Generálova vnučka

Když se to tak vezme, dařilo se ji všechno, čemu se věnovala. To platilo i o sportu. Uměla výborně lyžovat a v tenise to dotáhla až na mistrovství republiky. Proč by ne. Byla přece generálova vnučka.

V pátek odpoledne bývávalo v spoře osvětlené chodbě před ordinací, která se nacházela v suterénu penzionu pro vojenské vysloužilce, většinou liduprázdno. Tentokrát však na dlouhých lavicích přiražených ke zdi seděli hned tři pacienti. Vlastně jenom dva. Dobře živená padesátnice pouze doprovázela staříka, který se celou dobu křečovitě opíral o svou hůl a prázdným pohledem civěl na protilehlou zeď. Občas na starce promluvila způsobem, jak se konverzuje s malými dětmi. Nahlas, pomalu a s přehnaně zřetelnou výslovností. Žena víc než jemu věnovala pozornost dívce sedící na opačném konci chodby. Působila velmi atraktivně. Vždy, když na dívku zvědavě pohlédla, se jen tak pro sebe potměšile pousmála. Dívce mohlo být něco málo přes dvacet. Bezesporu patřila k měšťákům, kteří si v lese nad rybníkem nastavěli luxusní chaty. Nudná obec na druhé straně rybníka byla chatařům víceméně ukradená. Pouze v letním období jako nějací bájní Elfové sestupovali dolů k rybníku, kde čas od času na terase výletní restaurace pořádali garden párty, ovšem jen pro pozvané.

Dívka celou dobu koukala na displej a nepřetržitě s někým esemeskovala. Čím déle setrvávala v suterénu penzionu, tím více nabývala dojmu, že se proudem času posunula o desítky let zpátky a s normálním světem ji spojuje jen mobil, který drží v ruce. Vlastně ji to příjemně vzrušovalo. Už dříve ji lákalo alespoň na chvilku vstoupit do penzionu stojícího poněkud stranou ve vlhkém stínu pod hrází rybníka. Zdejšího doktora znala jen z vyprávění chatařů. Podle nich byl dost divný brouk. V zimě chodil pořád v zeleném hubertusu, jaký dříve do lesa nosívali myslivci, a v létě i v největších vedrech ho nikdo neviděl jinak, než v kostkované flanelové košili a dlouhých vojenských gatích. Prý kdesi v Čechách dělal posádkového doktora a po odchodu do vojenského důchodu si ještě dlouhou dobu přivydělával jako vězeňský felčar. Ke svým pacientům se choval jako kdyby byli rekruti. Ženy nesnášel, protože všechno jenom komplikovaly. Výjimkou byla jen zdravotní sestra, kterou si sebou přivedl ze svého posledního působiště. Možná si s ní rozuměl jen proto, že i přes její nepřehlédnutelné poprsí na ní jinak nic moc ženského nebylo. Měla krátce střižené vlasy, ostře řezaný obličej a většinu času promlčela. Žila dost samotářským způsobem života. I přesto se o ni začaly šířit zvěsti, že se v ordinaci chová divně a podle všeho bude na holky. Nebylo proto divu, že prvotní nadšení nad tím, že se obec konečně dočkala svého doktora, který byl navíc ochoten ordinovat v kteroukoliv denní dobu a k zastižení byl i večer a o víkendech, rychle vyprchalo. Nakonec si alespoň někteří na doktorovy móresy zvykli a právě tato jejich rezignace dívku rozčilovala. Kolikrát si přála stanout tváři v tvář tomu zupáckému felčarovi a říci mu, co si o poměrech v penzionu myslí. Proč by ne. Je přece generálova vnučka.

