Bude zima, bude mráz, kam se Čížku, kam schováš?

Kdo by čekal, že v době řádícího globálního oteplování, kdy v Alpách tají ledovce se stejnou rychlostí, jako zmrzlina v zapnuté mikrovlnce, nám za pár měsíců bude v bytě zima jako v kostele za oltářem.

 Ta letošní zima věru nebude krátká. I v březnu se totiž bude masově klepat kosa a neporadí nám ani pořekadlo březen, za kamna vlezem a duben, ještě tam budem. Co s kamny, když jsou studené jako psí čumák. Prý domácnosti nedostatek plynu nepocítí. Jen jestli je to pravda, když čtu, že i bohatí Němci se chystají zřizovat veřejně přístupné oteplovny. Aby nedošlo k omylu, to není akce aktivistů z hnutí LGBT, ale státních institucí připravujících se na Ruskou zimu. Když nepřichází z Kremlu zemní plyn, zákonitě přichází z Kremlu onen pověstný mráz. Jsem zvědav, jestli za dané situace ještě někdy budou dávat na Silvestra oblíbený ruský filmový bestseller Mrazík. Ne, už nikdy nebude jak bylo dříve anebo, a to je snad ještě horší představa, bude zase tak, jak už jednou bylo.

A jak už jednou bylo? Vezmu to popořadě.

- Zemní plyn. Tak ten u nás nebyl dlouhá desetiletí vůbec. Používal se jedovatý svítiplyn, který jsme odnikud dovážet nemuseli. Vyráběli jsme si ho v obřích plynárnách sami. Tehdy věta, že si někdo pustil plyn, rozhodně nemusela znamenat tepelnou pohodu sálající z ústředního topení, ale sebevraždu. Stačilo otočit kohoutkem a nezapálit. Většinou se však topilo uhlím a embargo by nám hrozilo jen tehdy, pokud by se od nás odtrhly Severní Čechy a Karviná s Ostravou. Topit uhlím nebo briketami však byla pěkná makačka. Často se musela využívat, a také se využívala, dětská práce. Alespoň v mém případě tomu tak přibližně od šesté třídy bylo. Náklaďák z Uhelných skladů vysypal hromadu připomínající zmenšenou maketu Sněžky a pak nadešly galeje. Naštěstí jsme měli okénko vedoucí do sklepa a tím jsme si ušetřili nošení plných putýnek po schodech dolů a prázdných zas nahoru. I samotné topení si vyžadovalo fyzické úsilí, které už samo o sobě dokázalo rozehřát organismus. Tahat denně čtyři kýble do druhého poschodí dalo zabrat, ale všechno se zvládlo.

- Tepelná pohoda. Zrovna dnes jsem četl novinářskou jobovku, že maximální přípustná teplota v domácnostech nesmí překročit devatenáct stupňů, takže žádné čtyřiadvacítky a lednová promenáda v plavkách po obývacím pokoji. Dříve se však za pokojovou teplotu považovalo osmnáct stupňů. Samozřejmě to předpokládalo patřičné oblečení. Tepelná pohoda v činžáku v polovině šedesátých let minulého století odpovídala dnešnímu normálu jen v kuchyni a jen občas  v obývacím pokoji. Tam se pořádně začalo topit až odpoledne a navečer. V ložnici se skoro netopilo. Nebylo to ani třeba, neboť hlavním zdrojem tepla bylo vlastní tělo. V těch dobách se spávalo pod obrovskými duchnami napěchovanými husím peřím. Dobře si pamatuji, jak mi sice od úst stoupaly obláčky kondenzované páry, ale pod peřinou mi bylo blaze. Pod peřinou se v pohodě daly dělat i jiné věci. Já se například narodil v listopadu, takže celkem logicky předpokládám, že jsem byl počat pod velkou péřovou duchnou. Kromě kuchyně bývávalo velmi teplo i v koupelně, ale jen v sobotu, kdy byl hlavní koupací den. V kotli na dřevo, kterým byly jednotně vybavené všechny bytové jednotky/měl takovou rezavě červenou barvu/ to tajemně začalo hučet, což bylo znamení, aby se přestalo přikládat. Pak se napustila vana. Nejprve šla na řadu děcka a pak rodiče. A tomu se, považte, říkalo hygiena! Tehdy ano.

-Zima a mráz. Jaké jsou teď u nás zimy? Je půlka ledna a televizní rosnička s vytřeštěným pohledem oznamuje televizním divákům, že nás zítra čeká celodenní mráz. Dokonce i v nížinách se rtuť teploměru nedostane přes nulu. Sám už nechápu, jak se mým rodičům podařilo, že jsem neumrzl někde v závěji a že jich i v nadmořské výšce sotva tři sta metrů bylo! Jednou před našim činžákem, kde se v sevřené podkově tří domovních bloků vítr točil jako suknice dervišského tanečníka, vytvořila tak velká závěj, že jsme do ní lopatami vyvrtali nory a pak v jejím nitru vytvořili iglú, které vydrželo až do konce zimy. Lyžovalo a sáňkovalo se všude, kde byl sklon alespoň čtyři procenta. Dvorec na volejbal se před Vánoci pravidelně nastříkal a mohlo se pořádat místní mistrovství světa v ledním hokeji. Myslím si, že takovéto zimy nás nečekají. Dokud budou dále padat v italské Marmoladě ledovce, bude to cajk.

-A co když ze dne na den, třeba zrovna na Silvestra, fakt přestane proudit plyn?

Tak to jsem už také kdysi zažil. Bylo to na Silvestra 1978. Tehdy to nebyl Rus, ale sám pánbíček, který nám típl teplo. Během několika hodin se teplota snížila o třicet stupňů. Nastala energetická krize celoevropského rozměru. Já si z té doby pamatuji, jak jsem ve dvě v noci, když jsme se vraceli ze Silvestra, nemohl nastartovat náš Trabant combi. Naštěstí jsem ho měl zaparkovaný na kopci a na třetí pokus, když už svah přecházel v rovinu, dvouválec z NDR konečně zakuckal. To je jediné, co mi výrazněji uvízlo v paměti. Následoval více než měsíc sibiřské zimy. I v Rudém právu psali, že jsme v energetické nouzi. Asi jsme opravdu byli, ale co vím, nikdo si z té šlamastyky neuhnal posttraumatický šok.

Takže občané, Čížci, zachovejte paniku! Opravuji, zachovejte klid.