Jak jsem přišel o své básnické střevo.

Stejně jako přesně vím, kdy jsem ztratil panictví, vím také naprosto přesně, kdy jsem přišel o své básnické střevo.

Samozřejmě je mnohem vděčnější psát, za jakých /pokud možno trapných/okolností jsem ztratil panictví, ale kdybych prozradil, že to bylo až o svatební noci, musel bych od zítřka chodit kanály. Raději na sebe prozradím, kdy jsem přišel o své básnické střevo.

Bylo to jednoho rána, kdy jsem měl dovést na svépomocnou stavbu garáže fůru cihel. Vstával jsem časně, což mi však vůbec nevadilo, neboť tehdy jsem ještě byl poetou. Těšil jsem se z krásy probouzejícího se dne. Od úst mi stoupaly bílé nadýchnuté obláčky páry, které se v křišťálově svěžím vzduchu rychle rozplývaly. Přesto jsem se nezlobil, když velebný klid rozřízl burácivý rachot traktoru s vlečkou. Jízda v kabince traktoru ve mně vyvolávala až pohanskou radost. Celým povrchem těla jsem vnímal bohatýrskou sílu žádným filtrem pevných částic nespoutaného motoru. Výbuchy spalovací směsi mi pronikaly až do morku kostí. Ach ta nádhera!

Stejným zážitkem pro mě byla i stará cihelna, která dávala poctivou práci celým generacím místních vesničanů. Bože, jak já jsem jim záviděl, když se mohli rukama dotýkat ještě teplých cihel, nad nimiž se tetelil rozehřátý vzduch. Cihla – prostý výtvor, v němž se skrývá historie celé lidské civilizace. Vždyť hlínu opracovával a tvářel už pravěký člověk. Dělníci však nesdíleli můj poetický pohled.  Evidentně jim nevadilo, když jim občas nějaká sotva narozená cihla upadla ne zem a rozbila se. Bylo mi to líto...

„Nevyklopíme je?“šokoval mě řidič traktoru, když jsme dorazili k cíli. Postřehl můj udivený výraz a s povzdechem si rezignovaně navlékl rukavice. I já se připravil k tvrdé chlapské práci, na kterou jsem se celou dobu těšil. Vlastně jsem byl rád, že jsem si zapomněl pracovní rukavice. Aspoň jsem se tak mohl dotýkat příjemně drsného povrchu cihel. Jak je vlastně taková cihla ve své jednoduchosti dokonalá. Kam se na ni hrabou všechny z bůhvíčeho vyrobené umělé stavební hmoty. S entusiasmem, který mi dával křídla, jsem se pustil do práce. Nasadil jsem výrazně ostřejší tempo než rozmrzelý a bezduše pracující řidič. Cihly měly v sobě vnitřní teplo a připomínaly mi právě dopečený chléb. Tak si představuji poezii obyčejného dne.

Řidič, připomínající naprogramovaného robota, se nečekaně brzy přizpůsobil mému ostrému pracovnímu tempu.

„Ty cihly nejsou špatný,“ mylně si vysvětlil můj utkvělý pohled na nezmenšující se fůru cihel. Vida, tak ani on není tak slepý k prostým hodnotám kolem nás. V narůstajícím horku jsem se však začal nepříjemně potit. To bych snesl, ale kéž by  rozedřené dlaně tolik neštípaly. Vždy, když jsem si špinavou rukou otřel obličej, zůstala mi na tváři rezavá šmouha.

„Dáme si pauzičku?“ navrhl jsem.

„Spěchám, mám za hodinu domluvenou ještě jednu formanku,“ odmítl můj velkorysý návrh.

Snad opravdu se mohly ty cihly z vlečky jen vyklopit. Pár by se jich sice rozbilo, ale určitě bych neměl tak příšerně rozedrané ruce. Ke všemu zlému se mi ztrhl mozol a do rány se mi dostal všudypřítomný rudý prach. Konečně jsme společnými silami vlečku vyložili. Pro dnešek padla!

Právě jsem se chystal odejít, když přijeli městští policajti. Někdo na mě musel prásknout, že jsem fůru složil na chodník. Lidi jsou neskutečné svině! Abych nedostal pokutu, musel jsem hromadu vzdáleně připomínající poněkud pobořenou egyptskou pyramidu přemístit mimo veřejnou komunikaci. A tak jsem dál jak galejník přemísťoval ty podělané cihly, jež se mi zařezávaly do živého masa stále hlouběji. Je až neuvěřitelné, že tak malý kousek vypálené hlíny může tolik vážit. Fuj, odplivl jsem si. Až zastaví výrobu v té stářím se rozpadající cihelně, otevřu šampaňské a oslavím konec středověku. I tak vratká hromada se sesula a několik cihel se rozbilo. Po lítosti ani stopy. Naopak jsem pocítil barbarskou radost. Mrchy, dobře vám tak! Vzápětí jsem se ve zvířeném prachu rozkašlal jako tuberák.

Slunce se už zvolna klonilo k obzoru, když se mi podařilo opět zprůchodnit chodník. Stál jsem uprostřed pohřebiště porůznu pohozených cihel, jak mi postupně padaly z rukou. Krajina zvolna vydechovala za celý horký letní den naakumulované teplo. Na kameni se mihlo zelenkavé tělíčko ještěrky a mezi bodláčím vesele poletoval páreček pestrobarevných stehlíků. Nic z toho jsem nevnímal. Přišel jsem o své básnické střevo.