Nouzové přistání s pravděpodobně tragickým koncem.

Neuvěřitelně nudný transatlantický let přecpaným Boeingem 767 se deset minut před plánovaným přistáním náhle změnil v drama. První čeho si všimla, bylo neprofesionální nervózní pobíhání letušek a stevardů.

 Každou chvíli někdo z nich vběhl do kokpitu letadla a když vyběhl ven, zdál se ještě nervóznější, než předtím. Napadlo ji, že se někomu z posádky muselo udělat špatně. Doufala, že to nebyl kapitán letadla. Lehce ťukla ramenem do Tomáše. „Už nespi, budeme přistávat.“

„Je čas. Ještě ani nehlásili, že se máme připoutat.“ Jeho flegmatismus, který u něho v určité době až bytostně nesnášela, ji v tomto okamžiku uklidňoval. Byla ráda, že je tu s ním, že necestuje sama. Kdy naposled mohla něco takového konstatovat? V tu chvíli se nad nimi ozval hlas z reproduktoru. Neuměla moc anglicky, ale některým znepokojivým slovům porozuměla. „Tome, co se děje?“

Tvářil se vážně, ale nikoliv zděšeně. To ovšem u bývalého účastníka vojenské mise v Kosovu se dalo očekávat.

„Budeme muset nouzově přistát. Důvod neřekli.“ Na palubě byl klid. Cestující si poslušně zapnuli bezpečnostní pásy. Někteří se tiše modlili. Vzpomněla si, jak před lety museli nadvakrát přistát, neboť se na menším řeckém letišti včas neuvolnila přistávací plocha. Takové věci se občas stávají, uklidňovala se.

„Vedle nás nalétává ef šestnáctka,“ řekl a přivolal si letušku. Byla bílá jako stěna. Jejich angličtině nerozuměla. Evidentně na Tomovy dotazy odpovídala stroze a neochotně. Pak ji však musel něčím přesvědčit, protože mu tlumeným hlasem něco podrobně vysvětlovala. Na konci rozhovoru byl Tomáš skoro stejně bledý jako letuška.

„Co ti řekla?“

„To je jedno. Nemáme to ve vlastních rukách.“

„Chci to vědět. Co se děje?.“

„Budeme nouzově přistávat, to už přece víš.“

„Ale z jakého důvodu?“

„Slíbil jsem ji, že si to nechám pro sebe. Panika na palubě je to poslední, co by potřebovali.“ Nemusel ji ani nic říkat. Vojenské stíhačky doprovázející jejich letadlo, vystrašené letušky, pobledlý Tomáš, kterého jinak nic nerozhodí. Vždycky si se vším věděl rady. Obyčejné lidské city mu, na rozdíl od většiny ostatních, nikdy nepřekážely. Ucítila, jak uchopil její chvějící se ruku.

„Tak dobře, řeknu ti to. Nepodařilo se vysunout ani jeden ze tří podvozků. Selhaly i všechny záložní systémy. To se zatím ještě nikdy na tak velkém a těžkém letadle nestalo.“

Díval se ji upřeně do očí. Asi se chtěl ubezpečit, že nebude hysterčit.

„A co bude dál.?“

„Teď budeme kroužit dvacet nebo třicet minut nad letištěm. Čím méně budeme mít paliva v nádrži, tím lépe.“

Roztřásla se po celém těle. Kromě ní a Tomáše zatím nikdo z cestujících nevěděl, v jak smrtelně nebezpečné situaci jsou. Se svým strachem zůstala totálně sama. Manžel sice byl pobledlý, ale jeho výrazné maskulinní rysy obličeje ještě více ztvrdly. Pro profesionálního několikrát vyznamenaného vojáka byla ztráta života technickou záležitostí, ačkoliv se to týkalo i jeho samotného.

Když byl přistávací manévr přerušen a letadlo zůstávalo ve vzduchu, začala atmosféra na palubě houstnout. Stále častěji byl slyšet pláč. Někteří začali svým blízkým posílat SMS zprávy na rozloučenou. Nakonec se také rozplakala, ale i teď v nejkritičtější chvíli jejího života nedokázala se schoulit do jeho drtivě chlapské náruče.

„Chci vědět, jestli vůbec máme nějakou šanci.“

Bylo vidět, že by ji chtěl utěšit aspoň milosrdnou lží a zapomenout na svou mužskou čest. Kdyby však o ni tolik stála, neptala by se ho.

