Dodavatel poslední naděje.

Když existuje dodavatel poslední instance, určitě musí existovat i dodavatel poslední naděje. I pro fotbalistu, který kdysi fotbalovému králi ligových střelců ukradl gól.

Velká a malá ručička velkých elektrických hodin se na číslovce dvanáct seřadily do zákrytu. Právě skončil další plačtivý podzimní den.

„Vždycky, když v televizi dávají tu reklamu na pivo Bernard, mám co dělat, abych nezačal brečet,“ jen tak plácl ten starší tomu mladšímu. Ačkoliv byla čekárna prázdná, seděli oba muži těsně vedle sebe, jako kdyby kolem nich bylo moře až na malinký ostrůvek, na který se vejdou právě jen ty jejich dvě židle. Ten asi o deset let mladší  pokýval hlavou. „ Nejspíš tě dojímá doprovodná melodie. Ta klavírní skladba se jmenuje Amazing Grace.“

„Ty jo. Jak to všechno víš?“

„Já ne, ale moje žena. Občas si ji hrávala na piano. Jinak bych to nevěděl.“

I když si oba tykali, tak o sobě navzájem rovněž nic nevěděli. Ten starší si toho mladšího s někým kardinálně spletl a ten mladší se zase ze zdvořilosti tvářil, že si na toho staršího velmi dobře pamatuje.

„Tak to si můžeš gratulovat ke svý ženě,“ řekl uznale starší. Vzápětí zalitoval, že právě vyřčená slova nemůže vzít zpět do úst. Chvíli bylo trapné ticho. „Abych se přiznal, asi jsem si tě s někým spletl, ale jseš mi beztak nějak povědomej. Když už si tykáme, měli bychom se představit. Já jsem Ivan,“ napřáhl ten starší ruku.

„A já Karel.“ „

"Teď mě tak napadá jestli ty nakonec nejsi ten Karel Havlíček, co hrál před zhruba pětadvaceti lety fotbal za Drnovice.“

„Bingo. Hrál jsem za ně jen pár měsíců. Předtím jsem až do své třicítky kopal pouze v národní lize. Pak jsem dostal laso do extraligy. Kdybych věděl, že to všechno nakonec skončí kolosální ostudou, nikdy bych se do extraligy necpal.“

„Tak právě o tom jsem něco slyšel. Jinak bych si tvý jméno nepamatoval. Hele, za chvíli budu muset jít na obhlídku areálu. Není lepší způsob, jak přijít na jiný myšlenky, než vzpomínat na starý ostudy. Zároveň tak zabijeme čas.“

„ Asi máš pravdu.

Dvacet minut chybělo do konce utkání, vedli jsme o dva góly, soupeř dohrával o deseti a mlel z posledního. Už o nic nešlo, jen o to, aby dal Drulák další gól a upevnil si pozici nejlepšího střelce. Celý stadion řval Drulák, Drulák. Trenér chtěl, abych se tentokrát do útoku zapojil i já. Jelikož jsem opět naběhl na hřiště až ve druhém poločase, měl jsem sil na rozdávání a to možná byla chyba. Radek si díky svému zabijáckému instinktu všiml, že soupeřův brankář se vysunul trochu víc dopředu a bez zaváhání vypálil. Nebyla to žádná dělovka, ale spíše technická střela, která přesně mířila do odkryté části brány. Brankář neměl šanci na míč sáhnout, ale já ano. Poprvé jsem v extralize stál před prázdnou bránou a měl míč v dosahu své kopačky. Byl jsem v absolutním transu. Míč mířící krásně k tyči jsem tečoval. Stadion zahučel ohromením. To nemehlo Havlíček ukradl Drulákovi gól. Definitivní palec dolů nad mou fotbalovou kariérou mi ale vystavil až postranní rozhodčí, který po chvilce váhání zvedl praporek. Gól kvůli mému ofsajtu neplatil a do statistik střelců jsem se tak stejně nedostal. Řeknu ti, byl to snad nejhorší okamžik mého života. Do dneška slyším pískot rozběsněného stadionu. S fotbalem jsem pak velmi brzy skončil, začal chlastat, přibral dobrých patnáct kilo a všechno nakonec skončilo návrhem na rozvod.“

Ivan poplácal Karla po ramenou. „Kromě tebe už na ten tvůj průšvih každý dávno zapomněl. No nic, jdu na obhlídku a ty bys měl jít zase domů. Tady nic nevystojíš.“ Nepředpokládal, že vyslyší radu staršího a zkušenějšího a s povzdechem vstal. „Tak se měj.“

Zůstal v prostorné čekárně sám. Příběh, který právě dovyprávěl, mu v hlavě pokračoval zrychleně dál.

