Dívka, která už nechtěla být nejsilnější na světě.

To, že s ní není něco v pořádku, začala tušit kolem svých patnácti let. Při školní vybíjené smíšených družstev neúmyslně trefila míčem do hlavy největšího kolohnáta ročníku a ten se skácel v bezvědomí na zem.

Až do puberty nic nenasvědčovalo tomu, že by na ní bylo něco nenormálního. Pravda, při dětských hrách se nikdy nestalo, že by ji někdo z klučičích vrstevníků přepral, ale to se dalo odůvodnit tím, že po svém tatínkovi zdědila výšku a po mamince, která hrávala na krajské úrovni tenis, pohybovou šikovnost. Při školním fotografování ji vždy museli postavit do zadní řady s největšími dlouhány. Ostatně nikdy rvačky nevyhledávala, násilí se ji protivilo a za celou dobu si k ní ani největší školní uličníci nic nedovolili. Měla přirozený respekt, který už tehdy spíš vyvěral z její přirozené krásy než čehokoliv jiného.

Všechno se mělo srovnat do přirozeného řádu věcí během dospívání a dospělosti, kdy se holky vytvarují do oblých tvarů a klukům narostou svaly. I u ní došlo k té proměně. V růstu se zastavila na ještě přijatelných metru sedmdesáti osmi, takže se nemusela bát, že by se při tanečních nenašel k ní přiměřeně vysoký partner, i kdyby si vzala vysoké podpatky. Štědrá příroda ji obdarovala mírami devadesát, šedesát, devadesát. Svým zjevem trochu připomínala Mariu Šarapovovou . Byla sice o něco málo menší než ruská tenisová kráska, ale zato měla půvabnější obličej.

To, že s ní není všechno v pořádku, začala tušit kolem svých patnácti let. Při školní vybíjené smíšených družstev neúmyslně trefila míčem přímo do hlavy největšího kolohnáta ročníku a ten se skácel v bezvědomí na zem. Po pár vteřinách se probral a nechápavě civěl na nad ním se sklánějící ustarané obličeje svých spoluhráčů.

„Hanko, ty bys měla mít na ty tvé smeče zbrojní pas“, hlesla stále ještě vyděšená tělocvikářka. Večer se zkoumavě prohlížela před zrcadlem. Viděla však jen vyšší štíhlou plavovlasou Amazonku zvolna rostoucí do krásy. Ani stopa po typicky mužském osvalení. Některé vrcholové oštěpařky jsou také štíhlé, utěšovala sama sebe. Možná je jednou z nich. O rok později se přesvědčila, že není. Nějak se ji podařilo dostat na tréninkové hřiště, kde se ještě před chvílí se skupinou armádních sportovců rozcvičovala i Barbora Špotáková. Zeptala se, jestli by si mohla hodit oštěpem slavné oštěpařky, neboť je její velkou obdivovatelkou. „Vy? Už jste s tím někdy házela?“ „Ne, jen bych si to chtěla alespoň jednou zkusit.“ Nejspíše by ji vypoklonkovali, ale nakonec ji vysoký sympatický chlap až nápadně se podobající Janu Železnému podal oštěp. Krátce ji vysvětlil, jak se ta věc má držet. „Hlavně si slečno neutrhněte vaše krásné ramínko.“ Pobavená chlapská shovívavost ji nijak nedráždila. Naopak. Ráda se líbila vysokým urostlým sportovcům. Chtěla se před nimi vytáhnout a po velmi dlouhé době se odvážila použít veškerou svou sílu. Na zlomek sekundy v ní cosi explodovalo. Bez potřebné házecí techniky nestylově uvedla oštěp do vysokofrekvenčního otáčivého pohybu a proměnila ho ve vrtulníkový nosný rotor. Oštěp nejprve vystoupal asi do třicetimetrové výše a pak klouzavým letem zmizel za starou dřevěnou tribunkou. Obdiv k dlouhonohé plavovlásce z očí všech přítomných chlapů rázem vyprchal. Vystřídala ho směsice ohromení a hrůzy. Nejvyděšenější ze všech však byla ona sama. Beze slova rozloučení se snažila co nejrychleji zmizet. Pak si asi jeden z trenérů uvědomil, že jim právě odchází talent planetárního významu. „Slečno, počkejte! Vraťte se!“ Nemohla se vrátit. Jedinou její spásou bylo zmizet v davu a po zbytek svého života svou abnormální schopnost skrývat.

