Průšvih. Letos na dovolené se mi definitivně zlomil stojan.

Dovolené za hranicemi všedních dnů považuji za celkem riskantní záležitost. Stát se může opravdu cokoliv a to nejen Agátě Hanychové a Jaromíru Soukupovi.

Dovolené za hranicemi všedních dnů považuji za celkem riskantní záležitost. Vůbec se nedivím tomu, že nejsledovanější pár v České republice Agáta Hanychová a Jaromír Soukup si ještě v červenci spolu užívali v prestižním letovisku na jihu Španělska a o pár týdnů později oznámili Urbi et orbi / Městu a světu / , že si potřebují od sebe odpočinout a to pokud možno nadobro. Rozhodně nejsou ani první a ani poslední. Na dovolené se může stát opravdu cokoliv.

Mezi příjemné věci lze zařadit například přechodný návrat k až nemanželsky vysokému sexuálního apetitu, kdy člověk nabude dojmu, že má přes den strávený u Středozemního moře na zádech sluneční kolektor, díky němuž se pak na noc promění v neúnavný šicí stroj. To ovšem platí pro dovolené s délkou do jednoho týdne. Po týdnu už fotovoltaický panel přestává pomáhat a „šicí stroj“ z trojitého strečového stehu přejde na zoufalý cik cak steh a nakonec se definitivně zasekne někde mezi cikem a cakem. Z romantické dovolené se najednou stane spíše reality show Survivor / Přežití /.

Jako Hanychová se Soukupem jsem sice nedopadl a při „stehování“ / jednoduchý rovný steh zvaný osm vteřin a dost / jsem se nezasekl, ale dovolenkovému průšvihu jsem se přece jen nevyhnul.

Na dovolených je nejhorší to, že se plánují dlouho dopředu, aby všechno klaplo, jako kdyby nikdo nevěděl, že to, co se má pokazit, se také pokazí. V době globálního oteplování, kdy průměrný červencový a srpnový den u jižního moře připomíná dvanáctihodinovou šichtu při tavbě do běla rozžhavené strusky vytékající z vysoké pece, bylo geniálním nápadem strávit týden naší cyklistické dovolené v bezprostřední blízkosti Jezerní slati, kde bývají v létě nejnižší teploty v České republice. Jenže koncem července a začátkem srpna se cosi mezi nebem a zemí zvrtlo a nastal nejstudenější začátek srpna za posledních padesát let. Penzion v Horské Kvildě ve výšce kolem tisíce metrů nad mořem byl naštěstí vybaven účinným topným systémem, který se automaticky aktivoval a až do konce našeho pobytu nepřestával dodávat životadárné teplo. Obaleni jako pumpy v zimě jsme vyráželi na dlouhé cyklistické výlety a těšili se na horký grog v příjemně vyhřátých horských chatách. Vlastně to bylo fajn. Moc fajn. Až do chvíle, kdy se mi zlomil stojan u mého jízdního kola.

Sám od sebe se nezlomil. Stojan u kola mi zlomila jedna z hyperaktivních účastnic zájezdu, jejíž horlivost byla do té doby námi ostatními spíše vítaná. Snad jen občas uváděla do rozpaků mužskou část osádky. Například tím, že chlapům nosila čerstvě dotočené pivo až ke stolu a když někdo hned na poprvé nedokázal odšpuntovat korkovou zátku od vína, nabídla pomoc a zuby bez pomocí vývrtky láhev odšpuntovala. Měřila přes metr osmdesát, tedy byla zhruba o deset čísel větší než já, a ze všeho nejvíce připomínala přísnou dozorkyni, která má však zároveň své svěřence velmi ráda a přeje si jejich dobro. Svým specifickým způsobem do naší party dobře zapadla a ani v kritických situacích, kdy nás na hřebenu přepadl studený slejvák spojený s nárazovým větrem, nezklamala a jako první ,bičovaná deštěm, dorazila na malou horskou chatičku a pro všechny, včetně zapřisáhlých abstinentů, objednala grog. Kdybych se chtěl vydat na severní pól, vzal bych si ji za parťáka a ušetřil peníze za psí spřežení. Když někdo večer u stolu dvakrát kýchl, nabídla mu aspirin a horký čaj ze směsi bylinek dobrých na „nastydlá prsa“. Fakt byla neskonale úžasná. 

Jako každý den si přivstala a všem vynesla z kolárny kola. Tato její služba byla sice nevyžádaná, ale každý si na ni celkem milerád zvykl. Bohužel v důsledku přemíry horlivosti mně, zrovna mně(!), při vytahování kola zlomila stojan. Ne že bych byl nadšen, ale popravdě ten stojan mě i celkem štval. Často se mi stávalo, že jsem ho zapomněl před jízdou zaklapnout, což jsem většinou zjistil až při prvním náklonu v zatáčce, kdy začal nebezpečně drhnout o povrch. I proto stojan nebyl právě v nejlepším technickém stavu. Viklal se a neposkytoval těžkému elektrokolu potřebnou stabilitu. Rozhodně jeho ztráta mě nemrzela.

