I masový zákazník chce od cestovních agentur adrenalinovové zážitky.

Adrenalinová dovolená doposud byla jen pro zdravé a bohaté. Jenže i  lidé s umělým kyčelním kloubem mají právo se na dovolené přiměřeně bát. Adrenalin pro seniory 55+ s kardiostimulátorem by měl být dnes již samozřejmostí.

Ani senioři označovaní v nabídkových katalozích cestovek jako 55+ se už nespokojí s pobytovým zájezdem v tříhvězdičkovém hotelu s polopenzí a proužkem písečné pláže, kdy jediným adrenalinovým zážitkem je jen pravidelná ranní bitka o lehátka se slunečníkem, kterých není nikdy tolik, kolik je hotelových hostů. Nárokům průměrně vydělávajícího zákazníka už nestačí ani poznávací výlety a dokonce ani poznávací zájezdy, které jsou až příliš nudné a ve své podstatě nezážitkové, neboť Cheopsova pyramida je na obrázku stejně mnohem působivější, než-li v nesnesitelně parné skutečnosti do žhava rozpáleného Egypta.

No jo, ale adrenalínová dovolená zatím byla jen pro bohaté, kteří mají dost peněz na letenku do rovníkové Afriky nebo amazonského pralesa a mohou si dovolit dát desetitisíce na očkování proti žluté zimnici, spavé nemoci,ebole a kdo ví čemu ještě. A to nemluvím o zajištění zkušených místních průvodců kdykoliv ochotných nasadit svůj život, pokud na valutového cizince zaútočí rozzuřený africký buvol, nebo se kolem jeho krku začne ovíjet hroznýš královský. To všechno stojí strašné peníze. Zvyšující se požadavky na maximální „adrenalin“ a zároveň na stoprocentní jistotu šťastného návratu se téměř až limitně blíží řešení kvadratury kruhu. Tyto kratochvíle jsou opravdu jen pro vítěze kupónové privatizace. Masový zákazník doposud zažíval adrenalin jen ten doopravdický, kdy mu šlo reálně o „hubu“ To se může stát i u nejlevnějšího pobytového zájezdu. Stačí, když zkrachuje v polovině pobytu cestovka, od kterého si šetřivý senior koupil úžasně levný zájezd, hoteliér jednohvězdičkového hostelu ho vypere z pokoje , slibovaný autobus domů nikde a vyčerpaný kredit v mobilu jako třešnička na dortu.

Podle dosud nezávazné Janovské úmluvě má každý příslušník členského státu EU nezadatelné právo na tzv. „bezpečný strach“. I nízkopříjmovému účastníkovi zájezdu by tak měl být poskytnut přiměřený cestovní adrenalinový zážitek, aniž by však utrpěl sebemenší újmu na zdraví a majetku. Právě takového poznávacího zájezdu plně respektujícího nezávaznou Janovskou úmluvu základních práv evropského cestovatele jsem se zúčastnil. Rád se s vámi podělím o zkušenosti.

První příjemné mrazení někde v oblasti kostrče jsem zažil, když jsem se nějak musel dostat z Moravy na letiště Václava Havla ve čtyři hodiny ráno. Stihnout jsem to musel, neboť by mi propadla nejen letenka, ale i celý zájezd. Rozhodně jsem se cestou nočním autobusem do Prahy nenudil. Nikdy bych nevěřil, jak pravidelný pohyb hodinových ručiček může být napínavý – téměř až k zbláznění. Na přestupním letišti v Amsterdamu, které je alespoň dvakrát tak velké, než-li naše v Ruzyni, byly stovky letadel, ale jen to naše, které nás mělo přepravit přes velkou louži, pořád něco spravovali na levém motoru. Zatímco u ostatních letadel chystajících se k odletu přistavovali cateringový vůz, u našeho byl přistaven stále vůz opravárenský. Mechanici se evidentně nad něčím nedokázali shodnout. Měl jsem v plánu ještě před odletem navštívit onu sociální místnost, ale přes strachem sevřené půlky by stejně nic neprošlo, to bylo jasné. Nakonec zaklapli kryt motoru a s pocitem hráče ruské rulety jsme mohli na palubu letadla. Ve skutečnosti nebezpečí bylo jen v mé hlavě, reálně nic nehrozilo. Příjemné mrazení vyvolalo i oznámení průvodce, že pokud někdo z nás vytrousí vstupní vízum, z ostrova se už jen tak snadno do konce kalendářního roku nedostane. Určitě by se dostal, teď už to vím, ale jako nositel práva na bezpečný cestovní adrenalin, jsem to v době zájezdu nevěděl a díky tomu si nádherně užíval pocity hlavní představitelky filmu -Bez dcerky neodejdu-. Také jsem se bál vody. Sice měla být nezávadná, ale s výraznými projímavými účinky. I v tomto případě nic nehrozilo. Lehce projímavý účinek místní vody byl vyvažován tzv. zácpou nomádů. Tu máme od svých prapředků každý. Když se musela tlupa v době nebezpečí přemístit na nějaké vzdálené bezpečnější místo, ustala jakákoliv peristaltika střev, neboť na vyprázdnění nezbývala ani minuta času. Ani zpáteční cesta nebyla nudná. Když už jsme měli odbavené kufry, dozvěděli jsme se, že pašování i malých mořských mušliček je trestné. V době odhalení však už budeme v tranzitním prostoru bez jakéhokoliv spojení s naším průvodcem vydáni napospas neznámým jazykem mluvících uniformovaných bezpečnostních úředníků. Měl jsem v kufru dvě malé mušličky a díky nim jsem i v posledních minutách prožíval nádherný adrenalin...a přitom jsem byl po celou dobu jak ve vatě. Zvenku příšerná „all inclusive“ nuda, v hlavě však Texaský masakr motorovou pilou. Prostě nádhera!