby, tak i obžaloby. Podivně netečné chování starce přímo svádělo obhajobu k návrhu na přibrání znalce z oboru psychiatrie. Kdo ví, jestli si byl vůbec vědom toho, že ztratil způsobilost řídit motorové vozidlo. Státní zástupce zase evidentně koketoval s myšlenkou přece jen objasnit věrohodnost verze, že obžalovaný opravdu jen stařecky zazmatkoval a místo na brzdu šlápl na plyn. Šlo však z jeho strany jen o procesní taktiku. Pokud nechá obhajoba ležet karty tak, jak byly rozdány, učiní i on totéž. Navíc věc postrádala jakýkoliv emotivní náboj, který jinak případy předčasně zmařeného života mívají. Obětí se stal všeobecně nenáviděný kverulant zásobující zdejší soud desítkami žalob a stížností.

„Popravdě řečeno, kdyby to fáro řídil třicetiletý potetovaný frajer s černými brýlemi na očích, bez váhání bych hlasoval pro mafiánskou vraždu“, utrousil přísedící, když podepisoval protokol o hlasování. „A i kdyby ne, tak za sražení chodce přímo na přechodu by musel každopádně každý dostat alespoň dva roky na tvrdo.“ Zapisovatelka mezitím vložila protokol o hlasování do obálky. „Poslat bezmála osmdesátiletého dědka za nedbalostní trestný čin do kriminálu by ovšem sám o sobě byl zločin. U této věkové kategorie bývá trest spíše symbolický,“ ušklíbl se relativně ještě mladý předseda senátu. „I u nás na trestním oddělení platí seniorská sleva.“

Soud ho nakonec odsoudil ke dvěma rokům odnětí svobody s podmíněným odkladem, jehož délka se fakticky rovnala doživotí a k zákazu činnosti na maximální možnou dobu. Už před měsícem svého starého Favorita, na kterého před více než třiceti lety musel vystát před Mototechnou noc a den ve frontě, nechal sešrotovat. Ještě předtím musel navždy uspat jezevčíka, kterého kdysi koupil své ženě. S minulostí, která se mu až dodatečně jevila až barvotiskově šťastná, ho spojovaly už jen vzpomínky. Soud mu daroval podmíněnou svobodu, ale samoty ho nezbavil. Mladý soudce v převážné části odůvodnění rozsudku omlouval mírný trest stářím a zjevnou nezpůsobilostí, aby v závěru adresoval směrem k prázdným lavicím soudní síně bez jediného diváka všeobecný apel, aby legislativa konečně reagovala na množící se případy seniorů vjíždějících na dálnice v protisměru a nebezpečně selhávajících i v běžných dopravních situacích.

Nebyl cynik, ale nemohl se ubránit sotva postřehnutelnému jízlivému ušklíbnutí. Zatím na sobě nepociťoval ani náznak nastupující senility. Ve skutečnosti mu hrbil záda jen pocit osamělosti. Řídit auto však nezapomněl. Kdyby si dali jen trochu více práce, zjistili by, že i ve svých letech najel stále několik tisíc kilometrů ročně bez sebemenší nehody. Ve své naduté bohorovnosti je nenapadlo, že i při slábnoucí paměti desítkami let získané automatismy přetrvávají. Spojka, brzda, plyn. Spojka, brzda, plyn. A byla tu ještě jedna věc, kterou nevzali do úvahy. I dopravní nehodu, která se odehrála ve dvou sekundách, může předcházet snadno zjistitelná minulost. Koho by však zajímala minulost toho, kterého už prakticky nečeká žádná budoucnost. A opravdu nečekala. Zatím byl celkem zdráv, ale bez sebemenší chuti do života, který pro něho ztratil smysl. Vlastně nikdy nepočítal s eventualitou, že to bude on, kdo zůstane sám. Jeho žena byla o čtyři roky mladší. Za celou dobu, na rozdíl od něho, ani jednou vážněji neonemocněla a energie měla na rozdávání. I ve svém věku pravidelně jezdila na kole a se svými kamarádkami podnikala výlety po republice, zatímco on četl své oblíbené knihy o historii a místo po horách chodil po doktorech. Pak se však všechno obrátilo naruby. Do cesty se jim souhrou nešťastných náhod postavil ten, kterému se každý snažil raději vyhnout.

