Chlapečku, nejdřív přežij Satanáše, pak si užij Mikuláše.

Už se zase blíží Mikuláš, milé děti a hlavně rodiče. Čertů vylézajících kdesi ze skalních dutin a starých opuštěných sklepů bude přebytek, ale dětských psychologů nedostatek. Ještě si to rozmyslete.

Je sice pravdou, že už v polovině října mají hypermarkety nazdobené vánoční stromky a v televizní reklamní pauze malá holčička sděluje svému tatínkovi, který právě krade v lese vánoční stromeček, že už to slibované prasátko vidí, ale dny jsou ještě příliš dlouhé a venkovní teplota stále vysoká, aby se dostavila ta poněkud tísnivá předvánoční atmosféra nekonečných nocí, kdy unavené slunce se jen neochotně vyhoupne nízko nad obzor a obdaruje prochladlou podzimní krajinu šikmým světlem, pokud to ovšem vlhká lezavá mlha vůbec dovolí.

Opravdová předvánoční atmosféra začíná až s Mikulášem, který je pro dospělé příslibem bujarých podnikových mikulášských večírků a pro děti poněkud děsivým předskokanem vánočního Ježíška.

Abych byl upřímný, dost se divím, že v době, kdy se přepisují pochmurné pohádky bratří Grimmů, stále přetrvává tradiční scénář mikulášského rozdávání dárků, který je snad ještě drsnější, než za mých dětských dob. Klasického čerta připomínajícího spíše panáčkujícího černého kozla s lidskou tváří nahrazuje hrůzný krampusák, kterého se zdaleka nebojí jen předškoláčci. Při pohledu na rohatou nestvůru s tváří sériového vraha si často cvrkne do kalhotek i leckterá dospělačka.

Já jako dítě jsem pravého Mikuláše s klasickým průběhem včetně zlého čerta s pytlem na zlobivé děti absolvoval jen jedenkrát a dopadlo to tak, že jsem pak asi dva měsíce bral jakési prášky určené pro dětské nerváky a mí rodiče si mohli z ostudy, kterou jsem jim způsobil, ušít kabát. Přitom mi tenkrát bylo už několik dnů šest let / narodil jsem totiž poslední listopadový den / a rodiče ode mě právem mohli očekávat, že už mám dost rozumu, zvláště když jsem byl vychováván přísně ateisticky. Už na pískovišti jsem se s ostatními dětmi hádal, že žádný pánbíček neexistuje a že lidi pocházejí z opice. A samozřejmě žádný Mikuláš také není. Mikulášem je nějaký obyčejný pán, který si nalepí vousy z vaty a nasadí si na hlavu velkou červenou čepici. Andělé také nejsou. Od svého nejlepšího kámoše jsem věděl, že anděla bude letos dělat jeho o šest let starší ségra. Kdo bude dělat čerta jsem sice nevěděl, ale žádné nebe a ani peklo neexistuje, země je totiž kulatá a nad ní létají družice a v zemi, třeba v Ostravě, kde bydlí moje babička, je akorát uhlí, které těží horníci. Sice vypadají jako čerti, ale jsou to lidi. Zkrátka patřil jsem do kategorie typického dětského mudrlanta, který při loutkovém představení kazí ostatním dětem umělecký zážitek nevyžádanými komentáři, že ten vodník není opravdickej. Proto táta s mámou asi usoudili, že už mám dost rozumu na to, abych pochopil, že celý ten Mikuláš je jen taková hra, na jejímž konci dostanu sladkou odměnu a má o tři a půl roku mladší sestra pro změnu ještě z toho rozum mít nebude a když nezačnu trojčit já, bude všechno v pohodě.

