Extrémně vysoké životní pojištění pro případ smrti

To, že brzy umřu, mi oznámil mladý sebevědomý doktor se sportovně opálenou tváří. Předtím, než vyřkl svůj závěrečný ortel, se netvářil nijak truchlivě.

Faktem ale bylo, že se neusmíval. To mě mělo varovat. A pak bác. Prostě testy nedopadly dobře. Něco málo se ovšem dělat dá, pak tu máme vyspělou paliativní péči, ale ta zatím ještě není na pořadu dne  bla,bla,bla.

Jiný by se asi zhroutil, ale já byl celý svůj život zvyklý na to, že mám blbé testy. Na neúspěchy jsem si vypěstoval účinnou imunitu. Vždycky může být i hůře, říkával jsem si. Zaplaťpánbůh, že máme u nás, třeba na rozdíl od Ukrajiny, tu vyspělou paliativní medicínu...

Samozřejmě jsem byl úplně v háji, ale zachránil mě můj smysl pro povinnost. Je třeba udělat závěrečnou účetní uzávěrku a času není nazbyt! I když jsem od doby, kdy mi před deseti lety utekla žena, žil zcela osaměle, zůstala má bilance vzácně vyrovnaná. Aktiva se rovnala pasivům. Nula od nuly pojde. Nahý jsem přišel na svět a s holým zadkem z něj zase odejdu. Jediná zákonná dědička, má třicetiletá dcera, ostrouhá. Bude ráda, když z miniaturního přebytku na mém běžném účtu zaplatí pohřeb a skromnou hostinu. Má vůbec smysl, abych šel za notářem sepsat závěť??

Ne, že bych se nesnažil zbohatnout, ale vždycky jsem přišel s křížkem po funuse. Bál jsem se riskovat a žádný výjimečný talent jsem na nic neměl. Jen pracovitost a poctivost. S poctivostí prý nejdál dojdeš. Jo, tak jednou za rok na týden do Chorvatska ojetou škodovkou. Dál ne. Ani dceři, která mě jako jediná nenechala ve štychu, občas mi vyprala prádlo a přinesla od neděle oběd, nic po sobě nezanechám, jen starosti s ubohým dědictvím. Ale já přece ještě nejsem mrtvý, jen vím, že brzy budu. Ještě mohu, poprvé ve svém životě, něco bláznivého udělat. Ztratit už nemám co. A co takhle velký pojišťovací podvod? Myšlenka, že bych mohl svou smrt zpeněžit, mne ovládla natolik, že jsem na ni ve své mrazivé mysterióznosti přestal myslet. Stala se pojistnou událostí – významnou kladnou položkou v závěrečné účetní uzávěrce. Nikdy jsem se necítil svobodněji. Kdo jde na popravu, kriminálu se nebojí.

Svou poslední hru jsem v žádném případě nehodlal hrát při zdi. Rozhodl jsem se svou smrt pojistit na pět miliónů. S šedesátkou téměř na krku a příšernou diagnózou to ode mne byla mission impossible, která skončí ještě dříve, než pořádně začne. Vykopnou mě hned v předkole, zvláště, když jsem si vybral největší pojišťovací ústav v zemi, za kterým stála nadnárodní finanční korporace.

Hned od počátku tomu také vše nasvědčovalo. Úvodní zdvořilost ke klientu ochotnému platit několikatisícové pojistné měsíčně zvolna přecházela v pátravou ostražitost. Hezké černovlásce za přepážkou pomalu mizel úsměv ze rtů. Kamsi zavolala a pak mě poslala o patro výše. Mladý muž dost podobný lékaři, který mi po americku oznámil mou nepříznivou diagnózu, demonstrativně před sebe položil potvrzení o mém výdělku. Pak se zeptal, co mě přimělo k rozhodnutí věnovat více než čtvrtinu platu na životní pojištění. V mém věku už není takový krok výhodný.

„Je mi padesát šest. Statisticky mám před sebou ještě dvacet let života.“ Lhaní mi nikdy moc nešlo. Cítil jsem, jak se mi krev nahrnula do hlavy. Začal jsem se potit. A taky se mi zašpičatil nos. Každý dobrý pojišťovák musel poznat, že nemluvím pravdu. Machr ve sněhobílé košili a vázance se ani nesnažil předstírat, že mi věří.

