Jako student bych také bral pouhou úřední maturitu, ale pak bych toho do smrti litoval.

Pořád si myslím, že  střední škola by měla končit klasickou státní maturitou se všemi jejími průvodními rituály a ne její úřední variantou připomínající předání občanského průkazu nebo řidičáku.

Jelikož jsem na gymplu rozhodně nepatřil mezi jedničkáře, ale maximálně mezi černé koně, kteří sice mohou mile překvapit, ale také ostudně vyhořet, zněla by mi slova ministerského předsedy , /tehdy jím byl Lubomír Štrougal/ jako rajská hudba. Proč se potit strachy na potítku a pak beztak vyslechnout ortel, že z tehdy povinné matematiky jsem jako jediný ze třídy schytal flastr a v září mě čeká ostudný reparát? Určitě bych nebyl sám, kdo by skočil po nabízeném koblížku úřední maturity s předem danou jistotou dopředu spočítaného aritmetického průměru obdržených známek. K čemu celé martyrium písemných a ústních zkoušek, když beztak dnes nikoho z našich největších zaměstnavatelů maturita nezajímá, jak nedávno řekl pan současný premiér. Jen nevím, jestli bych jako držitel úřední maturity uspokojujícím způsobem a zároveň pravdivě dokázal zodpovědět otázky, které by druhého nejbohatšího muže v naší zemi zajímaly. Ve svém nedělním Čau lidi uvedl, na co by se každého místo maturity zeptal. 1. Máš schopnost učit se novým věcem? 2. Jsi urputný? 3. Co jsi dělal mimo školu?

Odpověděl bych asi takhle : 1 Mám sice schopnost učit se novým věcem, ale zároveň se mi vypařují z paměti ty staré. Drtím se stále dokola desítky a desítky maturitních otázek, ale v palici mi uvízne vždy jen posledních deset, které jsem se včera nabifloval.

2 Urputný asi moc nejsem. Kdybych byl opravdu urputný, tak bych si nepožádal o úřední maturitu a šel bych s odvážnější polovinou třídy na adrenalinovou klasiku a pak svůj úspěch bohatýrsky oslavil na maturitním večírku.

3 Občas jsem opravdu byl mimo školu, ale na sníženou známku z chování to nebylo. Vždycky jsem měl omluvenku. A co jsem dělal? Většinou nic.

I proto si myslím, že každá pořádná střední škola by měla končit klasickou státní maturitou se všemi jejími průvodními rituály a ne její úřední variantou připomínající předání občanského průkazu nebo řidičáku. Už teď mi je líto letošních maturantů, pokud neprojdou zkouškou, která se po právu nazývá zkouškou dospělosti. Budou si ji muset odbýt jindy a jinde, třeba opravdu u nějakého personalisty, který bude zkoumat míru jejich urputnosti a ptát se na jejich inovativní snění ve vzácných chvílích spánku, když se po tvrdé dvanáctihodinové rachotě únavou skácí do postele.

I když se o mou staromódní klasickým způsobem složenou maturitu poprvé a naposled někdo zajímal u přijímacích zkoušek na vysokou školu a pak už nikdy, přesto na ni a na celý poslední maturitní rok jsou mé vzpomínky až fotograficky přesné, které mi z hlavy neodstěhuje ani doktor Alzheimer.

Těžko definovat, kdy končí dětství a kdy začíná mládí. Ve kterém okamžiku vrcholí to pravé ryzí mládí vím však přesně. Zázrak započne svatým týdnem a je dokonán maturitním večírkem. Pak sice mladost pokračuje dál, ale už jen jeho dospělácká varianta se všemi radostmi ale i prvními ztrátami iluzí.