„Nejspíše teď na letišti připravují rozsáhlá záchranná opatření. Na místech pravděpodobného přistání nanášejí protipožární pěnu. Kdo ví, na kterém místě však narazíme na zem. Bez podvozků nemá letadlo žádné brzdy a skoro určitě okamžitě půjde do smyku a rozlomí se. Třením o povrch se začnou tvořit jiskry. Zbylé palivo v nádržích může začít hořet.“

"Za jak dlouhou dobu začneme přistávat?“

„Maximálně za deset minut.“

Chvíli mlčela. Přestala plakat a už se tolik netřásla.

„Chci se vyzpovídat.“

„Nejsem kněz, ale jestli ti to nevadí..“ hlas mu změkl a pak udělal to, co jindy jen při milování. Pohladil ji po tváři.

„Než možná už za pár minut stanu před tváří Boha, chtěla bych tě poprosit o odpuštění..“

Chtěl něco namítnout, ale položila mu svou ruku lehce na ústa.

„Nech mě mluvit,nemáme už moc času.... Skoro deset let jsem tě podváděla. Nebylo to v době tvé mise v Kosovu, ale až potom ,co jsi se vrátil a odešel z armády. I když ses stal civilistou, nikdy jsi nepřestal být vojákem bez špetky něžnosti..a ta mi chyběla čím dál více. Jak víš, po operaci žlučníku jsem dostala lázně...ale všechny ty další mi už nikdo nikdy nepředepsal. Celou dobu jsem žila dvojí život. Jedenáct měsíců s tebou a měsíc s ním. Tak to šlo rok za rokem. Věděla jsem, že to nemůže trvat věčně, že se budu muset rozhodnout. Celou dobu jsem očekávala, že na vše přijdeš, spočítáš si, že jedna a jedna jsou dvě, že mi žádný posudkář další lázně neodsouhlasil, žádný doktor nedoporučil a žádný poukaz na lázně nepřišel. Byl jsi však jako slepý, prostě chlapák, co si nedokáže představit, že by ho mohla nějaká ženská nechat. Jenže já už jsem ten dvojaký život ve lži nedokázala nést. Nakonec jsem se rozhodla pro tebe. Dobře jsem si uvědomovala, že se o tebe mohu opřít a právě toho jsem si u tebe cenila stále více a více. Přesto ani pak jsem se ti nedokázala zpříma podívat do očí. Tak mi to alespoň teď, kdy nám asi zbývají poslední minuty, odpusť. Odpusť mi to, prosím!“ Oči se ji zalily slzami.

Jeho tvář zůstala tvrdá jako žula. Zavřel oči a mlčel. „Proboha alespoň něco řekni!“ Nechal oči zavřené. „Nemám absolutně jakékoliv právo, abych ti něco odpouštěl.“

„Máš mě alespoň trochu rád?“její hlas zněl zoufale. Okamžik přistání se neodvratně blížil a hrozilo, že je smrt zastihne bez usmíření.

„Mám tě rád stále více a vždycky jsem tě měl rád....nikdy jsem tě však nemiloval.“ Naprázdno polkl. „Jsem totiž gay..“

„Cože?“

„Teď zase nepřerušuj ty mě. Času není nazbyt. Ty jsi žila v přetvářce deset let, ale já celý život. Jako voják z povolání bych se svou orientací nemohl fungovat. Ani sám před sebou bych neobstál. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že dokáži žít tak, jak se ode mne očekává. Oženit se, mít děti a dařilo se mi to. Nakonec jsem se však na misi doopravdy zamiloval a úplně ztratil hlavu. O tvých záletech jsem samozřejmě dobře věděl skoro od počátku. Podváděli jsme se oba navzájem. Odpusť mi to, jestli můžeš.“

Na chvíli zapomněla, co je za pár minut čeká. Jeho přiznání ji zcela ochromilo. Měla pocit, že celý její život ztratil smysl.

„Jestli chceš, můžeme se teď chytit za ruce. Podle všeho začínáme právě přistávat,“ nabídl ji gesto smíření. Se sebezapřením mu nechala ruku v dlani

Po přistání klouzalo letadlo po břiše asi 500 metrů. Kromě malého zahoření, které bylo záhy uhašeno, se nic nestalo. Nikdo nezemřel a nikdo nebyl vážně zraněn. Všichni cestující zůstali naživu. Pouze dvěma z nich během posledních minut letu shořely duše.

Dodatek : Inspirováno letem č. 16 společnosti LOT z New Yorku do Varšavy dne 31. 10. 2011