„Slečna kolegyně vás možná neupozornila, že....například sebevražda vylučuje jakékoliv pojistné plnění.“

„To je mi jasné. Chápu,že ta částka, kterou jsem ochoten platit, je vysoká, ale já se prostě rozhodl něco udělat pro svou dceru. Chci tu být na světě co nejdéle to půjde, ale až jednou budu umírat, chtěl bych mít pocit, že něco své dceři zanechám. Mám jen ji a ona má jen mě, víte?“

V té chvíli jsem už věděl, že je vše v háji. Samozřejmě v druhém kole budu muset projít zdravotními prohlídkami a dát k nahlédnutí veškerou svou zdravotní dokumentaci. Budu rád, když mě jen nechají potupně vyvést příslušníkem ostrahy.

„Říkáte, až budete jednou umírat...“,řekl zamyšleně. Stejně jako jeho kolegyně dole, zvedl telefon a někomu zavolal.

„Nevím, proč to dělám, ale pošlu vás k našemu supervizorovi. Vyjeďte výtahem až do nejvyššího patra. Nemůžete zabloudit. Je tam jen jedna kancelář.“

V kanceláři, jež neměla ani žádný předpokoj, seděl starý bělovlasý muž. Bože, vždyť mu musí být alespoň osmdesát! Oči pod kulatými obroučkami brýlí měl modré jako nebe. Dědeček z pohádky. Svět se musel zbláznit. Nejbohatší pojišťovací společnost v Evropě má jako supervizora staříka s čakanem. Vyzval mě, ať se posadím. Oba jsme mlčeli. Za chvíli přikvačil zase ten frajer v bílé košili a vázance a úslužně předal bělovlasému muži má lejstra. Pak frajer odešel.

Už jsem se nemohl do těch průzračně modrých staříkových očí dívat. Ne, na takové velké hry nemám žaludek. Přece na samém konci života neudělám sviňárnu. Zostudím nejen sebe, ale i svou dceru.

Stařec jako kdyby vytušil, že chci něco hodně důležitého říci. Rukou naznačil ať mlčím.

„Informace, které mám, mi stačí. Další nepotřebuji.“ Ví o mně už všechno, napadlo mě. Prokoukl mě skrz naskrz jako tomograf. Měl bych se mu alespoň omluvit.

„Pokud jste si to nerozmyslel, stáváte se od této chvíle našim klientem. Díky takovým, jako jste vy, jsme my velicí a úspěšní.“

„Ale...“,zahanbeně jsem špitnul.

"Na vezměte si," nabídl mi z dózičky bílou lentilku, "to vás uklidní." Počkal, až se mi bonbón, či co to bylo, rozpustí na jazyku. Teprve pak pokračoval.

„Počkejte si dole na recepci. Do půlhodiny bude vše připraveno k podpisu. Oproti vašemu požadavku navrhujeme prodloužit vaše pojistné období z pěti na patnáct let. Souhlasíte?“ Dědkovi muselo přeskočit. I kdybych byl teď zdravý jak ryba, bude mi těsně před uplynutí pojistky sedmdesát dva a pravděpodobnost, že během té dlouhé doby zemřu, se znásobila. Jak ve snách jsem opustil jeho kancelář. Až pozdě večer mi došlo, že se mi podařil největší sukces  života. Pět miliónů!

Za měsíc jsem opět musel podstoupit kontrolní vyšetření. Teď, když už jsem věděl, co mi je, špatných zpráv jsem se nebál. Na smrt jsem byl připraven a bál jsem se ji mnohem méně než posledně. Tak jen doktore do toho!

Tentokrát byl bledý jako stěna. Po opálení ani stopy. Hlas se mu lehce třásl.

„Je to neuvěřitelné, ale všechno zmizelo.“

„Co jako zmizelo?“

„Všechno!“ Není horší jobovky pro přírodovědně vzdělaného člověka, než-li poznání, že zázraky existují.

Vždycky jsem byl smolař a tím jsem byl i nyní. Zřejmě budu na tomto světě žít dvacet i více let a z toho patnáct platit nesmyslnou pojistku, na kterou mi sice horko těžko můj plat stačit bude, ale budoucí starobní důchod už sotva.

Znovu sedím v nejvyšším patře bankovního paláce a hledím do nebesky modrých očí.

„Chtěl bych tu pojistnou smlouvu zrušit.“

Stařík pomalu zakroutil hlavou.

"Nerouhejte se. Nepojistil jste si smrt, ale život. Obchodní úspěch naší pojišťovny je založen na tom, že vyplácíme nejméně pojistných událostí na světě." 

"Za dva roky, ale budu moci smlouvu jednostranně vypovědět!"

Stařík se pousmál. " Pak ovšem do tří měsíců zemřete. Nikdy to neuděláte, věřte mi."