Nakonec se nerozvedli, i když vlastně nechápal úplně proč. Se vším, co jeho žena napsala do svého návrhu na rozvod, souhlasil. Nehodili se k sobě. I kdyby se neutrhl z řetězu, měla i tak dost důvodů od něho odejít a on od ní. Bylo v ní na jeho vkus strašně málo energie, zdála se mu příliš křehká. Zpočátku ho její porcelánová křehkost přitahovala, ale později spíše dráždila. Jako introvert svůj smutek dusila v sobě. Když ho přes veškerou snahu přemohl nával vzteku a z úst se mu hrnula surová slova, jiná ženská by mu oplácela stejným kalibrem Ona však jen mlčela. Pak většinou odešla do obýváku a hrála na piano, zatímco on seděl v kuchyni hlavu v dlaních a připadal si jako nejhorší vyvrhel pod sluncem. I přesto všechno dokázali spolu žít a to i potom, co začala mít potíže se srdcem a stala se ještě zranitelnější než předtím. Zklidnil se, všechno se ustálilo do poklidné rovnováhy. Jejich soužití se postupně začalo skládat z každodenních rituálů. Dokonce i jeho občasné výbuchy zlosti, kterých už zdaleka nebylo tolik jako dříve, začaly mít svá nepsaná pravidla. Jakmile z pokoje zaslechl melodii Amazing Grace, bylo to pro oba smluvené znamení, že nadešel čas smiřování. Vždycky dostal šanci se omluvit a vždycky mu bylo odpuštěno.

Jeho dnešní blikanec, který rozmetal všechno kolem, měl svou předehru. Najednou chtěla změnit dodavatele elektřiny. Nelíbilo se mu to. Věřil svému instinktu, že tohle není dobrý tah. Jestli nějaký herec v kosmickém skafandru nabízí elektřinu výrazně levněji než ostatní, vždycky v tom bude nějaký háček. Celý podzim se o ni bál. Začínala další vlna pandemie a ona se svým slabým srdcem patřila mezi ohroženou skupinu. Nechtěl se hádat a tak souhlasil. Za měsíc se z rádia dozvěděl, že jsou bez dodavatele.

Snažil se držet svůj bublající vztek pod poklicí. Byla to jeho chyba, uklidňoval sám sebe, že nechal svou porcelánovou učitelku klavíru, která rozumí leda tak notám a houslovým klíčům, rozhodovat o dodavateli energie. Cožpak nevěděl, že celou dobu žila ve svém světě, kde jsou všechna zvířátka býložravci a navzájem si neubližují? Bouchl jen do stolu a chtěl si svou zuřivost vykřičet  někde o samotě. Tak to mělo správně skončit, jenže v té chvíli se na něho podívala svým typickým neuvěřitelně mírným měkkým pohledem, který byl naprosto neadekvátní nastalé situaci. „Ale vždyť se nic neděje. V rádiu říkali, že se o nás postará dodavatel poslední instance.“

V tom okamžiku se přestal ovládat a všechna zlost z něj vylétla jak žhavé magma. Trvalo to jen chvilku. Seděla celou dobu k němu zády. Věděl, co bude následovat. Zvedne se a odejde do obývacího pokoje preludovat na piano. Tentokrát však zůstala sedět. „No tak řekni něco.“ Nereagovala. Její pohled, který se mu do konce života nevymaže z paměti, byl nepřirozeně strnulý. Z hrdla se mu prodral nelidský skřek.

Po dvaceti minutách usilovné námahy se záchranářům podařilo obnovit srdeční činnost. Než odjeli, zeptal se doktora nasedajícího do zadní části záchranného vozu, jestli je nějaká naděje. V dobách před pandemií by se určitě snažil neobrat ho o veškerou naději, ale teď bylo všude kolem až moc smrti. Doktor jen nepatrně zakroutil hlavou. Dveře se zabouchly a sanitka s jekotem vyrazila.

Seděl v prázdné čekárně a civěl na dveře s nápisem Anesteziologicko-resuscitační oddělení. Nedělal si o sobě velké iluze, ale tak zlý člověk zase nebyl, aby si zasloužil tak strašné břemeno, které by musel do konce svého života nést. Nechtěl zas tolik. Jen pár minut, aby mohl poprosit svou milovanou ženu o odpuštění. Když existuje dodavatel poslední instance, proč by neměl existovat dodavatel poslední naděje? Nějaké spojení, které neumí žádný vědec vysvětlit, snad přece existuje. Najednou odkudsi k němu připlula důvěrně známá útěšná melodie. Nadešel čas smiřování.