Případ příliš hříšného seniora

Malý detektivní příběh na pokračování, který začíná podivným trestním oznámením zločinu, který se nikdy nemohl stát. První díl je zde, druhý díl zde, třetí díl zde

Další postup měl by být následující - sepsat její výpověď za přítomnosti třetí osoby a pak ji všemi přítomnými nechat podepsat. Kapitán však nikdy nepatřil k těm, které nezajímalo, jak celá kauza nakonec u soudu dopadne, neboť to není starost policejního detektiva. Nechtěl, aby nějaký vypečený advokát z něho nebo jeho kluků udělal iniciativní blbečky, kteří opět mířili na lišku a střelili Maryšku.

„Vlastně bych měl skončit. Akorát mi zbývá vás jako poškozenou poučit o vašich právech a zeptat se, jestli budete žádat nějakou náhradu. U soudu budete korunní svědkyní, ale docela bych vám nepřál, aby ta koruna byla trnová.“

Začaly se ji viditelně chvět ruce.

„Chtěl jste, abych řekla pravdu.“

„Jenže to samé bude po vás chtít i obhájce. A bude mít na co se ptát, to mi věřte.“ Těžko skrývala nervozitu. Řeč těla ji usvědčovala, že i když potvrdila celý příběh, něco si stále nechávala pro sebe.

„To, že vás přemohl nemocný pětaosmdesátník, který bez francouzské hole má co dělat, aby udržel rovnováhu, lze vysvětlit. Jeho tělesná výška se může subjektivně zdát hrozivá a oběť může být v šoku. Často se stává, že napadená žena se ocitne ve stavu strnulosti a není schopna se bránit. Většina žen pak po takovém zážitku trpí posttraumatickým syndromem.“

Její přirozená vláčnost, kterou si ani neuvědomovala, byla pryč. Strnule sledovala jeho ústa jako hadem uhranutý králík

„Nejen advokáta, ale i soudce napadne, jak je možné, že to samé se opakovalo ještě pětkrát či šestkrát, na přesném čísle už nesejde. Leda, že by vás pachatel něčím vydíral nebo vám něčím závažným hrozil. Proč byste se opakovaně vracela do jámy lvové, jak se říká? Upřímně řečeno, nic mne nenapadá. Čím asi může hrozit osamělý senior, na kterého už každý kašle? I kdybych připustil, že ano, je divné, že jste se neobrátila na někoho o pomoc.“

„Třeba jsem se bála, že když to budu řešit, umře,“ špitla sotva slyšitelně. „Věděla jsem, jak je na tom špatně.“

To jediné dávalo kapitánovi alespoň trochu smysl. Celou dobu měl podezření, že mluví s nefalšovanou samaritánkou, o kterých vypráví legendy svatých a blahoslavených.

„Tak dobře, ale mohla jste se dát vystřídat nebo rovnou dát výpověď. Nevěřím, že si nejste vědoma, jak na muže působíte. Nechci se dotknout vašich kolegyň z práce, ale ty by rozhodně takové problémy neměly. Nemusíte mi odpovídat , alespoň ne mně.“ Na papírek napsal jméno své ženy a její telefonní číslo.

„Moje manželka pracuje u policie stejně jako já. Je psycholožka. Kromě jiného poskytuje psychologickou pomoc obětem trestných činů, zejména týraným ženám a nejen jim. Myslím, že by bylo dobré, kdybyste ji navštívila. Bude to lepší řešení, než kdybyste o pár měsíců později to samé absolvovala u řádně ustanoveného soudního znalce.“

Neřekla nic, ale chvějícími se prsty převzala nabízenou kartičku.

„Děkuji vám, jste moc hodný.“

„To mi radši neříkejte. Lidi většinou policii volají, ale jen výjimečně děkují.“ Galantně ji otevřel dveře. Sledoval ji až do chvíle, než zmizela za dveřmi oddělení. Měla opravdu krásnou chůzi.

„Tak co? Jak dopadlo sezení s mou krásnou samaritánkou s horoucím srdcem na dlani?“ zeptal se ženy.

„Jsem vázaná mlčenlivostí. Kromě  toho stojím na opačné straně barikády než ty.“ Nebýt vážného tónu v jejím hlase, mohl by si myslet, že ho jen tak škádlí.

„Stojím na stejné straně barikády jako oběť.“

„Tak tím si nejsem vůbec jistá. Jsi teď spíš slon, který se ocitl uprostřed čínského porcelánu.“

„Jestli je to tak, musím mít opravdu pádný důvod, abych zůstal na místě a nešlápl někam, kde bych mohl něco rozbít.“

Chvíli přemýšlela. „Dělej si, co uznáš za vhodné, ale já o tom nechci nic vědět. Rozumíš? Nic.“ Její velké tmavé oči varovně zajiskřily.“ Za dva dny celý záznam smažu.“

Patřil ještě ke generaci, která se musela naučit číst mezi řádky. Kdyby chtěla před ním uchránit vysoce důvěrný zvukový záznam pohovoru se svou klientkou, udělala by to hned a ne až za dva dny. Bylo to stejné, jako kdyby poučovala zvídavé dítě, že dárky se smí rozbalovat až na Vánoce a zároveň prozradila místo, kde jsou schované.

Nemusel být žádný Sherlock aby během chvilky našel její zvukový záznamník. Ležel totiž hned v prvním šuplíku nočního stolku, kde míval i on svou kolínskou vodu. Uvelebil se v masívním křesle, které působilo v moderně vybaveném obývacím pokoji jako pěst na oko. Byl to jediný kus nábytku, který si sebou přinesl ze svého předchozího manželství. Rozsvítil malou lampičku a zapnul záznamník.

Dokončení příště