Ten, kterému se každý snažil vyhnout, sám sebe za kverulanta nepovažoval, ale jen za člověka, který lpí na všeobecně respektovaných zásadách. Byl přesvědčen, že zákon stojí na jeho straně. Proto nikdy ani vteřinu neváhal dovolávat se svých práv k institucím k tomu určených. Denně byl konfrontován s nepřátelskou reakcí svého okolí, která mu však svým způsobem dobíjela baterky. Když přecházel přes značený přechod, samozřejmě zaregistroval přijíždějící postarší cyklistku na kole. I když nešlapala, jela poměrně rychle, neboť se silnice svažovala dolů. Klidně mohl zpomalit chůzi anebo i zastavit a umožnit ji volně projet, ale bylo její povinností dát mu přednost. Právo jednoznačně stálo na jeho straně. Cyklistka v bláhové naději doufala, že ji muž nechá projet a pak už bylo pro ní pozdě. Mladší člověk by situaci šikovným manévrem vyřešil, ale ona pouze stačila prudce zmáčknout obě brzdy, ztratila rovnováhu a přepadla přes řidítka na tvrdou dlažbu. Okamžitě ucítila ostrou bolest v kyčli. Jako první přijela policie. Dříve, než ji odvezla sanitka, vzala veškerou vinu na sebe. Případ byl na místě uzavřen.

Zprvu vše vypadalo nadějně. Operace zlomeniny krčku se podařila, ale brzy následovaly komplikace. Dostala zánět plic a k němu se přidala infekce močových cest. Za měsíc zemřela stejně tiše a klidně jako byl celý její život. Dokud vyřizoval věci kolem pohřbu, nalézal se v jakémsi útěšném polovědomí. Když se však vrátil z obřadní síně do prázdného bytu, sesypal se. Vůbec si svůj další život nedokázal představit. Byl spíše introvert, moc přátel neměl. Na všechno zůstal sám. Nad vodou ho držely uklidňující prášky a víra, že čas aspoň částečně zacelí utrpěné rány. Dva dny po pohřbu stojaté ticho prázdného bytu rozřízl ostrý zvuk zvonku. Byl vděčen za důkaz, že na něho vnější svět zcela nezapomněl. Byla to však jen pošťačka s doporučeným psaním. Nebylo ani od notáře, ani z pohřebního ústavu, ale od advokáta. Ten, který se podílel na nehodě, mu zaslal předžalobní upomínku s výzvou na náhradu škody za znečištěné oblečení, utrpěnou psychickou újmu a výlohy za služby advokáta. Nehoráznost požadavku mu na chvíli dala zapomenout na svou vlastní bolest. Sílu na soudní tahanici s obávaným kverulantem však neměl a tak požadovanou sumu dobrovolně zaplatil. Zaplavil ho však vztek a pocit zmaru. Takhle jeho život přece nesmí skončit. Kdepak jsou ty pověstné boží mlýny, které sice melou pomalu, ale jistě? Bůh je ve skutečnosti dávno mrtev, rouhal se.

Nakonec časem vztek v něm uhasl a přeměnil se jen v chronickou zatrpklost. Žil spíše ze setrvačnosti. Jen občas sedl do svého dosluhujícího auta, aby si postupně projel všechna místa, kam jezdíval se svou ženou na výlety. Vždy, když se pak vracel do garáže, úzkostlivě se vyhýbal ulici, kde došlo k pro něho tak tragické nehodě. Pokaždé zvolil okliku přes okraj města a pak se obloukem vracel zpět. Říká se, že každá zregulovaná řeka má tendenci se vrátit do svého původního koryta. Snad to byl i jeho případ. Aniž si to uvědomil, dal se starou trasou. V okamžiku, kdy se blížil k osudnému přechodu, ho uviděl. Stál na chodníku a čekal, jako kdyby chtěl nechat řidiče, s nímž navázal oční kontakt, projet.

Dokázal by zastavit včas, ale těsně za ním jedoucí Seat už by nedobrzdil. Teprve v tom okamžiku se z něho stal na pár vteřinek zmatený senior s nárokem na slevu od Boha.