Tchýně odjela, co teď?

Týdenní návštěva mých řeckých “tchánů” je u konce. Dva gigantické kufry, které „tchýně“ přivezla nacpané jídlem si na protest proti řecké ekonomické krizi odváží naplněné úlovky z Oxford Street. Pod náporem extrémního množství (i když zdravého domácího) jídla začal v posledních dnech můj trávicí systém mírně protestovat. Ještě, že doma nemáme váhu, asi bych už propadla depresi. Z dvoukilové zavařovačky oliv zbyla sotva polovina a po třech kilech feta sýru se jen zaprášilo. Teď si dávám předsevzetí, že celý nadcházející týden budu držet dietu (lákavé zbytky v lednici ale testují mou pevnou vůli).

„Tchýně“ beze zbytku dostála své pověsti. Navrhováním zlepšováků do interiéru by se z fleku mohla živit a její standardy a nasazení pokud jde o domácí úklid dávají na frak zažitým stereotypům o lenosti Řeků.

Mít „tchýni odjinud“ má celou řadu výhod. Například v tom, že jste předem připraveni být tak nějak víc toleratní. Magická formulka „kulturních rozdílů“ skvěle funguje vždy, kde byste v případě české tchýně už nejspíš usuzovali na vadu charakteru. Například vím, že v řečtině neexistuje plnohodnotné slovo pro „soukromí.“ (Není potřeba. Pro Řeky je totiž mnohem důležitější „parea“ výraz, který by se dal volně přeložit jako „dělat někomu společnost.“) Důsledně si to připomínám, když se „tchýně“ ve svém organizačních úsilí přesune do ložnice a hrozí, že začne přerovnávat i moje spodní prádlo.  Pozorně ji sleduji a čekám, kdy se na mou hlavu začne snášet kritika za nedostatečnou údržbu domácnosti. Ale ona je tak nějak pořád v pohodě.

Ta zvláštní relaxovaná družnost mi celkem imponuje. Sama jsem vyrostla v rozpadající se rodině za věčného řevu a třískání dveří, kde důsledná ochrana osobního prostoru byla jedinou cestou jak se úplně nezbláznit. Soudržná řecká rodinná pohoda je pro mě proto docela sympatickým objevem. 

Samozřejmě jsem si udělala teoretickou přípravu a vím, že o vztazích řeckých synů a jejich matek se napsalo dost. Tenhle kulturní stereotyp má bezpochyby oporu v realitě. Nejde jen o Řeky, ale obecně o všechny jihoevropany. Například „skypováním“ s rodinou stráví průměrný Španěl nebo Řek žijící v zahraničí podstatně víc času než průměrný Čech. Tohle dálkové udržování rodinných pout je přirozeným každodenním rituálem a v extrémních případech může zabrat i několik hodin denně.

Upřímně řečeno, neznám mnoho českých matek, které by komplexní servis svým potomkům poskytovaly s takovou nenuceností.  Nutnou podotknout, že „tchýně“ nepracuje , což jí ale nijak nevadí, protože péče o domov a rodinu ji evidentně perfektně naplňuje. Ve srovnání s rodičkami českých mamánků jsem si nevšimla ani žádných stop manipulace nebo citového vydírání. (Těžko si představit českého mamánka jak, byť v dobách ekonomicky nedobrých, odchází do světa na zkušenou, což naopak v současnosti činí velká část mladých Řeků.)

Dle mých pozorování je navíc péče, kterou „tchýně“ věnuje svému okolí, neselektivní. Zaměřuje se stejně na všechny osoby v daném prostoru. Po pár dnech, kdy „tchýně“ plně převezme otěže naší domácnosti přestanu být nervózní. Koneckonců, proč si ovoce jejího rozmazlování na těch deset dní taky neužít. Ve své iniciativě se omezím na večerní mytí nádobí, cemuž samozřejmě vždy předchází malý rituál přátelského dohadování, zda tuto podpůrnou činnost vykonám já či ona.

Po odjezdu „tchýně“ se vše vrací do svých kolejí a můj můj přítel se opět mění v plně samostatné a soběstačné individum. Mnohem těžší zřejmě bude zbavit nově získaných návyků mojí zakrslou králici Ríšu. Ve srovnání s její nynější reakcí na otevření dveří lednice by psi pana Pavlova zbledli závistí. Nově se taky naučila domáhat jídla přímo ze stolu a nejspíš ji chvilku potrvá než se smíří s návratem do reality.