Na svého generálského dědečka si pamatovala jen útržkovitě. Umřel, když ji bylo sedm let. Ve své závěti ji odkázal luxusní chatu podobající se spíše bungalovu, kterou si nechal postavit nedlouho před svou smrtí. Její rodiče by nejraději chatu prodali, ale opatrovnický soud k prodeji nedal souhlas. Nakonec si sem zvykli třikrát až čtyřikrát za sezónu jezdit, ale po většinu roku rekreační bungalov přes agenturu pronajímali. Když se stala plnoletou, převzala na sebe celé správcovství a díky příjmům za pronájem si žila jak anglická princezna. Aspoň si tak připadala. Ještě během studia na fakultě si ji táta vzal k sobě a svěřil ji internetovou sekci obchodního oddělení firmy. Dařilo se ji. Když se to tak vezme, dařilo se ji všechno, čemu se věnovala. To platilo i o sportu. Uměla výborně lyžovat a v tenise ještě jako starší žákyně to dotáhla až na mistrovství republiky.

Jediné, co se ji nepodařilo, bylo, že zatím nepotkala muže, do kterého by se dokázala zamilovat. Měla za sebou pár krátkodobých známostí. S některými dokonce strávila společnou dovolenou, ale vždycky se nakonec těšila, až jim v letištní hale řekne sbohem. Buď ji připadali jak poslušní pejsci, kteří s prosebným pohledem čekají na kostičku nebo až komicky maskulinní a to ještě jenom do doby, než jim v tenise nadělila kanára. Ani vlastní otec ji jako chlap neuchvacoval. Jeho firma podnikala v oblasti ženské módy a i když byl fešák, působil v převážně ženském prostředí asexuálně jako plastický chirurg doporučující klientce správnou velikost a tvar prsních implantátů. I ostatní muži pracující ve firmě působili krotce. Pracovali pro ni dva ajťáci. Oba byli ve svém oboru naprosté jedničky a určitě by si jinde našli lépe placené místo. Jediné, co je drželo, byla nepochybně ona. Platonicky ji zbožňovali, ale zároveň se ji i báli. Jako kdyby jim jejich obdiv k ní zároveň odfiltrovával testosteron. Na jedné straně to v ní vyvolávalo samolibé uspokojení, ale na druhé straně jimi tak trochu pohrdala. I ostatní nápadníci i přes jejich vnější tělesnou robustnost ji připadali křehcí jako hlinění vojáčci z terakotové armády. Proto se naučila spoléhat sama na sebe a užívat si slastného pocitu nezávislosti. Přesto byly chvíle, kdy pomoc nějakého muže potřebovala.

Momentálně akutně potřebovala pomoc doktora, proti kterému byla už dopředu nepřátelsky zaujatá. Půl roku měla zamluvený desetidenní kurz jezdectví na jednom ranči ve Španělsku kousek od Malagy. Teprve poté, kdy doplatila cenu kurzu a zakoupila letenky, ji napadlo si ještě jednou přečíst podrobné instrukce k zájezdu. Byl pátek odpoledne a letět měla v pondělí. S hrůzou zjistila, že každý účastník musí být v posledních pěti letech očkován proti tetanu vzhledem k zvýšené kontaminaci v koňských stájích. Vůbec si nepamatovala, kdy byla naposledy očkovaná, nejspíše ještě na základní škole, ale stoprocentně ne v posledních pěti letech. Její doktorka byla na dovolené a doktorovi, který ji zastupoval, už skončila ordinační doba a měl vypnutý mobil. V nouzi nejvyšší se chytila poslední naděje. Ať už byl doktor z penzionu jakýkoliv, ordinoval od rána do večera a s instrukcemi zdravotních pojišťoven si údajně nikdy hlavu nelámal. Zavolala mu. Telefon zvedla jeho podivínská sestra a po krátké konzultaci s doktorem, kterou mohla i ona přes telefon slyšet, ji sdělila, že může přijít a záleží jen na ni v kolik hodin. Řekla sestře, že je jen kousek od ordinace na své chatě. Tak klidně přijďte hned, navrhla ji sestra.

