Ani na svatého Valentýna ti neřeknu na sebe všechno.

Nejlepším dárkem na svatého Valentýna bude, že na sebe neprozradím něco, co by ti vzalo iluze o mně samotném. Proč? Protože bys ztratila iluze i o sobě. Proto dál už nečti....

„Řekni mi popravdě, jakým způsobem ses rozcházel s holkami, se kterými jsi chodil“, překvapila mě žena otázkou, na kterou se přece nikdy „popravdě“ odpovědět nedá.

„Proč se ptáš?“

Vysvětlila mi, že právě čte strašně smutnou knihu, ve které hlavní hrdinku její milý vodil za nos a předstíral, že ji stále miluje, ale dávno miloval jinou. To mělo pro hrdinku románu doslova osudové následky, které ji málem stály život.

„Tak pověz, jak jsi to dělával ty?? Nebál ses jim říci pravdu?“

Docela mi lichotilo, že automaticky předpokládala, že jsem to byl vždycky já, kdo tahal za delší kus provazu a rozhodně jsem ji tu iluzi nechtěl vzít.

„No jak. Však to sama znáš...Nechal jsem to tak nějak vyhnít.“

Definitivně odložila rozečtený román a pohroužila se do hlubokého mlčení, které nevěstilo nic dobrého.

„Proč jsi řekl, že to sama znám?“

„Tak promiň. Vycházel jsem z toho, že když jsme spolu začali randit, úplně nezadaná jsi nebyla. Víš, co? Neotevřeme si raději sedmičku vína?"

Znovu jsem se přesvědčil, že zdaleka nejsem tak dobrý mediátor, jak si o sobě myslím. Dvěma větami se mi akorát podařilo umocnit na druhou tu její depku ze smutného románu.

Ještě horší by však bylo, kdybych ji upřímnou odpovědí obral o iluzi, že se ji před iks lety podařilo zkrotit největšího lamače dívčích srdcí.

Ve skutečnosti jsem tehdy ze všeho nejvíce připomínal chronickým hladem vyhublého predátora /nejlépe takového, který se nachází v červené knize kriticky ohrožených živočichů/ bezúspěšně se snažícího ulovit nějakou aspoň trochu jedlou kořist. Většina mých loveckých výprav nepřekročila fázi registráže a kontaktáže ve stylu Směšných lásek od Milana Kundery. A to si ještě fandím. Někdo by klidně mohl kunderovskou registráž označit za voyerství a kontaktáž za stalking.

Kromě toho málokterý predátor, i kdyby to byl nabušený lev salónů a nikoliv gepard jehož rychlé nohy mu v silné konkurenci stále častěji slouží víc k útěku než k útoku, je stoprocentně úspěšný. Jak říkáme my sjezdoví lyžaři, kdo nepadá, jezdí pod své možnosti. Stejně platí, že pokud nepřipadá deset nevydařených pokusů na jeden zdařilý, je něco špatně. Kdybych měl mluvit o svých milostných úspěších a nevymýšlet si, skončil bych dříve, než vychladne kafe. Nějaké úspěchy ovšem také byly, ale mluvit o nich a zároveň si neprozřetelně rozvázat jazyk vínem, ve kterém je pravda, by byla ode mne nepromlčitelná chyba. Ještěže jsem tu sedmičku nakonec neotevřel. Kdo ví, co bych s jedním a půl promile v krvi nakecal. To by byl pěkný svatý Valentýn, jen co je pravda. Buď bych v přívalu opilecké sebelítosti si postěžoval, jaký jsem to byl jouda, který nevěděl, jak sbalit hezkou holku, anebo s náhle narostlými rameny bych básnil o svých „kontaktážích“ s nejkrásnějšími Moravankami, než jsem se konečně usadil a vzal si skromnou holku, co umí dobře vařit.

Ve skutečnosti to bylo tak, že všechny opravdu pěkné holky vždy někoho měly anebo se kolem nich někdo neodbytně ochomýtal. Tak to bylo i s mou ženou. Jakým způsobem se nakonec tehdy rozešla s tím druhým, vědět nechci. Ani na Valentýna po sedmičce vína.