Případ příliš hříšného seniora.

Malý detektivní příběh na pokračování, který začíná podivným trestním oznámením zločinu, který se nikdy nemohl stát.

Kapitán Minařík

Šéf oddělení obecné kriminality kapitán Minařík bez velkého nadšení pročítal anonymní trestní oznámení, které mu přistálo na stole ve chvíli, kdy se již chystal domů. Většina pošty šla přes datovou schránku, ale u anonymů pořád převládaly klasické hanopisy v pečlivě zalepené obálce. Když už je jakýkoliv popsaný cár papíru označen razítkem podatelny a pojmenován číslem jednacím, musí se na něho založit spis a pak úředně vyřídit - nejlépe rovnou od stolu. Po přečtení prvních vět bylo kapitánovi jasné, že tak jednoduché to tentokrát nebude. Udání bylo psáno ručním písmem, jakým se děcka učila před více než padesáti lety. Obsah byl prost jakýchkoliv emocí. Celý text působil jako nějaký soupis kancelářského inventáře. Problém byl ale v tom, že šlo o výčet dílčích skutků opakovaného znásilnění a pachatelem měl být pětaosmdesátiletý stařec. Kapitána krátce napadlo, že jde o nějakou nepovedenou provokaci, které ovšem evidentně chyběl alespoň náznak vtipné recese. Nejhorší kauzy jsou ty, které na začátku vyhlížejí jako směšná prkotina leda tak pro srandu králíkům a končí vraždou, jíž se dalo zabránit. Rozhodl se, že si ten případ napíše na sebe.

Původně si šel na okres jen odpočinout, jenže dočasný odpočinek se změnil v trvalý vejminek. Za všechno mohla jeho nynější žena. To ona zavinila, že sice byl povýšen na kapitána a jmenován šéfem oddělení, ale o jednu instanci níže. Aby bylo jasno, málokdy se elitní detektiv krajské služby kriminální policie podobá agentu 007 s právem zabíjet a pít řádně protřepané Martini s vodkou. Ve skutečnosti elitní detektiv je jednou nohou v blázinci a druhou nohou na koronární jednotce intenzivní péče. Ne náhodou je u policie tolik tabulkových míst pro psychology všech možných oborů. Poprvé využil služby své nynější ženy, když se rozváděl, po druhé, když potřeboval, aby mu udělala osobnostní profil jednoho maniaka, který hrozil výbuchy a díky němuž třikrát po sobě musela být vyklizena budova krajského soudu a potřetí, když se zhroutil přímo na pracovišti. Tehdy mu nekompromisně diagnostikovala syndrom vyhoření s nejistou prognózou do budoucna. „Jedete pane nadporučíku už jen na rezervu. Jste přepracovaný, případy, které řešíte, si berete příliš osobně, nadměrně vše prožíváte, trpíte hypertenzí, bude vám co nevidět padesát a lepší to už rozhodně nebude.“ Až později si uvědomil, že už v tehdy ho musela mít ráda a nechtěla, aby ho do pár měsíců trefil šlak.

„Byl bych rád, abys se na něco podívala,“ vyzval svou krásnou a inteligentní ženu, se kterou se oženil rok poté, co byl kvůli ní vykopnut z kraje na okres.

„Zase pracuješ? Jestli sis nevšiml, právě teď spolu ležíme v manželské posteli a nebolí mě hlava.“ Přesto si od něho vzala hustě popsaný list papíru. „Dokázala bys z tohohle aspoň orientačně dovodit osobnostní profil pisatelky případně pisatele?“ Jako vždy, když se na něco soustředila, svraštila čelo. Všechny tyhle drobné maličkosti na ni miloval, dokonce i ty, které ve svém důsledku zrovna nesloužily její kráse. „Je to psané dost nahusto,“ konstatovala a vzala si ze stolku brýle na čtení. Podle něho kdyby všechny ženy nad čtyřicet věděly, jak jim brýle na čtení sluší, nosily by je, i kdyby měly zrak jako ostříž. Četla dlouho a soustředěně.

