Přelet nad kukaččím hnízdem po anglicku: Příběh Marka

Před pěti lety se Marek rozhodl odjet do Anglie. Proč? Kdo ví... Prý aby tam našel přítelkyni, a možná i práci. Z domku kdesi v České republice, kde žil s matkou, třemi sourozenci a matčiným přítelem odešel. Matka ho o to požádala, s přítelem nevycházel a navíc tam nebylo místo. „Proč jste si nemohl najít přítelkyni a práci v Česku?“ ptá se opatrně psycholožka Claire, Markova terapeutka na uzavřeném oddělení jedné psychiatrické léčebny v Londýně. „Nějak to nešlo,“ odpovídá Marek se sklopeným pohledem. 

Na cestu na ostrovy prý peníze měl, na život tady už ne. Říká, že přijel sám, nikoho neznal, plánované bydlení neklaplo, a tak se hned od prvního dne octl na ulici. Anglicky neuměl. Žebral o peníze, dvakrát denně se chodil najíst a umýt na charitu. Spřátelil se s dalšími bezdomovci a pořád slyšel ty hlasy. Patřily ženám a dívkám, které vídal na ulicích, někdy na něj mluvil i hlas jeho matky. Věří, že hlasy přicházely od Boha. Měly mu pomoct. Říkaly mu, aby se svým životem něco udělal. To se ale nedařilo...

„Myslíte, že dokážete slyšet cizí myšlenky?,“ ptá se Claire. „Ano, mám takový dar od malička,“ Marek najednou ožívá. „Dokážete slyšet moje myšlenky?“ Claire pracuje systematicky. „Ano,“ Marek nezaváhá. „A na co tedy myslím?“ pokračuje Claire. „Že sedíme v té nejteplejší místnosti v celém baráku,“ Marek se směje. Zamčená místnost pro návštěvy, ve které sedí, je opravdu přetopená a trochu zatuchlá. Z bezpečnostních důvodů se tu zřejmě nevětrá. Nebylo by divu, kdyby na to Claire skutečně myslela. Zvláštní je, že Marek podle svých slov slyší jen myšlenky žen. Většinou jsou ty hasy milé a podporující.

Skrz prosklenou stěnu, která odděluje místnost pro návštěvy od zbytku oddělení je vidět další pacienty. Jeden zvědavě nakukuje dovnitř, další něco rozčileně pokřikuje na sestry před podobně prosklenou sesternou.

Marek je zjevně posedlý myšlenkou najít si přítelkyni. Jakoby věřil, že ona vyřeší všechny jeho problémy. Když byl na ulici, vídal prý denně spoustu žen, které by mu rozuměly, podporovaly ho. Nikdy se ale k žádnému vztahu nedopracoval. Až se odsud dostane, konečně se to snad změní, doufá. Chtěl by se zařadit mezi normální lidi: „Vypadají tak sebevědomě... asi proto, že mají práci. Já jsem pro ně jenom bezdomovec,“ svůj život si evidentně neužívá...

Jednou na londýnské ulici uviděl dívku. Je přesvědčen, že to byla kamarádka ze základní školy, do které chodil v Česku. Byla to skutečně ona? Dívka s ním nechtěla mluvit, neznala se k němu, její anglický přítel tvrdil, že to je někdo úplně jiný. Porvali se před supermarketem. Marek ja pak pronásledoval k domu a několikrát zvonil na jejich zvonek. Dívčin přítel zavolal policii. Tak se Marek poprvé dostal do anglického vězení – na šest měsíců.

„A kam jste šel z vězení?“ ptá se Claire, „znovu na ulici?“ „Ano,“ říká Marek. „Copak vám neporadili nějaké útulky pro lidi bez domova?“ „Dali mi nějaká čísla, ale nikdy jsem tam nezavolal...,“ Marek už zase působí zakřiknutě. „A proč?“ Claire z něj dostává odpověď za odpovědí, trpělivě a cílevědomě. „Kvůli mojí angličtině..., bál sem se...“ vysvětluje Marek.

A tak byl zase na ulici. Do vězení se dostal ještě několikrát – za nepovolené vniknutí, když v zimě přespával na chodbách činžovního domu, za opileckou rvačku se známým, za masturbaci na veřejnosti a naposled.... za sexuální napadení. „Nechtěl jsem jí ubížit, chtěl jsem jenom její peníze... byl jsem v depresi,“ vysvětluje Marek. Tu dívku uviděl náhodou vystupovat z autobusu, nějakou dobu jí pronásledoval a pak.... napadl jí s nožem v ruce.... „Nic se jí nestalo, měla zrovna na telefonu policii, hlídka tam byla hned...“ tak trochu neochotně vzpomíná Marek na situaci, která ho dostala na seznam sexuálních útočníků a taky sem do léčebny. Při prohlídce v jeho batohu policie našla zváštní suvenýr – dámské kalhotky, našel je prý na ulici. „Ani nevím, proč jsem si je vzal...,“ překvapivě ochotně sděluje tenhle delikátní detail.

„Chtěl byste se vrátit domů? Do Česka?,“ ptá se Claire. „Ne radši bych zůstal v Anglii,“ má jasno Marek. Sezení končí.... a já jako tlumočnice odcházím z tohoto zamřížovaného kukaččího hnízda zase na čerstvý vzduch a denní světlo. Pacient, který před chvílí pokřikoval před sesternou mě přátelsky zdraví.

 Marka je mi líto. Upřímně ale přiznávám, že bych ho na londýnské ulici potkat nechtěla. Jen doufám, že svoje problémy dostane pod kontrolu. S pomocí Claire a léků „na hlavu“ .... a že, až ho jednou propustí z léčebny, neskončí obratem zase na ulici... a celý kolotoč se znovu nezopakuje..... Možná i s horším výsledkem.

Ty příběhy jsou zvláštní, podobných ztracených duší, které se na západ vydaly hledat lepší život a nikdy ho nenašly je hodně a jejich osudy skoro nikoho nezajímají. Je těžké je pochopit, asi proto, že se normálnímu chápání prostě vymykají.

P.S.: Všechna jména, místní názvy a některé detaily v příběhu jsou smyšlené.....