Charkov 17. března 1943. Den, který rozhodl, že jsem se narodil.

Bitva u Sokolova, během které byl můj otec zraněn, skončila, ale drama ještě pokračovalo. V Charkově 17. března 1943 se rozhodovalo, jestli se vůbec narodím.

Restaurační zahrádky ještě měly být z moci úřední zavřené, ale jakmile se teplota vzduchu vyšplhala alespoň k osmnácti, volný stůl aby člověk pohledal.

„Od pondělí už bude pivo čepované zase pěkně do skla a můžete se těšit i na grilovaná cigára,“ sliboval pan Radek, který před dvěma roky, to ještě o covidu neměl potuchy ani prezident Čínské lidové republiky, ukončil nájem a odešel za lepším. Člověk míní, ale pandemie mění. Dobří hospodští a dobří holubi se prostě vracejí tam, kde se jim vždy dobře dařilo. Po dlouhém roce a půl jsme zase seděli u jednoho stolu. Bylo nás nad povolené čtyři osoby. No a co. Všichni jsme ještě měli v živé paměti třicet tisíc křížků na dlažbě Staroměstského náměstí, ke kterým byla postupně vepisována jména konkrétních obětí té hnusné chřipečky. Přicházející jaro, byť převlečené za studený říjen, však přinášelo naději, že snad už opravdu bude lépe.

„Jsem rád, že vás tu vidím,“ pozvedl jsem pohárek na jedno použití. „Plastem se nepřiťukává!“ byl jsem hned napomenut. No a pak už se rozběhla typická hospodská konverzace, která ani pomocí nejmodernější elektroniky je nepřenositelná. Funguje jen naživo. Trochu jsem si připadal, jako kdybych se vrátil z války, která však ještě úplně neskončila. Jen se posunula fronta o několik desítek kilometrů dál.

Pan Radek si mne nechal při placení útraty jako posledního. „Jo, to jsem se vás chtěl zeptat. Víte něco o tom, jak váš otec ještě s nějakou ženou utekl Němcům z Charkova?“

Zakroutil jsem hlavou. Samozřejmě jsem věděl, že se můj táta zúčastnil bitvy u Sokolova, kde utrpěl zranění, ale o Charkově a ženě, se kterou se dostal přes frontu zpět ke svým, jsem neměl ani potuchy. „Odkud to víte?“ Pan Radek, který se velmi intenzívně zabývá vojenskou historií, mi prozradil klíčová slova, která mne pomocí internetového vyhledávače přivedou k informačnímu zdroji.

Když se to tak vezme, mé dětství, ale i následná období života, významně poznamenal fakt, že jsem byl synem hrdiny bitvy u Sokolova a Dukly. Těch, co zažili celou anabázi z Buzuluku až do Prahy, nebylo moc. Můj otec z nich všech byl navíc jeden z nejmladších. V bitvě u Sokolova mu bylo jen dvacet jedna let. Prakticky až do konce života byl zván na besedy a když umřel, byl mu vystrojen vojenský pohřeb včetně čestné stráže u katafalku a jednotky, která na závěr vypálila tři salvy na jeho počest.

Nevím, co táta říkával na besedách, ale nás děcka zásoboval vesměs veselými a dobrodružnými příhodami, ve kterých dominovala chlapská solidarita, odvaha a vítězství dobra nad zlem. Jako tehdy snad každý kluk jsem si opravdickou válku představoval jako romantické dobrodružství. Tu iluzi mi otec nikdy nebral a když už se tak mnohem později stalo, sám jsem už dávno věděl, že opravdová válka je hrozná, moc hrozná věc a jen ten, kdo ji přežije, si pak teprve může užívat roli všeobecně uznávaného válečného hrdiny.

Když jsem usedal k počítači a prodíral se internetovou pavučinou ke zdroji, který už přede mnou vypátral pan Radek, hořel jsem zvědavostí. Možná se něco dozvím o jeho frontové lásce, se kterou postupovali nepřátelským územím. Šťastný konec byl nasnadě, jinak bych se přece o devět let později nenarodil.

Pak jsem začal číst suchý popis události, která bezprostředně navazovala na bitvu u Sokolova. Cituji doslovně :

„17 března končí čtyřdenní masakr, kdy nacistické jednotky Waffen-SS brutálně popravily zraněné rudoarmějce v nemocnici v Charkově a zdravotní personál, který se je snažil chránit. SSáci po obklíčení nemocnice nahnali místní obyvatelstvo, jehož úkolem bylo vykopat velké jámy, a následně se začalo s popravami. Zranění vojáci byli stříleni do týlu a více jak 300 vojáků bylo nakonec zaživa spáleno plamenomety. Mezi rudoarmějci byla i skupina Čechoslováků od Sokolova. Některým Čechoslovákům se však podařilo uniknout, kdy zraněný podporučík Antonín Sochor dokázal z města vyvést zraněnou Marii Pišlovou a Viléma Raveka. Další skupince, podporučíku Královi, vojínu Řepíkovi a desátníku Průdkovi, v útěku pomohla místní studentka Tamara Voskobojníková.“

Při čtení jsem cítil mrazení v zádech. Táto, už vím, proč jsem v tvém šuplíku našel antidepresiva. Někdy se dějí strašlivá svinstva až si říkám, že je snad lepší se nenarodit. Přesto jsem ti vděčný, že jsem se mohl narodit a měl to štěstí nepoznat hrůzy války. Tvůj syn Vilém.