„To ti přišlo dneska?“

„Jo. Rozhodl jsem se, že si to nechám. Vlastně ani nevím proč.“

Po notné chvíli mu vrátila papír zpět.

„Z jediného textu na papíru velikosti A4 nemohu dělat žádné dalekosáhlé závěry, nesmíš mě brát úplně doslova. Například si myslím, že podle všeho ten dopis psal muž.“

„Je to takové malé pečlivě vykroužené písmo. Spíš bych si myslel, že tohle psala ženská ruka.“

„Takhle většinou píší typičtí cifr špioni. Podívej to řádkování a ty odstavce. Co čin, to odstavec. Už jenom chybí, aby tam připsal za á, za bé, za cé.“ Ten dotyčný, co to psal, musel být v absolutním klidu. Nevypadá to, že by ho samotná podstata popisovaného nějak citově angažovala. Nikde ani náznak odsudku,“ pokračovala, zatímco on civěl na text.

„I mně od počátku připadá, jako by tím oznamovatelem byla nějaká robotická bezpečnostní kamera,“ nahlas uvažoval.

„Také si všimni, že v oznámení je přesně identifikován pachatel, ale nikoliv oběť. Tohle nemohla psát žena. Znásilňovaná je tu jen bezejmenným předmětem, se kterým je manipulováno jak s nějakou neživou hračkou. O ní vůbec nejde. Jedinou postavou děje je pouze pachatel.“

„Kterému je osmdesát pět let,“ ušklíbl se.

„A proč ne? Ani v jednom popisovaném případě nejde o klasickou soulož. Podle starého trestního zákona by vlastně ani nešlo o znásilnění. Na tyhle věci, co oběti prováděl pachatel, rozhodně není zapotřebí viagra.“

Opět se mohl přesvědčit, že udělal dobře, když svou ženušku s akademickým titulem před svým jménem přibral za svou odbornou konzultantku.

„To vypadá, že ten náš oznamovatel má osobnostní profil sériového vraha. Úplně ho vidím, jak nám při rekonstrukci na hadrové panence chladně demonstruje, jak pachatel tu nebožačku znásilňoval.“

„Nestraš“, opřela se o lokty tak, že se ji z levého ramene svezla tenká noční košilka. Rázem zapomněl na práci.

Sídliště, kde vilný stařec bydlel, působilo jako kdyby ani nepatřilo k městu. Skládalo se z osmi nebo devíti jednoposchoďových činžáků, jaké se v padesátých letech minulého století stavěly po celé republice. Všechny domy měly původní břízolitovou omítku a nad každým domovním vchodem se skvěla plastika s nějakým budovatelským námětem ve stylu stalinské sorely. Před desítkami let tu muselo být pěkně živo a všude dětí jako smetí. Teď tu panovalo ticho a klid. Jeho člověk bydlel v přízemí. Opakovaně zazvonil, ale za bytovými dveřmi panovalo ticho jako v hrobce. V okamžiku, kdy se chystal naposledy stisknout zvonek, vykoukla ze sousedních dveří ženská tvář zbrázděná hlubokými vráskami.

„Pane, tady zvoníte marně. Pana Obdržálka odvezla předevčírem rychlovka. Potřeboval jste něco? Nikdy jsem vás tu neviděla.“

Kapitán staré ženě ukázal služební průkaz.

„Jen jsem si potřeboval něco zjistit.“

„Tak to jste měl přijít dřív. Pan Obdržálek vám asi už toho moc nepoví.“ Hubenou rukou se pokřižovala.

„Vlastně bych se chtěl na něco zeptat i vás.“ V stařenčině obličeji se zračil strach a zároveň zvědavost. Zvědavost nakonec zvítězila.