Pokud jde o mne, můj magický poslední maturitní rok začal netypicky a dramaticky. Přestoupil jsem z jedné střední školy do druhé mnohem prestižnější někdy v polovině září. Brzy bylo jasné, že ten novej ze Žižkárny“/ vojenské gymnázium/ žádný další Einstein nebude. Prvními týdny na nové škole jsem rozhodně neproplouval kraulem, ale spíše na čokla s vodní hladinou těsně pod čumákem. Vojenská příprava mi byla na nic, musel jsem absolvovat z několika předmětů rozdílové zkoušky, ale nakonec jsem se do hlavního peletonu dotáhl. Úžasné bylo, že v tom peletonu nedominovala jen olivová vojenská zeleň, ale celé spektrum barev včetně ryze holčičích. I poté, kdy už bylo jasné, že se předčasně neutopím, se začátek prvního pololetí ničím nelišil od těch předešlých školních let, jenže to platilo jen do stužkovacího večírku. V hospodě, která se neoficiálně nazývala „U Mařeny“ jsme byli naším třídním učitelem pasováni na maturanty  předáním  zeleně zbarvené stužky se zlatým nápisem „Finis coronat opus“, kterou jsme pak po zbytek školního roku nosili na viditelném místě. Podmínkou učitelského sboru bylo, že se na večírku v žádném případě nebude konzumovat alkohol, neboť většina třídy ještě nedovršila osmnáct let. Jenže se pilo. Pozvaní profesoři samozřejmě nebyli padlí na hlavu a nemohli si nevšimnout, že kofola, do které se tajně přiléval rum, jde nějak podezřele na odbyt a naše nálada po její konzumaci je stále rozvernější. Dělali však, že nic nevidí a raději brzy po oficiální části večírku spěšně opustili sál. K průšvihu nakonec i tak došlo a já byl jedním z těch, co zůstal v „zdravém jádru“ třídy. Takže jsem byl pasován hned dvakrát – formálně jako maturant a neformálně jako plnohodnotný člen třídního smíšeného kolektivu.

Druhé pololetí už začalo připomínat předolympijskou přípravu. Na „olympiádu jsem se však málem nekvalifikoval kvůli maturitnímu písemnému testu z matematiky. V zoufalé snaze přeskočit tento taxisův příkop jsem den před písemkou sáhl po zakázaném dopingu. V otcově lékárničce jsem ukradl tabletu fenmetrazinu, který ze mne na dvacet čtyři hodin udělal duševního supermana schopného během hodiny pochopit základy kvantové fyziky, celou noc bez potřeby spánku makat a makat a přitom se euforicky těšit jak zítra během půl hodiny vypočítá zadané příklady a mezi prvními opustí zkušební sál. Bohužel právě před začátkem písemné zkoušky vystřídala euforickou fázi fáze totálního útlumu a tuposti. Ještě teď se občas budím hrůzou ze snu, v němž civím na prázdný list papíru, zatímco hodinová ručička nemilosrdně ukrajuje stanovený čas. Po nepříliš zdařilém matematickém testu jsem se ocitl v pozici biatlonisty, který trefil jen dva terče z pěti a tak teprve po absolvování trestného kola může s velkou časovou ztrátou pokračovat dál v závodě.

Kdybych měl definovat vzorec svatého týdne, byla by to horečka sobotní noci násobena sedmi. Poučen předchozím průšvihem s chemickými stimulanty jsem se tentokrát pokusil napodobit Boha a poslední sedmý den  už jen odpočíval. Svět jsem sice nestvořil, ale podvědomě cítil, že všechno dobře dopadne.

Adrenalinové losování maturitních otázek, usednutí na potítko připomínající zubařské křeslo těsně před bolestivým zákrokem, strach z ticha, když uprostřed zkoušky náhle dojdou slova a nakonec kolektivní napjaté čekání na oznámení výsledků. A pak v okamžiku, kdy  předseda maturitní komise oznámí, že už nejste studentem a stáváte se absolventem, naráz každému přibude aspoň rok navíc. V osmnácti to ještě bývá jen ku prospěchu věci.

Maturitní večírek skončil až ráno. Všichni jsme byli vítězové, ačkoliv ten pocit byl iluzorní. Konkrétně mě za dva týdny čekala přijímací zkouška na fakultu, kde z celkového počtu uchazečů měl šanci uspět jen každý osmý. Pokud by se mi to nepovedlo, neměl jsem připravenu žádnou záložní alternativu a  musel bych jít na podzim na vojnu. Ocitnul bych se přesně tam, odkud jsem před rokem utekl. To brzké ráno, kdy jsme se na prázdném náměstí rozcházeli a navzájem si slibovali, že se zase všichni brzy někde sejdeme, jsem však pociťoval ryzí  radost se stopovou příměsí lítosti, že něco definitivně skončilo a už se nevrátí.

To je vše, co jsem chtěl na obhajobu klasické maturity, páni premiéři a ministři, uvést.