Navigaci, archiv a bankovnictví k tomu – to vše mám ve svém telefonu

Smartfóni tak jako ženy, pinem bejvaj uzamčený. Pokud smartfón klíč svůj nedá, budu volat běda, běda.

Koncem listopadu se začíná jezdit někam, kde je teplá voda. Například na ostrov Zanzibar nebo do Podhajské. Netřeba hádat, kterou z možností jsme si zvolili.

Pětidenní pobyt v termálních lázních věru není vhodným námětem k napsání čehokoliv legračního natož akčního. Kdo ještě nebyl v termálech, tak ať se třeba podívá na nějaký přírodopisný film o životě japonských sněžných opic žijících na ostrově Honšú. Tyto opice v zimních měsících cíleně vyhledávají jezírka s horkou vodou, kde dlouhé hodiny vysedávají a nahřívají si své zadky. To samé dělají i lidé až na to, že si přitom zároveň navzájem nevískají svou srst. Kdo chce zklidnit nervy a zregenerovat se, ať si dopřeje pravidelného posedu v horké minerální vodě přerušovaného jen polední přestávkou u švédského stolu. Tím by mohl můj blog skončit, ale není tomu tak. Tím můj blog teprve začíná.

Pohodlný pobyt v hotelu s vlastním termálním bazénem zpola zakrytým umělými romantickými ruinami starořímských lázní z období kolem 100 našeho letopočtu začaly narušovat předpovědi počasí, které věru nevěstily nic dobrého. Prý v důsledku narušení polárního víru vanoucího nad severním pórem se dostaví prudké ochlazení. Tím už meteorologové i šamani hrozili několik týdnů, ale kdyby je měl člověk brát vážně, musel by už od konce října preventivně hibernovat v nějaké sklepní kóji. Tentokrát se však zdálo, že se dlouhodobé věštby alespoň částečně naplní. Výstražné trojúhelníky s varovným vykřičníkem na předpovědní mapě se zatím týkaly jen nešťastníků, kteří budou v nejbližší době muset na zasekané D1 překonávat hrozivý masiv Českomoravské vrchoviny. Na pohodě mi nepřidalo ani to, že den před odjezdem mi volala dcera ať se hned sbalíme a vyrazíme na cestu, neboť zítra už může být pozdě. Bojím se o vás, zakončila dramaticky svůj telefonát. Jelikož jsem nechtěl přijít o svou poslední večeři /oh, jak příznačné / jsem eventualitu předčasného odjezdu zamítl. Ostatně výhled na další den byl takový, že dopoledne počasí ještě ujde a polární vír plivne svou ledovou slinu až ve večerních hodinách. Za pomoci osvědčené mobilní aplikace Waze, která je skoro tak dokonalá jako autopilot, by neměl nastat žádný problém.

Probudil jsem se do posledního kalného rána a sáhl po svém podřimujícím chytrém telefonu a stiskl tlačítko. Místo abych rozsvítil displej, jsem omylem telefon zcela vypnul. Tím jsem zřejmě naštval jeho umělou inteligenci, takže při jeho opětovném zapnutí se nespokojil s otiskem mého prstu a důrazně žádal PIN. V té době už v některých oblastech Česka začaly kolabovat elektrické sítě a mě pro změnu zkolaboval mozek. Ten odemykací PIN jsem musel vyťukávat jen zřídka, ale pokud se tak stalo, příslušná číselná řada mi vždy automaticky naskočila, tentokrát ale nenaskočila. Ani po třiceti nebo čtyřiceti pokusech jsem nekápl na tu správnou kombinaci. Smartphone byl uzamčený na sto západů.

Celou cestu zpět jsem řídil bez elektronické nápovědy. Já řídil a manželka svým funkčním i když zdaleka ne tak chytrým spíše lehce přitroublým telefonem zjišťovala, do kdy má v našem městě otevřena prodejna mého operátora a zjistila, že většinu prodejen můj operátor zrušil. Zůstaly jen ty na netu. V Brně v Olympii naštěstí ještě jedna zapomenutá nevirtuální pobočka fungovala. Tři čtvrtiny světa je sice virtuální, ale zbytek, sice ubývající jako tající ledovce, zatím ještě ne. Teď, když jsem měl zamčený mobil, jsem si začal ostře uvědomovat, že skoro všechno nezbytné, včetně bankovnictví, bankovní identity, fotoarchivu a celé mé minulosti uplynulých patnácti let, mám uložené v malé tenké černé destičce, která se mi pohodlně vleze do náprsní kapsy u košile. A to se ještě chystá elektronická občanka, elektronický řidičák a jednou možná i celá moje genetická spirála. A když ne celá spirála, tak třeba má elektronická spermie….“Dej pozor, nevidíš ten náklaďák?“, vytrhla mne z fantazírování žena.

V Olympii mi řekli, že v tomhle mi nepomohou. Sim kartu mám odemčenou a já potřebuji odemknout obrazovku. Pomoci by mi mohli jen v servisu mobilních telefonů. Olympie je velké obchodní centrum a tak nebyl až tak velký problém najít servis. Byly dvě hodiny odpoledne a mně už v té chvíli bylo úplně jedno, že se přes Českomoravskou vrchovinu žene polární vír z Arktidy.

Když jsem vylíčil servisákovi svůj problém, odpověděl mi, že pokud si na PIN nevzpomenu, dostanu se do telefonu jen za cenu ztráty veškerých uložených dat. Můj smartphone bude postižen mozkovou smrtí. Vlastně to bylo logické. Když už je v mobilu v elektronické podobě úplně všechno, může se do něho dostat jen ten, který jako v příbězích tisíce a jedné noci vyřkne : Sezame, otevři se.

A pak se stalo něco, co všichni znáte, když jste několik hodin bez proudu ve tmě a pak se náhle rozsvítí všechna světla v bytě, naskočí lednička a rozehraje se rádio.

Vzal jsem z ruky servisáka svůj mobil a v jakémsi jogínském transu vyťukal číselnou kombinaci, která mi najednou naskočila do hlavy kdo ví odkud. Displej se rozsvítil a ikonky aplikací na mě laškovně zamrkaly.

„Tak to jste první, který si vzpomněl a že jich tu už před vámi bylo,“ řekl servisák a popřál nám šťastné a veselé Vánoce.