Na zdvořilostní návštěvu s lahví vína, ale určitě bez „velké potřeby“.

Chvíle, kdy se zbavujeme toho, co zbylo po látkové výměně, prožíváme v místech připomínajících uzamčenou celu. Na první zdvořilostní návštěvě může být tzv. "velká potřeba" problém. Nechejte ji raději doma.

Přiznejme si to. Nejvíce si uvědomíme fakt, že i my lidé jsme součástí živočišné říše, v okamžiku, kdy jsme nuceni se zbavit zbytného produktu látkové výměny. Tyto chvíle většinou prožíváme v útěšném osamění, co nejvíce vzdáleni od těch, co právě probírají zážitky z posledního abonentního koncertu České filharmonie. Nemám ani tak na mysli tzv. „malou potřebu“. Ta je v dnešní době, kdy skoro každý nosí u sebe plastikovou láhev se zdravou vodou, spíše in. Například takové supermodelky si klidně odskočí i několikrát za hodinu, neboť jejich krásná bohatě hydratovaná pleť vyžaduje přinejmenším pět litrů vody denně. I gentlemanům se blahosklonně toleruje častější „prostatické“ návštěvy toalety. To už tak nějak ke zralým chlapům patří. Jinak je to s „velkou potřebou.“ Ta je, alespoň v high society, zapovězena. Ví se, že existuje, ale dělá se, jako kdyby neexistovala. Když si někdo „odskočí“ a dlouho se nevrací, je vše jasné, ale každý dělá, že jasné není nic, zvláště, jedná-li se o ženu.

Ať už je to tak nebo jinak, vřele doporučuji připravit se na zdvořilostní návštěvu opravdu po všech stránkách. Vzít lahvinku vína pro hostitele a kytici pro jeho manželku, ale velkou potřebu nechat, pokud možno, doma. Jinak vás bůh potrestá jako se to stalo mně. Asi po půlhodině seznamovací párty čítající čtyři manželské dvojice jsem pocítil nejasně určitelnou potřebu. Zrovna jsme se bavili o uměleckém ztvárnění maniodepresivní psychózy ve videoklipech rockové skupiny Guns N Roses, když jsem se omluvil, že si musím odskočit, což samo o sobě, jak již jsem předeslal, je in. Bohužel dříve, než-li jsem došel do „oné místnosti“ /všimněte si tohoto často užívaného zástupného označení místo explicitního výrazu záchod/, dostala nejasná potřeba jasné kontury potřeby velké. Dokud se však časově zvládne v normočase stanoveného pro potřebu malou, který je pro muže nad padesátkou celkem více než milostivý, o nic nejde. Jenže to by nesměl pan hostitel instalovat nesmyslně drahý elektronicky ovládaný klozet zn. Aqua Clean Mera Confort s dálkovým ovladačem /ten jsem samozřejmě objevil v nouzi nejvyšší až po několika dlouhých minutách/. První fáze, která záležela na mně, proběhla až nečekaně rychle, ale pak už šlo všechno do kopru. Splachovací zařízení jsem ještě intuitivně našel, ale pak se nestačil divit. To, co se dělo, připomínalo vodní show světelné vodní fontány, kterou mají v Brně před Janáčkovým divadlem. Už jen chybělo, aby přitom hrála symfonická báseň Má vlast od Bedřicha Smetany. Různých knoflíků a ambientních světel dost, ale poctivý toaletní papír nikde. Bez použití toaleťáku se ovšem vrátit zpět do salónu nemohu. To by byl průser v tom pravém slova smyslu. Vteřiny a minuty běžely. Konečně jsem si všiml dálkového ovladače, který měl ještě více tlačítek, než ten běžný od televizoru. Bez manuálu jsem byl nucen postupovat formou pokus – omyl. Při zmáčknutí jednoho knoflíku se najednou zlověstně vysunulo rameno vzdáleně připomínajícího vibrátor, které vskutku při zmáčknutí dalšího ovladače začalo simulovat frikční pohyby sem a tam zároveň se souběžnými rytmickými výrony vlažné vody. Aha, to asi bude místo toaletního papíru, napadlo mě. Na ovladači jsem si všiml znamének plus a mínus. Zmáčkl jsem plus. Vzápětí jsem zažil dosud nepoznaný pocit, jaký má každý, kdo absolvuje klystýr. V panice jsem rychle zmáčkl jiné tlačítko, o kterém jsem si později zjistil, že to je tzv. dámská sprcha. Osprchovaný jsem tedy byl opravdu řádně a společensky znemožněný už zcela určitě také. Pokud celou situaci nevyřeším, bude mě tato příhoda na mém novém pracovišti provázet až do odchodu do důchodu. V míse byla ještě jedna nora podobní té, ze které vylezlo to první stříkací rameno. Ono to tu bude fungovat asi jako v automyčce, usoudil jsem. Tam také nejprve řádí stříkací rám a po něm vysoušecí rám. Nemýlil jsem se. Na třetí pokus jsem aktivoval vysoušecí rameno. Muselo se však dost napracovat, než jsem se mohl odvážit vrátit  zpět do společnosti. Čas tolerovaný pro malou potřebu jsem samozřejmě výrazně překročil, ale naštěstí všichni dělali, že velká potřeba, zvláště na první zdvořilostní návštěvě, neexistuje a já se tvářil také tak. 

No a kde jsme to přestali se ztvárněním maniodepresivity v klipu Don't cry od Guns N Roses?