V pohodě proběhl pouze začátek. Andělem s krepovými křídly a řízou vyrobenou z prostěradla byla opravdu Slávkova sestra Maruška. Chodila do šesté třídy a měla už kozy, jak mi kamarád Slávek před pár měsíci prozradil. Kdyby mi to neřekl, sám bych to nezaregistroval, neboť mě to v mých pěti letech a něco bylo víceméně jedno. Mikuláš měl vousy z vaty a čepici z červeného balícího papíru a místo biskupského roucha měl jen dlouhý kabát s přilepeným papírovým křížem na zádech. Dost se podobal panu Marvanovi ze sousedního činžáku. Určitě to byl on. Zpočátku jsem si myslel, že čert, který se příliš nelišil od kominíka, neboť také měl obličej pomazaný od sazí, bude opravdu kominík. Měl na temeni hlavy směšně malé rohy. Sotva je bylo v houštině černých kučeravých vlasů vidět. Z papíru však rozhodně nebyly. Byly sice malé, ale jak mu na hlavě držely se poznat nedalo. Choval se však celkem neškodně. Nechřestil řetězy, nevyplazoval jazyk a ani nezvonil čertovským zvoncem. Jen držel velký jutový pytel a mlčel, jako kdyby ho celá ta maškaráda nebavila. Z odstupem času usuzuji, že právě tohle mě znepokojovalo, to že nestrašil a jen tak stál. Měl na sobě krátký opelichaný kožich, jež mu sahal sotva do výše kolen. Sjel jsem pohledem k jeho botám. Tak jak jsem podle kabátu poznal pana Marvana, tak jsem chtěl pro klid mé ateistické duše podle ošlapaných bot odhalit, kdo hraje čerta. Problémem bylo, že ten čert měl jen jednu botu. I druhou nohu měl obutou. To, co měl na druhé noze by se však dalo nazvat botou jen podle použitého materiálu. Podle tvaru to však bylo kopyto. Do takovéto boty by dospělý chlap nikdy nohu nenasoukal. Usoudil jsem, že ten čert je opravdický, čímž se zhroutila celá má ateistická představa všehomíra. Zatímco andělem byla Maruška a Mikulášem pan Marvan, o kterém se říkalo, že hodně pije a i teď páchl po kořalce, tak čertem byl opravdu čert.

Mikuláš začal podle daného scénáře vážným hlasem postupně předčítat mé hříchy za uplynulý rok. Když došlo až na to, že jsem ne tak dávno rozbil šálek z míšenského porcelánu a znehodnotil tím celou sadu, kterou dostala moje mamka jako svatební dar, nebylo pochyb, že jsem zralý pro peklo. V tom okamžiku jsem se rozbrečel na plné kolo a nedal se zastavit. Vzápětí se přidala i má sestra, která do té doby jen zvědavě pokukovala po andělovi a byla překvapivě hodná. Ostatně o její hříchem ještě nezatíženou dušičku se nehrálo. Za gaunera jsem tu byl pouze já. Náš dětský sborový řev vyburcoval půl sídliště a bylo jen otázkou času, kdy se k nám z vedlejších bytů přidají další děti, které návštěva Mikuláše teprve čekala. Mikuláš okamžitě ukončil kárnou litanii a začal až přehnaně vychvalovat mé kladné skutky, například, že rád chodím do mateřské školky a poslouchám tety učitelky. Problém však byl v tom, že Mikuláš, který má mít konečné slovo, byl jen obyčejný smrtelník pan Marvan. Ten mě z té šlamastyky vysekat nemohl. Řval jsem jako pavián dál až do chvíle, než mikulášská trojice spěšně opustila náš byt.

Záhadu kopyta mi nikdo nevysvětlil, ale i kdyby to udělal, neuvěřil bych. Pro každé ateisticky vychované dítě je rozhodující, že věří jen svým vlastním očím. To čertovské kopyto bylo nefalšované.

                                       ________________________________

Nejspíše nešťastník, který hrál čerta, trpěl vrozenou vadou, které se lidově říká koňská noha a odborně „pes equinovarus“. Pro mne to však už navždy bude „pes baskervillský“.