Poděkovat nestačí. Musíte se omluvit. To je to, co dnes doba žádá.

Nadchází doba, kdy je považováno za společenskou nutnost se omlouvat anebo rovnou v pokleku žádat o odpuštění. Tak dobře, začnu se omlouvat a pěkně od podlahy.

Za svůj život jsem se naděkoval víc než dost. Děkoval jsem i za něco, o co jsem ve skutečnosti vůbec nestál a považoval spíše za trest. I kdybych však dnes děkoval s intenzitou Luďka Soboty ve známé televizní scénce Poděkování, nestačilo by to. Nadchází doba, kdy je považováno za společenskou nutnost se omlouvat anebo rovnou v pokleku žádat o odpuštění. Moje omluva by zněla asi takto:

Jako příslušník homo sapiens se hluboce omlouvám za křivdy, které můj druh spáchal, když neomaleně vtrhl na území mírumilovných neandrtálců, na kterém dlouhá tisíciletí ekologicky šetrným způsobem v souladu s přírodou žili. Nový invazivní druh humanoida, jehož jsem bohužel příslušníkem i já, sám sebe se pyšně označujícího za člověka „moudrého“, začal dosud panenskou krajinu nemilosrdně exploatovat a ničit.

Stydím se i za svého věru neblahého praotce Čecha, který je neprávem oslavován za to, že pro svůj lid našel zemi zaslíbenou oplývající medem a strdím. Ve skutečnosti šlo o krádež za bílého dne doprovázenou prolitou krví původního obyvatelstva, jehož zoufalý pláč se rozléhal polabskou kotlinou. Upřimně lituji zločinů, ke kterým dozajista tehdy došlo.

Omlouvám se čtyřem stovkám vajíček, na jejichž úkor jsem byl nezaslouženě oplodněn. Jistě mezi nimi byly desítky ne-li stovky kvalitnějších a některá z nich měla možná potenciál stát se budoucím laureátem Nobelovy ceny. Já měl jen ostřejší lokty a lišácky vystihl správný okamžik, kdy dozrát, usadit se na děložní sliznici a nechat se oplodnit hned první spermií, která ke mně dokmitala svým bičíkem, i když obsahovala chromozom ypsilon. Díky této povolnosti hraničící až s neslušností jsem se stal příslušníkem agresívnější poloviny lidstva.

Je mi líto, že jsem se v těle chlapce a posléze muže cítil až příliš komfortně, i když jsem při klukovských rvačkách občas dostal po hubě. Po modré knížce jsem sice toužil více než po modrém mauritiu, ale ne za cenu, že bych se přetransformoval v ženu. Teď, když je v armádě skoro více žen než mužů, se zdá má maskulinní zaťatost až nepochopitelná a stydím se za ni.

Prosím za odpuštění i svou ženu, že mou vinou si nenašla lepšího muže, který by její děti obdařil kvalitnější genetickou informací a učinil by ji šťastnější. Mou hanbu může pouze zmírňovat fakt, že má dcera se mi nepodobá, neboť je hezká a má vyšší IQ a tudíž možná byla obdarována jinou genetickou informací než li tou mou. Přesto je mi líto, že jsem nenašel v sobě tolik síly, abych své ženě nabídl variantu polyamorie a striktní monogamii naordinoval jen sám sobě. To jsem nedokázal a naopak alespoň v myšlenkách koketoval s myšlenkou nevěry, zvláště poté, když už jsem měl něco popito. Zároveň bych chtěl alespoň symbolickým pokleknutím se kát za to, že v těchto mých představách  mimomanželského sexu se nikdy neobjevovaly černošky z rovníkové Afriky a ani příslušnice kmene Inuitů, což nelze nazvat jinak než rasovou segregací.

Pokud jde o barevné spektrum, mrzí mne i to, že jsem se nesnažil být více zeleným. S lehkovážností sobě vlastní jsem bleskově přešel od papírových sáčků k plastovým a spolupodílel se tak na zamoření světových oceánů. Nedokázal jsem se zbavit zlozvyku jíst hovězí maso, i když jsem dobře věděl, jak nekonečná stáda krav vypouští ze svých útrob skleníkové plyny, které urychlují nepříznivé klimatické změny. V té souvislosti cítím potřebu se omluvit i za našeho sv. Václava, který problém s kumulací nebezpečného hovězího dobytka vyřešil ryze čecháčkovsky na úkor Saska, kam pravidelně exportoval 120 toxických volů ročně.

Jsem sice hrdý, že alespoň v kácení soch jsme předběhli Ameriku o sto let, ale stydím se, že i v této disciplíně jsme se v posledních letech nechali dohnat a předehnat. Omlouvám se, že všechny naše univerzity jsou pojmenovány po mužích a ani jedna po ženě. To mi, upřímně řečeno, vůbec nevadí, ale o to více se za sebe stydím, že je mi to jedno.

Je mi líto, že moje rodná země má otce vlasti Karla IV., který za svůj život vystřídal čtyři manželky, ale matku vlasti nemáme žádnou. Stydím se, že jsem nikdy v sobě nenašel odvahu vystoupit na schůzi ROH a nebojácně navrhnout za matku vlasti Marii Terezii, která dokázala vládnout a zároveň porodit šestnáct dětí, aniž by porušila slib manželské věrnosti.

To vše je jen zlomek toho, čeho lituji, za co stydím a za co bych se chtěl co nejpokorněji omluvit.