Silvestr č. 30 – aneb světlo na konci tunelu těm, kdo ho hledají

Letadlo pomalu najíždí na runway na letišti Václava Havla. Za pár okamžiků pilot přidá plyn, rozjede se, a pak se několikatunový kovový kolos zanoří do mlhy (dodnes mi to přijde tak nějak proti přírodě). Po pár minutách stoupání skrz nízkou oblačnost se vynoříme nad jejím horním okrajem a já zase po týdnu uvidím slunce (Dobře, letos to počasí o Vánocích bylo celkem fajn a tak jsem to Slunce párkrát viděla i tady...). I přesto mi někdy připadá, jakoby můj život v Česku a zdejší klima měly podezřele mnoho společného. Za necelé dvě hodiny přistanu v Londýně, kde za dva dny oslavím příchod Nového roku. Bude to můj třicátý Nový rok v životě a to si, myslím, zaslouží zamyšlení.

Je to zvláštní, od puberty jsem měla utkvělou představu, že bydlet nějakou dobu v Londýně by mohlo být docela „cool.“ Nikdy jsem pro to aktivně nic neudělala. Přesto se okolnosti v mém životě uspořádaly tak, že jsem se tam před pár měsíci ocitla (kdyby to tak jen fungovalo se vším...).

Zatím nemám nejmenším tušení, jak tady Silvestra oslavíme. Do města mezi opilý dav se mi moc nechce.  Uvidíme, co nabízejí kluby v okolí, nebo se možná jen sejdeme s přáteli. Abych řekla pravdu, novoročnímu šílenství moc nepodléhám, i když je pravda, že v posledních dvou letech mě můj život konečně začal opravdu bavit a tak se můžu aspoň ohlédnout zpátky beze splínu, že zase utekl další zoufale stejný rok.

V myšlenkách si zkouším vybavit silvestrovské večery z mého dětství. Bylo to v posledních letech komunismu a pak v tom dramatickém období, kdy se prý ve vlnách očekávání a optimismu všechno měnilo. Naše Silvestry ale většinou probíhaly ve znamení opileckých večírků mých rodičů jednou s těmihle příbuznými, pak s tamtěmi známými. Někdy hrál otec na kytaru, jindy jsme hráli stolní hry, docela často ale hrála hlavně televize. Tehdy jsem si Nový rok bez silvestrovského televizního programu dokázala představit jen těžko. Až mnohem později mi došlo, že televize má důležitou úlohu tam, kde si lidé nemají co říct. Zabraňuje tomu, aby vzniklo trapné ticho.

Po pár letech se manželství mých rodičů dostalo do stavu agresivní, ukřičené agónie. V té době už jsem začala vyhledávat vlastní alkoholové večírky. Vlastně myslím, že rebelovat jsem začala ještě dřív. Ve čtrnácti jsem měla pocit, že nejspíš ve dvaceti spáchám sebevraždu. Můj život totiž bude jen nuda a mizérie, všechny sny vezmou za své a zbyde jen šeď a dekadence. Tak mi to říkali. Vlastně ta šeď a mizérie byla v té době všude v mém nejbližším okolí. Zdálo se, že nemá smysl o nic usilovat, nemá cenu mít sny....Těžko říct, jestli ducha mých příbuzných zabila léta prožitá v beznaději komunismu nebo jestli to měli dané geneticky.

Jogíni říkají, že člověk má být opatrný, co si přeje a na co myslí. Mohlo by se to totiž naplnit.... A tak se ve dvaceti moje po léta neurotizovaná mysl začala skutečně rozpadat a já jsem se k té, ve čtrnácti plánované sebevraždě, přiblížila víc, než se mi líbilo. Vlastně se to začalo odehrávat přesně tehdy, když se ke konci blížil rok 2003. V tom týdnu mezi Vánoci a Novým rokem jsem dokonce zničeho nic přestala kouřit. Ne,že bych se o to snažila. Mezi nočními můrami, šílenou únavou, nesnesitelnou úzkostí a pocity, že svět je jenom moje halucinace a lidi kolem roboti bez duše, jsem na cigaretu jaksi vůbec neměla myšenky.

Přežila jsem – s pomocí mého tehdejšího přítele(díky Filipe), s pomoc jógy, meditace, psychoanalýzy, homeopatik .... a prášků na hlavu.  Následovalo několik dalších, více či méně zapomenutelných, Silvestrů. Učinila jsem v těch letech aspoň jeden zásadní poznatek –že Silvestr je snesitelnější, pokud ho člověk stráví v teplých krajích. I když země česká může být v letních měsících, za pěkného počasí, „ráj to na pohled,“ v zimě je to na můj vkus nehostinná Sibiř. Představa, že až do konce života budu muset rok co rok snášet šest měsíců té zamračené, tmavé a studené zimy, mi v těch letech začala připadat čím dál víc nesnesitelná.

Několik let jsem měla zvláštní touhu. Co takhle strávit Silvestra úplně o samotě, prospat ho, nikam nejít, s nikým se nevidět, vůbec ho neslavit.... Ten okamžik přišel před dvěma lety. Vrátila jsem se den předtím z pracovní cesty. Byla jsem unavená. To období bylo hodně emocionální. Dva měsíce po konci komplikovaného tříletého vztahu jsem pořád ještě potřebovala trochu přemýšlet. Navíc mě v dalším týdnu čekalo stěhování do nového bytu.

A tak jsem se snažila meditovat – za zvuků rachejtlí, dělbuchů, a pokřikování opilců, které doléhalo z ulice, jsem sama a dokonale střízlivá překročila práh roku 2011. Během dalších 12 měsíců se mi život obrátil naruby. V novém bytě jsem vydržela asi půl roku a pak zmizela z Česka. Další Silvestr jsem slavila naprosto opačně než ten předchozí – v Athénách – v řeckém stylu - do šesti do rána, v soukromém bytě, který praskal ve švech a kde jsem vůbec nikoho neznala. Ani můj, tehdy pořád ještě poměrně čerstvý, úžasný exotický přítel, netušil komu ten byt vlastně patří. Začalo období duchovní obrody, cestování, kreativity, poznávání kulturních rozdílů a otevírání mysli...

Z přemítání mě náhle vyruší hlas z reproduktoru: „Zapněte si bezpečnostní pásy, budeme přistávat.“ Za několik minut letadlo dosedne na londýnském letišti Gatwick. Vážně se těším:  na přítele, na mého zakrslého králíka, na to, co zajímavého v mém životě přinese rok s třináctkou na konci, rok, kdy oslávím ty pověstně děsivé, třicáté narozeniny. Možná se konečně vyrovnám i s tou podělanou minulostí...

P.S. Hodně štěstí v roce 2013 a světlo na konci tunelu všem, kdo ho ještě nenašli.