Český western z časů, kdy holky s vojáky netančily.

Když jsme ještě byli ve Varšavské smlouvě a vojna byla povinná, holky z malých posádkových městeček s vojáky zásadně netančily. Hlavně ne s bigoši /motostřelci/.

Po hromadné rvačce mezi bigoši a rakeťáky, která se odehrála před týdnem na plese dělostřelců, měl celý pluk zaracha. Pro absíky však zákaz vycházek neplatil. Desátník mohl odejít vstříc ospalému maloměstu kdykoliv se mu zamanulo a ani si nemusel brát vycházkovou knížku. Brzy však začal litovat, že vůbec překročil bránu kasáren. Vyrazit si jen tak sám do nepřátelsky naladěného posádkového městečka byl od něho opravdu koňský nápad. V tesilové uniformě se cítil jak prašivý pes po kterém každý hodí šutrem. Zlaté kolejničky označující jeho vysokoškolské vzdělání na tom měnily jen málo. Vojcl jako vojcl. Po třech měsících vojny v Boru u Tachova zezelená mozek každému.

Jenže jinou alternativu než hospodu příhraniční městys nenabízel. V zoufalé snaze alespoň nějak zabít čas desátníka napadlo, že by mohl navštívit místní knihovnu. Svého splínu se sice nezbaví, ale bude alespoň v teple. Jakmile vstoupil do knihovny umístěné v přízemí bývalého zámečku, ihned podle reakce mladé knihovnice pochopil, že je nejspíše prvním vojákem, který sem v posledních pěti letech zavítal.

„O co jde?“ zeptala se. Až teď mu došlo, že mluví se zdejší diskotékovou královnou. Bez křiklavého makeupu se mu zdála ještě mnohem hezčí, což jí ovšem bylo očividně jedno. Nepříliš přátelským hlasem mu začala vysvětlovat, že každopádně musí mít čtenářský průkaz. Bez něj mu nic nepůjčí, dokonce ani časopis. Očima ho tlačila ven do nevlídného prosincového šera. Kam by šel? Času i peněz na členský poplatek měl dost. Neochotně mu vyplnila členskou kartičku a přitom po něm občas střihla chladným a zároveň trochu výsměšným pohledem. Měla tmavě modré oči rámované záclonkami dlouhých, černých řas. Od září ještě neměl opušťák a celou tu dobu žil v nedobrovolném celibátu. Její dívčí půvab na něho působil až destruktivně a to i přesto, že měla vysoký hlas, který se k ní vůbec nehodil. Byla bezchybně krásná jen když mlčela. Jakmile promluvila, rázem se změnila v hloupou blondýnu. Tohle zjištění mu paradoxně vneslo klid do duše. Vybral si pár časopisů a stáhl se do nejzazšího koutu čítárny provázen jejím pohledem ve stylu hmyz, zmiz.

Kromě nich nikdo další v čítárně nebyl. Ticho přerušoval jen posun minutové ručičky elektrických hodin visících na zdi. Takové podobné viděl v kovbojce V pravé poledne. Desátník mohl být zhruba tak vysoký jako Gary Cooper jen o dost hubenější. Uniforma na něm plandala jak na koštěti, což ho významně posunovalo od Garyho Coopera k tragikomickému Jindřichu Plachtovi. Rovněž se neblížilo poledne, ale pět odpoledne a čas se neskutečně nudně vlekl. Klid však netrval dlouho. Do knihovny vpadl frajer v černé lesklé bundičce se zlatě se lesknoucím anglickým nápisem na zádech. Každé jeho sebevědomím nabité gesto napovídalo, že se zhlédl v agentu Doyleovi z Profesionálů. Na rozdíl od Doylea však byl dost pod párou. Desátníka napadlo, že se nejspíše předtím, než vrazil do knihovny, napil pořádně na kuráž. Dialog mezi ním a královnou diskoték nabýval na intenzitě. Její rozčilený soprán se zvedal do nepříjemně řezavých výšek. Po pár minutách bylo desátníkovi jasné, že je Doyele bez šance.

„Ne, fakt, nejde to. Pusť mě, tak neblbni....Mám tu zákazníky,“zoufale zapištěla směrem k donkichotsky vyčouhlému desátníkovi. Evidentně ho, v nouzi nejvyšší, chtěla zatáhnout do děje. Tmavomodrý chlad jejích očí vystřídal vyjukaný holčičí strach.