Doba čekání se začala protahovat. Toužila mít nepříjemnou záležitost co nejdříve za sebou, ale zároveň byla ráda, že na řadu půjde až za ženou, která doprovázela staříka a která  ji neustále s všetečnou zvědavostí sledovala. Konečně se otevřely dveře, z nichž nejprve vyšel patrně někdo ze stálých obyvatelů penzionu a hned po něm i sestra. Nejprve mrkla na starce a jeho průvodkyni a pak se její pohled zastavil na ni. „Zdravotní průkaz máte?“ Chvíli ji trvalo, než se ji podařilo kartičku zdravotní pojišťovny najít.  Když vstala a podala ji kartu, naráz se ukázalo, že sestra má sotva pár centimetrů přes metr šedesát. Ta ji sjela pohledem, jaký mívají podezřívavé úřednice letištní bezpečnostní kontroly. „Pojďte dál!“ vyzvala ji.

Doktor seděl za stolem a cosi ještě dopisoval. Nevypadal až tak strašně, jak očekávala. Negativní dojem mírnil bílý plášť, který měl nedbale přehozený přes záda a rovněž bílá polorozepnutá košile, z níž se dralo husté křoví prošedivělých chlupů. Pak zvedl hlavu, sundal brýle na čtení a podíval se na ni. Nedokázal skrýt své překvapení, ale obdiv, na který byla u mužů zvyklá, by v jeho reakci marně hledala. Prostě jen nečekal, že do jeho poklidného království nakráčí někdo takový, jako je ona. Sama si začala stále více připadat nepatřičně, jako kdyby vstoupila do míst, kde není vítána. Také ji znervózňovalo, že pořád cítila sestru v zádech. I když ji neviděla, stále intenzívněji vnímala její přítomnost.

„Sestra mi řekla, že se chcete očkovat proti tetanu,“ konstatoval nevlídným hlasem, který byl u něho zřejmě standardem.

„Prý by to neměl být problém,“ odpověděla rovněž stroze. Doktor se nespokojeně zamračil.

„No, milá zlatá, problém by tu byl. Nejsem váš doktor, nemám vaši zdravotní dokumentaci, nevím, kdy jste byla naposled očkovaná. Nevím o vás a vašem zdravotním stavu vůbec nic. Ve kterém roce jste se vůbec narodila?“

„V devadesátém osmém,“ snažila se, aby její odpověď nevyzněla naštvaně. Soustředěně listoval v nějaké brožuře.

„Tak to jste pak musela být naposled očkovaná ve čtrnácti takže…“,začal v duchu počítat, „takže další posilující dávka vás čeká až za pět až deset let,“ okázale zaklapl desky. V podstatě ji právě dával kopačky, s ohromením si uvědomila. Úplně vypadla z role.

„Slečna ale říkala, že to nutně potřebuje,“ vmísila se do jejich konverzace sestra

„Aha, tak slečna říkala. Tak, když to slečna říkala, tak to pak jo,“ dostával se doktor do ráže. Zřejmě chtěl celou věc definitivně uzavřít. Pak však svůj nazlobený pohled přesměroval na sestru. Během dvou vteřin jejich vzájemného očního kontaktu doktorova tvář změkla.

„Tak povídejte, proč tak strašně potřebujete se naočkovat, když to vlastně nepotřebujete,“ řekl jízlivě, ale přece jen poněkud smířlivěji. S vzrůstající nespokojeností pak poslouchal její důvody a okatě dával najevo, že je ani v nejmenším neuznává. „Takže rajtovat na koníčcích kdesi ve Španělsku chcete..“ Opět na okamžik nasměroval pohled dozadu k sestře. „Tak tedy dobře, když už jste přišla,“ definitivně ji vzal na milost. Spadl ji kámen ze srdce. Poprvé v životě se těšila na injekci, i když si matně pamatovala, že ji tenkrát po tetanovce docela dlouho bolela ruka.

„Trpíte alergií?“ formálně se ještě zeptal. Zakroutila hlavou. „Ne netrpím.“

„Každopádně si vás ještě poslechnu. Svlékněte se do půl těla.“

Rozhořčením se ji nahrnula krev do obličeje. „Tak to nechápu proč!“ Nejspíše její reakci předpokládal.

„Proč? Protože si vás potřebuji poslechnout. Dělám to u každého svého pacienta. Voják jako voják.“ Uchopil stetoskop doposud ležící na stole a vstal. I on byl menší, než jakým se ji jevil, když seděl za masivním stolem. Klidně si mohli hledět vzájemně do očí ze stejné výšky.

