Jsem ten, který se jenom dívá.

Pokoje v nevzhledném starém ubytovacím hostinci po většinu roku zely prázdnotou. I šetřílky, kterým šlo jen o přespání za co nejméně peněz, odrazoval silný hluk z pivnice v přízemí, kam si zvykli chodit dělníci z blízké šroubárny a sem tam pár místních z nejbližšího okolí. Přesně něco takového jsme však hledali. Rachot židlí a nespokojené opilecké hlasy ohlašovaly závěrečnou.

„Ještě by chtěli chlastat, parchanti zasraní,“ ulevil jsem si. Trochu smutně se na mě podívala. „Kam se však hrabou na nás.“ Pak se výraz jejího hezkého obličeje změnil. Znal jsem ten pohled a tělem mi proběhl slabý elektrický výboj. „Nechal jsi odemčené dveře?“ Mlčky jsem kývl a mimoděk se ujistil, že pistole je na svém místě.

Měla pravdu. Iluze o sobě jsme oba ztratili jednoho pozdního srpnového večera před dvěma roky. Vraceli jsme se z firemního rautu v naprosto povznesené náladě. „Noc je ještě mladá,“ ukázal jsem na noční bar. Byl to irský pub, který zavíral až někdy kolem druhé hodiny v noci a stahovali se sem všichni, co ještě nechtěli do postele. Svým oblečením jsme mezi ostatní hosty absolutně nezapadali a od první chvíle se stali středem jejich opilecké pozornosti. Žena měla na sobě svůdné koktejlové šaty a já ve světlém letním obleku vypadal, jako kdybych přiletěl někde z Marsu.

„Vláďo, už pojď", zatřásla se mnou žena. Musel jsem asi na chvíli usnout. Přebral jsem, to mi už teď bylo jasné. Vyšli jsme ze suterénní irské knajpy na čerstvý noční vzduch. V tu dobu už ulice mimo samotný střed města zely prázdnotou. Trasa naší cesty však vedla opačným směrem. „Neměli jsme už nikam chodit. Byla to chyba.“ Ještě úžeji se ke mně přitiskla. Přes tenkou látku šatů jsem cítil její rychle bušící srdce. „Nechceš zavolat taxi?“ Domů nám už zbýval necelý kilometr. Volat nočního taxíka nemělo smysl. Než by přijel, mohla klidně uplynout i půlhodina. To už budou dávno v posteli.

Ty dva chlápky jsem zaregistroval ihned poté, co jsme vyšli z baru. Museli se zvednout od stolu těsně po nás. Nejprve jsem doufal, že na nejbližší křižovatce se odpojí, ale brzy mi začínalo být jasné, že z nějakého důvodu jdou po nás. Kdybych byl sám, věděl bych co dělat. Udržoval bych distanc a v nejhorším se nakonec dal do běhu. Oba sice byli plni testosteronu, ale chyběla jim moje běžecké kondice. Teď se však ke mně tiskla má drobná vystrašená žena. V elegantních šatičkách, kterými před dvěma hodinami ohromovala všechny muže na rautu, nyní působila bezbranně. V duchu jsem si vyčítal, že jsme raději nezamířili směrem k náměstí, kde je policejní služebna a stanoviště taxíků.

„Musíme přidat,“ řekl jsem. S vysokými podpatky však rychleji jít nedokázala a i kdyby se zula, neměla šanci. Jedinou její nadějí jsem pro ni zůstal jenom já. Bohužel mne ochromoval strach. Od klukovských let jsem se nikdy s nikým neporval. Vždy jsem se dokázal konfliktům nějak vyhnout. Často jsem přemýšlel, zda-li bych někomu vůbec dokázal vrátit facku. Asi ne. Kromě toho proti oběma urostlým chlápkům jsem nemohl obstát, zvlášť pokud by měli nože.

Sice se k nám už více nepřibližovali, ale to nemuselo vůbec nic znamenat. Poslední úsek, který nám zbýval , totiž procházel kolem řady rozestavěných rodinných domků. Strach nás nutil dostat se do bezpečí našeho malého bungalovu, ale ve skutečnosti jsme padli do pasti. Nakonec nás dostihli asi tři sta metrů před cílem.