Stále však doufala, že se svým problémem není sama a že jen náleží to malé skupinky stejně postižených žen. Veškeré své naděje upnula k jedné Polce, která v žebříčku nejsilnějších žen světa, což byla osvalená monstra, kterých by se zalekl i bijec MMA Karlos „Terminátor“ Vémola, jako jediná stále připomínala bytost ženského pohlaví. Měla sice také podsaditější postavu, ale rozhodně nevypadala na to, že dokáže za minutu srolovat pět pánví a v mrtvém tahu zdvihnout 250 kg činku. Naposled se chtěla přesvědčit, že není monstrum, které vyskočilo z komiksového časopisu, ale jen další z elitní desítky nejsilnějších žen světa. Čínskou teflonku neměla, ale velký železný pekáč, ve kterém se jednou za rok pekla svatomartinská husa. Po několika vteřinách soustředěného tlaku masivní pekáč praskl. To by nedokázala žádná lidská bytost na planetě, jen ona – monstrum zakleté do podoby topmodelky.

Pomoc nehledala, protože i kdyby se svým problémem oslovila největší kapacity akademie věd, skončila by nakonec u cvokaře nebo v nějaké sektě netrpělivě očekávající brzký příchod soudného dne. Její schopnost vyvinout v krátkém časovém okamžiku sílu čtyřiceti slonů neměla racionální vysvětlení a v Boha, který s ní má nějaké vyšší úmysly, nevěřila. Bůh by přece nebyl tak nelítostný, aby ji obdaroval obří silou a zároveň ji ponechal ryze ženskou touhu po odevzdání a schoulení se do bezpečné mužské náruče. I kdyby se však ocitla v posteli s nositelem mistrovských pásů všech boxerských asociací, tím silnějším by přesto zůstala stále ona. Snažila se se svou schopností převrátit plně naložený náklaďák žít jak se dalo. Všechno by se dalo vydržet, jen její pohlavní život se postupem doby ocitnul v troskách. Spát s někým, kterého by ve své náruči dokázala do minuty zadusit jako anakonda, ji netěšilo. V poloze vleže byli všichni muži neskutečně bezbranní a to i v okamžiku, kdy na vrcholu své rozkoše se jim z hrdla dral vítězný výkřik. Sklouzávala stále k extrémnějším podobám sexu. Vyhledávala pro každou normální ženu nebezpečné situace a několikrát se dokonce nechala úmyslně znásilnit. Ve skutečnosti o žádné znásilnění nešlo. Všichni ti neurvalí násilníci nebyli nic víc, než hračky, které mohla kdykoliv vypnout.

To, že jednou narazí na opravdového nebezpečného sadistu, bylo jen otázkou času. Z více než stokilového hrubiána se vyklubal extrémně nebezpečný predátor. Ve chvíli, kdy jeho ruce veliké jak uhlířské lopaty z ničeho nic pevně obemkly její hrdlo, bylo jasné, že ji tentokrát jde o holý život. Pud sebezáchovy ji zbavil jakýchkoliv zábran. Svými pažemi ovinula jeho zavalité tělo jak liána. V jejím drtivém obětí mu ihned začala praskat žebra jako zrezivělé obruče od starého sudu. Rázem z jeho těla vyprchala veškerá síla. Bylo to poprvé, co ji hrůza v chlapských očí nevadila.

Policie nikdy neuvěřila verzi, kterou ji předložil několik měsíců celostátně hledaný sériový sexuální predátor, který ještě stále ležel na oddělení intenzivní péče. Zřejmě pod vlivem těžkého psychického šoku policii tvrdil, že byl fyzicky napaden neznámou plavovlasou dívkou. Soudní lékař však zcela vyloučil variantu, že k sériové zlomenině žeber provázené plošným poškozením tkání po celé části horní polovině těla, mohlo dojít přímým násilím jiné osoby nebo osob. K tak masivnímu zhmoždění vykazujícím znaky typického crush syndromu muselo pravděpodobně dojít v důsledku dopravní nehody nebo obrovitého tlaku nějakého velmi těžkého předmětu. To všechno vylučovalo jakoukoliv úvahu, že by pachatelem mohla být neznámá žena, která anonymně přivolala záchranku.

O dva roky později.

Lurdy spíše než svaté místo připomínaly velký jarmark. Ulice vedoucí k slavné Růžencové bazilice lemovaly četné obchůdky nabízející kýčovité figurky Panny Marie, sádrové modely jeskyně, kde se stal zázrak a bezpočet dalších pouťových suvenýrů. Velké náměstí před kostelem se začalo rychle zaplňovat. Mladá štíhlá žena v kontrastu se všemi těmi na první pohled nemocnými lidmi a vozíčkáři působila bezmála jako zjevení. Všichni se upínali k naději, že zázračná voda je uzdraví. Víra, ta umírá jako poslední. Ona zoufale věřit v zázrak nemusela. Vždyť sama byla nositelkou jednoho takového. Po hodině čekání v dlouhé frontě konečně mohla vejít do jedné z lázeňských kójí a na jednu minutu se ponořit do zázračné vody. Bože, vyslyš mé přání, stále dokola si v duchu opakovala a slzy ji tekly proudem. A stalo se. Kouzlo pominulo. Zázraky se někdy dějí.