„Já ale nejsem vaším pacientem!,“ ještě více zvýšila hlas.

„Tak, co tu pak u mě hledáte?“ Vůbec nevěděla, co mu má na to říci. Poprvé za celou dobu, co byla v ordinaci, se obrátila na sestru, u které teď hledala podporu a zastání. Okamžitě ji bylo jasné, že se u ní pomoci nedočká. Ještě nikdy se na ni žádná žena takovýmto způsobem nedívala. Ani se nesnažila přetvařovat. Začínala panikařit.

„Chtěla jsem se jen očkovat. Nejsem nemocná. Nic mi není.“

„Tak mi předložte aspoň výpis z vaší zdravotní dokumentace.“ Rozhostilo se ticho, které nemohlo trvat příliš dlouho.

„Záleží to jen na vás,“ kývl směrem ke dveřím. „Klidně můžete jít. Už jsem vám řekl, že nárok na posilující dávku nemáte.“ Měla poslední šanci odejít středem hřiště, ale nevěděla, co pak bude dělat. Žádné řešení ji nenapadalo. Možná objektivně existovalo, ale byla pod tlakem a měla pocit, že se ji věci vymkly z kontroly. Něco se v ní zlomilo. Opustila ji vůle dále vzdorovat

„Tak dobře,“ řekla rezignovaně. . Zatímco si svlékala halenku, přistoupil k ní doktor a požádal ji, ať se k němu otočí zády. Doktor, teď už trpělivě, čekal až si sundá i podprsenku. Bez toho, aby ji musel vyzvat, tak učinila. Teprve pak ucítila na svých zádech kovový chlad stetoskopu. Na jeho příkaz začala zhluboka dýchat. V doktorově počínání nebyl ani náznak lepkavé nepřístojnosti. Celou dobu vlastně viděl jen její nahá záda ,na která soustředěně kladl masivní sluchátko, které symbolizovalo jeho dočasnou moc. Když ji po chvíli požádal, aby zvedla ruce, aby si ji mohl poslechnout i po stranách, sepnula ruce za hlavou. Doktor systematicky postupoval zdola nahoru vždy napřed na levé a pak na pravé straně. Měla zavřené oči, aby neviděla sestru, ke které po celou dobu vyšetření byla otočena čelem. Při představě jak se pase na jejím těle, ji srdce bilo stále prudčeji. Nakonec oči otevřela a s povýšeným vzdorem se dívala sestře přímo do obličeje. Srdce se ji přitom rozbušilo ještě víc a její dech se ještě více prohloubil. Po třech minutách, více celé vyšetření netrvalo, se mohla obléci. S hořícími tvářemi ,stále otočena k doktorovi zády, se rychle ustrojila.

I po několika hodinách se stále nemohla vzpamatovat. Styděla se za sebe, za své selhání a za svou slabost, o které až do té doby neměla ponětí. Dlouho se dívala na sebe v koupelnovém zrcadle. Tváře ji ještě pořád hořely a oči ještě trochu vlhké od slz se ji třpytily jak dva zářivé jantary. Takhle má vypadat generálova vnučka? Posměšně se ušklíbla na svůj odraz v zrcadle. Vrátila se zpět do pokoje a zvedla z podlahy potvrzení o absolvování očkování, kterým předtím hned po svém příchodu vztekle mrskla o zem. Až nyní si všimla, že na druhé straně listu je něco připsáno. Bylo to tužkou spěšně načmárané telefonní číslo, které šlo kdykoliv lehce vymazat. Jako by toho nebylo dneska už dost. Bezmocná zlost v ní znovu vzkypěla. Zároveň se ji však  znovu rozbušilo srdce. Co si o sobě ta mužatka vlastně myslí? Co si o sobě myslí? Pak si však číslo pečlivě přepsala do adresáře. Vždycky si dělala, co chtěla. Najednou se zase cítila nikým a ničím nespoutaná.