„Co s tím uděláme?“ třeštila na mě oči.

„Asi nic, hodíme ho, prevíta, do směsného odpadu.“

„Tak to ne, zajedeme teď hned do Kvildy, tam je cyklo-servis. Dokud to nevyřešíme, nebudu mít klid!“

Odjeli jsme spolu do šest kilometrů vzdáleného horského střediska, ale bylo příliš brzy. Servis měl ještě zavřeno. Když jsem se chtěl vrátit, nesouhlasila. „Za třicet minut budou otvírat. Fakt to chci vyřídit. Trvám na tom!“

Tak jsme čekali třicet minut. Servisní technik bohužel potřebný typ stojanu neměl na skladě a zboží mu mělo přijít  až příští týden. Vrátili jsme se s nepořízenou zpátky do penzionu. Prošvihli jsme snídani. Nu což.

Na druhý den kauza zlomený stojan pokračovala.

„Mám pro tebe ten stojan. Koupila jsem ho v Kvildě v obchodě se smíšeným zbožím. Prodavač mi říkal, že je univerzální a hodí se na všechny typy kol,“ oznámila mi odpoledne hned po příjezdu z výletu, kterého se nezúčastnila.

„Proboha, to jsi nemusela. Kvůli tomu si s námi nejela?“

„Dokud to nevyřeším, nebudu mít klid.“

„Kolik ti dlužím?.“

„Nic“.

„Tak díky“, převzal jsem stojan dosud v originálním balení. Tím jsem považoval věc za vyřízenou.

„Měli bychom vyzkoušet, jestli ten stojan pasuje. Když ne, tak ho vrátíme zítra zpět.“

„Určitě bude pasovat.“

„A co když ne.“

„Říkala jsi přece, že je univerzální..“

„To říkal ten prodavač. Třeba kecal.“

Začal jsem být zoufalý. Na montáž stojanu jsem neměl potřebné nářadí. Musel jsem požádat majitelku penzionu, aby mi zapůjčila sadu montážních klíčů. Ty mi zapůjčila nikoliv však montážní zručnost. Po hodině úsilí jsme my dva i zbytek skupiny dospěli k názoru, že zakoupený stojan nepasuje.

„No nic, zítra ho vrátím a budu žádat peníze zpět.“ Dělej si, sakra, co chceš, ale proboha mi už dej pokoj, říkal jsem si v duchu.

„Měl bys vzít své kolo a jet tam do toho obchodu se mnou, aby viděl, že mi prodal špatný stojan.“ Navrhl jsem ji, že ji ty peníze vrátím sám a já si to pak nějak už vyřídím. Tak jednoduše však průšvihy dovolené na zotavenou nekončí.

„Tak to absolutně nepřipadá v úvahu. Má dáti, dal. Já mám dáti a zatím jsem ti nedala. „ To je fakt, zatím mi nedala, ale stále méně jsem toužil, aby mi dala. Druhý den pršelo. Celá skupina kromě nás dvou měla na plánu náhradní program v příjemném hotelu na kraji Horské Kvildy, zatímco my v houstnoucím dešti, který naštěstí netrval dlouho, jeli opět do Kvildy reklamovat stojan. Prodejna však byla celý den zavřená. Kurňa, to je bordel, jak může být tak důležitý obchod se stojany na kola ve všední den zavřený?? Promoklí jsme se vrátili na penzion. Po poledni se vrátil i zbytek posádky a prý, že když přestalo pršet pojede se do místního soukromého pivovárku v Kvildě. Zase do té zpropadené Kvildy, ze které jsem se teprve před chvílí vrátil? Nikam nejedu, obchod je zavřený a zítra ,až bude otevřený, musím reklamovat s naší dobrotivou matkou Terezou zájezdu vadný stojan.

Zítřejšího dne se prodavač vůbec nevzpíral, neboť instinktivně cítil, že jakýkoliv odpor je marný a promptně vrátil peníze. Zároveň po prohlídce mého kola nám poradil jaký typ stojanu máme koupit. Nejbližší prodejna, kde ho určitě budou mít, je ve Vimperku. Autem to není tak daleko. Měl jsem nutkavou potřebu prodavače za nevyžádanou informaci na místě uškrtit. Bylo jasné, že nás oba čeká výlet do dvacet kilometrů vzdáleného Vimperku. To bych tedy tak mohl / vulgární slovo /. Toho / vulgární slovo / stojanu mi byl čert dlužen.

Do Vimperku jela svým autem sama. Vrátila se se stojanem. Co měla dáti, tak mi dala. Byl jsem na mrtvici a rozhodně odmítl stojan vyzkoušet. Byl jsem totiž skálopevně přesvědčen, že nebude pasovat.

„Vyzkouším ho až doma!“ Najednou se mi začaly drát do úst verše básně Ostrava od Petra Bezruče.  Když ten stojan zase nebude pasovat, tak přijde den a my dva zúčtujeme spolu!

Aby nezůstal konec otevřený...Pasoval!