Málem jsem hrál v reklamě na prostenal.

Tedy abych byl přesný, dostal jsem se do užšího výběru na vedlejší roli prostatika, který několikrát za noc budí svou manželku.

Taková pitomost nás mohla napadnout jen po několika pivech. Vsadili jsme se o to, kdo z nás by byl nejlepší filmovou hvězdou. Stačilo vyplnit jednoduchý formulář, k němu přiložit pár fotek a poslat do castingové agentury vybírající různé týpky pro reklamní spoty. Ten, kdo by byl agenturou osloven, nedejbože by mu byl nabídnut i nějaký štěk v reklamě, tak by vyhrál.

Zprvu vše nasvědčovalo tomu, co jsme beztak všichni dopředu očekávali, že osloven nebude nikdo z nás. Na to jsme nebyli náležitě fotogeničtí, náležitě svalnatí, ale ani náležitě pitoreskní. Obyčejných chlápků, kteří většinou v reklamách hrají přitroublé zákazníky kupující univerzální čistící prostředek nebo neznačkovou vodu po holení, mají agentury nadbytek. Na sázku jsme brzy zapomněli a docela rádi.

Pak se však dostavil šok. Přišlo mi od agentury vyrozumění, že jsem byl zařazen do užšího výběru pro natáčení významné reklamy, neboť typově i charakteristikou odpovídám představám zadavatele, kterým měla být významná nadnárodní firma. Tak to je bomba! Nikdy mne při ranním holení nenapadlo, že vlastně dost nápadně vypadám jako George Clooney. Hlavně ty šedivé vlasy máme oba skoro stejné, možná i ten chlapecký úsměv. Jak to, že jsem si toho dříve nevšiml? Když před pár lety má žena ve spaní vykřikovala -ach Georgi, Georgi, co to děláš?- jsem úplně zbytečně vyvolal žárliveckou scénu. Mělo mě napadnout, že se ji zdálo o mně. Kávu Nespresso má ovšem George už pro sebe, ale klidně bych se spokojil i s Jihlavankou.

Při nejbližší možné příležitosti jsem před kamarády vítězoslavně položil na stůl dopis od agentury. „Je vám jasné, že jste hošánci prohráli? Tak klopte! Každý stovku, jak jsme se domluvili.“ Všichni nevěřícně zírali na papír opatřený logem agentury.

„Není to fejk? No asi ne. Dneska už bych se nedivil ničemu. Všechno už je naruby.“ Údiv chlapů se nezdál být jen hraný. „Nebudeš nakonec hrát v reklamě na Old Spice místo toho supersvalnatýho černocha?“

Pomalu jsem začal i já střízlivět. „Nemyslím, že bych dostal hlavní roli. Třeba bych však mohl v té reklamě na Old Spice dostat roli toho druhého méně svalnatého muže, se kterým se ten korbič srovnává.“

„Ty brďo, pokud by jsi v té reklamě hrál ty, tak by to spíše byla groteska. Asi jako kdyby proti sobě nastoupili mistr světa v těžké váze Lukáš Krpálek a František Filipovský.“ Mluvila z nich závist, ale kdybych byl na jejich místě, také bych nevěřil. Při nezbytné míře sebekritičnosti jsem musel připustit, že na značkovou pánskou kosmetiku nemám. Sortiment zboží, které bych mohl propagovat, se rychle zužoval. Možná bych mohl být jeden z těch devíti z deseti zubařů, který doporučuje značkovou zubní pastu. Významná mezinárodní firma však dozajista věděla, proč vsadila zrovna na mě. Nějaký můj skrytý potenciál, o němž ani já sám nemám potuchy, musela najít. A pak přišlo pozvání na kamerové zkoušky!

Popravdě, to pozvání obsahovalo podivný požadavek. Všichni pozvaní se měli dostavit s plným močovým měchýřem. Přesně stejný požadavek má i můj urolog, ke kterému jednou za rok chodím na preventivní vyšetření. Bylo mi jasné, že rozhodně nebudu s plným močákem propagovat zubní pastu. Začal jsem tušit zradu, ale když už jsem se dostal do semifinále, přece to nevzdám. Režisér reklamního spotu je zřejmě příznivcem Stanislavského metody a požaduje, aby se herec zcela vcítil do postavy, kterou hraje. Nějak to vydržím. Jak říkal Suvorov: Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Definitivně jsem odložil růžové brýle. Až tak natvrdlý nejsem. Nejspíš ve své první filmové roli ztvárním prostatika. Můj skrytý potenciál byl objeven mezinárodní firmou dříve, než mým urologem.

Když jsem se v určený čas dostavil na casting, bylo mi okamžitě jasné, že jsem se do žádného semifinále neprobojoval, leda tak do druhého kola. Přišlo nás kolem čtyřiceti. Kamerová zkouška spočívala v tom, že jsme se měli snažit co nejdéle vydržet. Čtyřicet chlápků poskakujících na jedné noze. Kamera jela na plné pecky. Něco tak šíleného jsem neviděl ani na autobusovém zájezdu, když se po čtyřech hodinách nepřerušované jízdy konečně udělá první „zdravotní“ přestávka. Až teď mě napadlo podívat se na datum...prvního dubna! Aha, takže umělci si zase chtějí udělat srandu z obyčejného človíčka. Rychle jsem se vytratil. Samozřejmě až poté, co jsem navštívil wc. Tak o tomhle mém zážitku se nikdo z mých známých nesmí dozvědět, říkal jsem si cestou zpět. Leda až sám budu chtít.

A to se stalo právě teď.