Milion prezidentských lumíků pro frustrovaného podavače tenisových míčků.

Milion chvilek pro demokracii, proč ne. Jestli vyjde i počasí, bude to pro všechny nezapomenutelný zážitek. Kdo si vzpomene na podavače tenisových míčků, kterému jeden populární politik svým dělovým podáním málem vyrazil levé oko?

Dotáhnout to v Praze, městě super úspěšných a zároveň krásných lidí, jen na podavače tenisových míčků, je neuvěřitelně frustrující. To mi věřte.

Na samém počátku byla má touha stát se tenistou a začlenit se do společenstva tenisových Elfů, na které jsem se zatím mohl koukat jen přes oka vysokého drátěného plotu. Prachy na zakoupení hodiny na kurtu i na roční permanentku jsem měl, ale když vám je přes čtyřicet a neumíte ani správně držet tenisovou raketu v ruce, je vám permanentka na nic. Leda, že bych hrál sám se sebou. To jde třeba v sexu, ale v tenise v žádném případě. Tenisoví trenéři sice existují, ale, jak jsem si všiml, trénují výhradně jen ty, kteří už beztak umí hrát tenis. Inkluze do tenisového světa rozhodně ještě nepronikla. Prachy však ano. Když vysolíte pět stovek za hodinu tenisové výuky, nějaký zkrachovalý trenér se vždycky najde, ale i ten má své mantinely.

„Nejprve ukažte, co umíte,“ vyzval mě jeden, co se specializoval na postarší vítěze malé i velké privatizace, kteří se potřebovali naučit tenis z obchodních a společenských důvodů. Vytáhl z tenisové tašky zavakuovanou tubu se čtyřmi značkovými míčky nejvyšší kvality a odšpuntoval ji jako šampáňo.

„Tak ukažte z ruky, jak hrajete forhend.“ Všechno se to až příliš podobalo známému televiznímu pořadu Nikdo není dokonalý s Jiřím Krampolem. Čím větší blbec, tím větší snaha odpovědět na jakoukoliv položenou otázku. Místo, abych se přiznal, že neumím vůbec nic, třískl jsem raketou do míčku co největší silou. Míček přeletěl nejen plot, ale i vršky za ním rostoucích tújí.

„Tak a míček za devadesát korun je v prdeli..“ konstatoval ohromený trenér. Nějak ale vycítil, že nemám deficitní jen ruku, ale i hlavu. „Buď mi budete platit tisícovku za hodinu anebo je tu druhá možnost, že u nás začnete, jak se říká, od píky. Za rok za dva to spolu můžeme zkusit znova. Co říkáte?“

Nabídka základního tenisového výcviku se mi zdála absolutně výhodná. Byla totiž úplně zadarmo. Po hodinové instruktáži, jsem už věděl, jak se pracuje s tenisovým hrablem, tzv. síťovačkou a čističem lajn. „Skoro každý budoucí tenista se nejvíce přiučil tím, že od hotových hráčů odkoukal jejich umění. To je ta nejlepší tenisová škola.“ Přesně tohle jsem si myslel i já.

Nejlevnější a zároveň nejlepší tenisovou školu jsem absolvoval jako zametač tenisových kurtů. Práce jsem neměl zase tolik. Většina tenistů si musela po sobě kurty uklidit sama. Uklízel jsem jen VIP hostům a těch zase nebylo tolik. Před tím, než začali hrát, jsem jim nastříkal kurt, vyčistil všechny lajny a když dohráli, projel jsem kurt nejprve hrablem a pak síťovačkou. Brzy jsem se mezi ostatními zametači dostal do první pětky a poptávka po mé práci měsíc od měsíce rostla. Byla to zajímavá doba. Setkával jsem se s lidmi, které jsem až dosud viděl jen v televizi. Herci, významní podnikatelé, politici z celého pravolevého spektra, vysocí ministerští úředníci. Mojí smůlou však bylo, že odešli z kurtu dříve, než-li jsem se k nim se svým hrablem a síťovačkou mohl přiblížit.

Po několika měsících jsem usoudil, že bych ve svém tenisovém výcviku mohl postoupit do dalšího levelu. Přišli s tím nakonec dříve, než-li jsem se sám rozhoupal. Prý jestli si chci vydělat nějakou tu korunu, že potřebují nějakého podavače míčků. Z děcek to už nechce nikdo dělat, leda na velkých turnajích, ale ne tady. Jednoho podavače by už měli, ale potřebují dva – každého na jednu stranu kurtu. Sto korun na hodinu a možná nějaké dýško navrch. Ti, co vyžadují podavače, nejsou žádná ořezovátka. Neprohloupíte.

Fakt jsem neprohloupil. Někdy jsem dostal tringelt několikanásobně vyšší, než-li byla má oficiální odměna. Vlastně se to stalo jen dvakrát. Poprvé jsem našel pětistovku distingovaně ukrytou pod mým propoceným ručníkem. Aspoň takhle jsem to já pochopil. Nejspíš ale špatně, protože ten pán z ministerstva financí se asi za půl hodiny vrátil a poptával se, jestli se tu někde nenašla vypadlá pětistovka. Podruhé jsem dostal mimořádně vysoké dýško teď nedávno. To odpoledne jsem dělal podavače dvěma velmi známým politikům. Oba hráli dost blbě. Dlouho jsme se tak s mým ještě o pět let starším kolegou nenaběhali jak u nich. Několikrát jsem dokonce musel hledat míček až za plotem. Průšvih však byl, že každý z těch známých politiků byl z opačného politického spektra. Jeden populista a druhý liberální demokrat. Navíc při střídání stran chlastali první ligu. Ten populista, kterému jsem před tím dost fandil/ tři sezóny s hrablem a sprinty za ulítlými míčky, mne dost zradikalizovaly/, právě podával na vítězství v setu. Rána to sice byla dvě stě za hodinu, ale přelétla všechny čáry a rovnou do mého levého oka. Rázem se mi všechno setmělo a já se díval na černou hvězdnatou oblohu plnou vybuchujících supernov. Padl jsem jak podťatý.

„Tak, co je! Nové míče, ne?“ Populistovi chyběl tenisák na druhé podání. Ten však byl zaražený v mém očním oblouku. Sáhl jsem si tam, kde jsem tušil jen kráter. Ne, naštěstí ne. Oko zůstalo na místě, ale kromě bílých lumíků padajících v sebevražedném úmyslu ze skály, jsem neviděl nic. Nakonec lumíci postupem času bledli a bledli až úplně vybledli. Zas jsem viděl rudě /antuku přece/. Oba pánové však museli dohrát svůj zápas jen s jedním podavačem. Škoda, že nevím, který z těch dvou mi po mém kolegovi poslal ty čtyři stovky bolestného. A tak zas nevím koho volit.