Prý má lidský mozek nějaký samočistící mechanismus, díky němuž dokáže vymazat zážitky, se kterými by si jinak po zbytek života nikdy neporadil. Takové štěstí jsem neměl. Nebylo noci, aby se mi před mým vnitřním zrakem jako nějaká filmová smyčka znovu a znovu nepromítalo těch deset minut, které nám oběma obrátilo duše naruby. Přitom celá situace zdaleka nebyla beznadějná, jak se mi zprvu jevila. Ten, co mě držel pod krkem, nůž neměl. Ruce mi nechal volné. Na svých vypitým chlastem vratkých nohou měl problém s rovnováhou. Existovalo deset způsobů jak ho lehce dostat na zem a pak rychle eliminovat. Druhý gauner, který klečel na mé ženě ,by se těžko mohl ihned mému cílenému útoku z pokleku bránit. V počátečním stresu jsem se však nezmohl vůbec na nic.

Prvních pár dnů jsme spolu fakticky nemluvili a nedokázali se na sebe málem ani podívat. Sice jsme nadále každý večer uléhali do manželské postele, ale pak leželi vedle sebe jako dvě figuríny z loutkového divadla. Co do té doby bylo mezi námi, přestalo platit. Až dosud se naše manželství podobalo příběhu z nějakého romantického televizního seriálu. Takové bylo i naše milování. Měl jsem při něm vnitřní pocit absolutní dokonalosti a zároveň štěstí, které si naše těla ve vzájemné harmonii darovala. S tebou si připadám jako bohyně, šeptávala mi do ucha. Ani v okamžiku nejvyšší rozkoše nic neztrácela ze své vznešenosti.

Naše mlčení nemohlo trvat věčně.

„Celou tu dobu ses na mě díval. Pořád vidím tvé oči. I ve spaní se mi o nich zdá,“ prohodila, když jsme zase civěli do stropu a nedokázali usnout.

„Mně se zase každou noc zdá o děvce.“

Její drobná ruka mne zasáhla nečekaně tvrdě. V ústech jsem cítil slanou krev vytékající z rozraženého rtu. „Jsi hajzl.“

Křivdila mi. Ve skutečnosti jsem se nakonec jako zbabělý hajzl nezachoval. Po počátečním ochromení se ve mně probudily pradávné atavismy, o kterých jsem neměl ani potuchy. Její zoufalý boj se zpocenou obézní přesilou mne zavčas osvobodil od pudu sebezáchovy. Bylo mi najednou všechno jedno, jako vojákovi, který v kolektivně vybuzeném transu vylézá ze zákopu vstříc dešti střel. Byla to nakonec právě ona, která mě zastavila. „Nech to tak. Prosím!“ Došlo mi, že by stačilo, aby gauner, který na ni nalehl, máchl svou uhlířskou prackou a zlomil by ji čelist. Nešlo jen o mě ale hlavně o ni.“Prosím!“ A tak jsem se nakonec zachoval tak, jak se od racionálního krizového manažera čeká. I poté, kdy jsem ji poslechl a přestal bojovat o svou i její čest, se instinktivně bránila a přitom tiše vzlykala. Bez velkého úsilí ji břichatý násilník jednou rukou přidržel obě ruce za hlavou a druhou ji svlékal. Bylo to šílené, zoufalé a ponižující. Uvědomil jsem si však, že nedokáži odvrátit hlavu. Uhranutě jsem se na ni díval až do chvíle, než ji zcela pohltila extáze.

„Myslíš, že přijde?“

„Tím jsem si skoro jistá.“ I já jsem si byl jistý, když jsem ji viděl ještě před necelou půlhodinou u pultu, kam se nechala tím vagabundem pozvat na skleničku a pak výmluvně vytáhla z kabelky klíč od pokoje a dveřmi pro hotelové hosty plavně opustila hlučící pivnici. Já odešel od zadního stolu až pět minut po ní.

Ještě před rokem nám stačilo lomcování klikou dveří a pouhá představa, co by se dělo, kdyby zůstaly odemčené. Dva roky, které uplynuly od srpnové noci, však už byla dlouhá doba. Jen ze vzpomínek a představ se oheň udržovat nedá. Postupně jsme přecházeli na stále silnější drogu. V přízemí zavrzaly dveře oddělující hostinec od ubytovací sekce.

„To je on,“ tváře ji hořely.

„Necháš to tentokrát dojít až do konce?“zeptal jsem se chvějícím hlasem. Kývla hlavou.

Rychle jsem zkontroloval nasměrování webkamery, strčil pistoli do kapsy a průchozími dveřmi se přesunul do vedlejšího pokoje. Byl nejvyšší čas. Těžké kroky se neodvratně přibližovaly.