„Jo, tak zákazníci? Hele špenáte, vypadni. Už sis početl dost. Nech si něco i na zejtra.“

„Proč by měl vypadnout, co si to dovoluješ?“ Teď už se vážně bála, že hubený desátník, kterého před pár minutami málem sama vypoklonkovala, odejde.

„Neslyšel jsi?“ Doyle sáhl do bundičky pro krabičku cigaret způsobem jako kdyby vytahoval browning. Desátník si uvědomoval, že kdyby zůstal sedět v křesílku, stal by se v případě frajerova útoku prakticky bezbranný. Vstal, sundal si brýle, pečlivě je uložil do plastikového pouzdra a pouzdro vložil zpět do náprsní kapsy. „Odejdu, kdy budu chtít.“

Doyle dost dobře nedokázal odhadnout, co se vlastně za příliš volnou desátníkovou uniformou ukrývá. Možná podvýživa na čapích nohách, možná dobře trénovaný basketbalista. Také ho mátlo, s jakým klidem si desátník ukládal své brýle do pouzdra. Vůbec se mu přitom nechvěla ruka. I když měl v sobě čtyři panáky fernetu, střízlivě si vyhodnotil, že takhle klidní bývají před rvačkou idioti nebo dobře cvičení karatisté. Uplynulo několik dlouhých vteřin.

„Klid, špenáte, klid. Čti si, ale pak rychle upaluj do kasáren, aby tě nemuseli skládat podle tvý fotky. Někdo by ti totiž mohl udělat z držky trhací kalendář. Chápeš?“

Desátník lehce krátkozrakým pohledem sledoval durdícího se Doyela až do okamžiku, kdy za sebou vztekle práskl dveřmi. Teprve pak si opět nasadil brýle na svůj ostrý jestřábí nos.

Královna diskoték byla zvyklá na to, že se kvůli ní kluci občas poprali. Často až do krve. Desátník se však evidentně rvát nechtěl, jen neutekl. Opustila přepážku a krásně houpavou chůzí manekýnky se k němu blížila.

„Jseš tutáč jednička. Fakticky,“ 

Počkal s ní ještě patnáct minut, které zbývaly do zavírací doby a nabídl ji doprovod. Když však zjistila, že Doyle nejspíše utekl domů, rychle ochladla a od desátníka se významně odtáhla. Nechat se v Boru doprovázet vojákem nebylo pro žádnou holku velkou reklamou. Přitom kvůli ní riskoval vojenského prokurátora. Po hromadné rvačce z minulého týdne velitel pluku vyhlásil stanné právo. Jakýkoliv fyzický incident s místními automaticky poputuje na obvodovou prokuraturu do Plzně.

„Jestli ti vadí nechat se doprovázet vojákem, mohu jít,“pokrčil rameny. „ Takže si tu teď řekneme ahoj a můžeme jít každý svou cestou.“

Vypadala překvapeně. Asi se ji nestávalo, že by se nějaký kluk dobrovolně vzdal její přítomnosti.

„Co blbneš.“ Zastavili se na náměstíčku. Za okny oba tušili spousty zvědavých pohledů. „To víš, že nechci, abys šel se mnou až k mýmu baráku. Ty zmizíš v kasárnách, ale mě tu zná každej.“

Hlas sice měla šílený, ale její dech voněl po mátovém čaji a oči měla jak jezírka na dně Macochy.

„Budu rád až odsud definitivně odejdu,“ ukrajoval slova jako kdyby kousal tvrdý oplatek. „Tady se mi hrubě nelíbí, to mi věř.“

„Mně taky ne,“ vyhrklo z ní, ani nevěděla jak. „Kluci jsou tu strašně pitomí...i ti v civilu. Chtěla bych pryč, třeba do Plzně nebo aspoň do Tachova. Tady chcípl pes. Jéžiš, proč ti to vůbec říkám,“ vzpamatovala se. Už si zase byli cizí.

„Ještě něco špenáte?“

„Pusu.“ Nemyslel to vážně, spíše ze vzdoru. V očích jí zle zajiskřilo. Pak však udělala něco, co sama od sebe nečekala. Stoupla si na špičky a políbila ho. Než se vzpamatoval, byla pryč.