Když ho pustila dovnitř, začala ho brát jako návštěvu. Usadila ho ke kuchyňskému stolu a do misky z hutnického skla nasypala sušenky. „Vezměte si. Nic jiného vám nabídnout nemohu. Kromě pošťačky už ke mně nikdo nechodí.“

„A co váš soused? Navštěvuje ho někdo?“

„Dříve chodil každý čtvrtek mastit karty do Besedního domu, ale to už skončilo. Jó pane, v našem věku se už čtyři do mariáše shání těžko, když jeden odejde na věčnost. Něco provedl?“

„A měl by?“

„Tak dvacet, třicet let nazpátek určitě jo, ale teď už těžko. Každý měsíc si jezdí poležet do nemocnice. Ten už má svůj účet hříchů dávno uzavřený.„

„Má nějaké nepřátele?“

Zamyslela se. „Měl jich dost, ale ti už také nejsou mezi námi. Teď už nemá vůbec nikoho. Nebýt Charity, asi by skončil v domově důchodců. Celej život černoprdelníky nenáviděl a teď jsou mu dobrý. Nedáte si ještě čaj?“

„Ne děkuji, už vás dál nebudu obtěžovat.“

„A vizitku mi nedáte ?“ zeptala se stařenka naoko zklamaně, ale laškovná veverčí očička ji prozrazovala. Kapitán se pousmál. „Vidím, že sledujete kriminální seriály...“, sáhl do náprsní kapsy. „Tak dobře“, podal ji vizitku. „Tak když byste si na něco vzpomněla, dejte mi vědět.“

Normálně by s výslechem násilnického staříka nespěchal, ale zítra by už mohlo být pozdě. Proto ihned zamířil do nemocnice na kraji města. Službu konající lékař nasadil striktně odmítavý výraz, který zesílil poté, když si přečetl jeho jméno na služebním průkazu. Kapitán si občas pohrával s myšlenkou změnit si své příjmení. Naštěstí mladší generaci osoba kapitána Pavla Minaříka, který chtěl vyhodit Svobodnou Evropu do povětří, už nic neříkala. Doktorovi však možná ano.

"Chci panu Obdržálkovi jen něco ukázat a položit dvě krátké otázky. Je to jen formalita, ale bez ní nelze případ uzavřít.“

„Jestli je to formalita, tak to může počkat.“ řekl doktor neústupně.

„A lze v případě vašeho pacienta očekávat, že mu bude lépe?“

Doktor se zachmuřil, ale na otázku neodpověděl. „Počkejte zatím tady.“ Za krátký okamžik se vrátil. Vyzval ho, aby se oblékl do ochranného oblečení. „Pacient výslovně souhlasí s vaší návštěvou, ale nevím na co vám to bude. Má kyslíkovou masku..“

Představoval si Obdržálka jako vetchého staříka nad hrobem. Bez zubní protézy sice vypadal ještě starší, než mu skutečně bylo, ale rozhodně ani teď nepůsobil křehce. Určitě měřil přes metr osmdesát. Kdysi z něho musel jít strach.

Navázal s pacientem oční kontakt. „Jsem kapitán Minařík z kriminální policie. Mohu s vámi mluvit?"

Stařec kývl na souhlas.

Kapitán vytáhl z aktovky hustě popsaný list trestního oznámení. „Znáte tento dopis? Vím, že nemůžete mluvit. Stačí, když kývnete na souhlas, nebo zakroutíte hlavou na nesouhlas."

„Psal jste to?“ Kývl na souhlas. „Teď vám přečtu celý text, jestli dovolíte.“ Stařec lehkým pokývnutím dal najevo, že rozumí. Chvíli trvalo, než přečetl podrobný popis jednotlivých skutků. „Opravdu se to stalo?“

Souhlas. Kapitán najednou vypadl z konceptu.

„Stalo se to opravdu v době, kterou uvádíte?“ Zase kývl na souhlas.

Nebylo to někdy dříve v minulosti?“

Poprvé zakroutil hlavou.

„A jste ochoten naznačit, kdo byla ta oběť?“ Obdržálek unaveně zakroutil hlavou, zavřel očí a stiskl tlačítko sloužící k přivolání zdravotní sestry. Výslech skončil.

Pokračování příště