Zoufalý jobhunt v Londýně aneb Bůh jménem Recruiter

Říkali mi, že to bude trvat, říkali mi, že to bude bolet, říkali, že je potřeba obrnit se trpělivostí, vytrvalostí a optimismem. Měli pravdu. Snažím se řídit jejich radami, ale občas propadám beznaději. Ano, Londýn Vám to rozhodně nedá zadarmo. Obzvlášť pokud nejste inženýr, „ajťák“ nebo třeba doktor, těch má Anglie nedostatek. Já mám rovnou to nejhorší myslitelné vzdělání a zkušenosti, které můžete mít, pokud se rozhodnete hledat uplatnění v zahraničí – média.

O kariéru v médiích nebo public relations usiluje v Londýně skoro každý, to by možná ještě tolik nevadilo. Pokud jste ale žurnalista, pisálek, „píárista“ nebo cokoliv podobného, odjezdem do jiné země se automaticky vzdáváte svého primárního pracovního nástroje – mateřského jazyka. Po roce intenzivního tréninku v jednom kosmickém on-line plátku sice moje americká editorka říká, že píšu anglicky líp než většina rodilých mluvčích, já však pořád tak nějak podvědomě cítím, že ti domorodí profesionálové to prostě dávají mnohem líp.

Mám sice v šuplíku tři diplomy, na zdejší poměry ale z dost pochybných univerzit („excuse me madam, this Charles University, is it in Mongolia?“).  Jsem realistka, nečekám kariéru v BBC. Mám celkem skromné cíle. Pro začátek by mi stačilo pohodlně se uživit něčím, co aspoň trochu souvisí s mou profesí. Po sestoupení na další schod mi nejspíš bude stačit pohodlně se uživit, čímkoliv, třeba v Anglii pobývajícími východoevropankami tolik populárním hlídáním dětí.

Založila jsem si profil snad na deseti pracovních portálech, už ani nevím kolikrát jsem za poslední čtyři měsíce přezkoumala a kompletně předělala svoje CV. Hledám pozice, které odpovídají mému profilu, když požadují znalost českého jazyka, vyskakuji radostí metr vysoko. Přesto pořád nic („To snad nemyslíte vážně? Na tuhle podělanou pozici jsem až moc dobrá, tak proč se sakra neozýváte!“ hypnotizuji emailovou schránku poté, co jsem odeslala další životopis). Na jednom ezoterickém webu jsem našla návod na rituál, jak přivolat job snů. Stačí k tomu prý několik minut denně pálit černou svíčku a přitom meditovat o tom, jak se všechny překážky rozplývají. Možná bych to měla vyzkoušet...

Při odpolední meditaci se snažím vcítit do mysli recruiterů („Co ode mne sakra chcete? Řekněte mi, co by se Vám líbilo, a já to udělám.... Jiná barva? Jiný layout?). Kamarádky, co jsou tady delší dobu přiživují moje obavy. „Oni vůbec neuvažují o transféru zkušeností, buď se hodíš přesně do škatulky nebo jseš out,“ říká jedna. „Tady ty životopisy mizí jak v černé díře, já už jich poslala snad 500, ani se neozvou,“  přikyvuje druhá. Hmm, párkrát se mi ozvali: „Děkujeme za Váš zájem, ale....“ Přítel mě uklidňuje: „Neboj, to znám, poslal jsem těch životopisů asi tisíc než to klaplo, trpělivost!“

Snažím se hledat pozitiva. Tak například mám čas sytit svůj český i anglický blog. To bych při plném pracovním nasazení zvládala stěží. Obzvlášť ten druhý je vynikající tréninková platforma. Občas píšu pro pár internetových plátků, což mě bohužel rozhodně neuživí, totéž platí pro příležitostné tlumočení  v nemocnicích. Mám čas pilovat angličtinu (v téhle branži si nebudu moct nikdy říct, že už je dost dobrá), snažím se oživit svoji lehce pozapomenutou němčinu, učím se řecky. Taky jsem začala uvažovat nad tím, že napíšu knihu. Mám pár nápadů, které by stálo za to rozvést... „Možná, že nemůžu mít kliku ve všem,“ utěšuji se ve chvilkách zoufalství: „mám super chlapa, vytrhla jsem se ze zajetí rutiny a stereotypu, které mě v Česku ubíjely několik let, nic není zadarmo..... (Správně, nic není zadarmo, proto sakra potřebuju slušnou práci!“

V koutku duše doufám, že na tohle frustrující období budu snad jednou v dobrém vzpomínat. Na rovinu, málo co Vás tak nakopne, jak být pár měsíců v nejistotě, málo co Vás přinutí makat na sobě na dvě stě procent (rozhodně to nesvede rutina, stereotyp a sociální jistoty). Na druhou stranu, myslím, že už té nejistoty bylo dost....

Po třech měsících se zdá, že se možná konečně začíná blýskat na lepší časy. Sice pomalu, ale zdá se, že mě recruiteři přestávají ignorovat, dokonce mi přišla pozvánka na pracovní pohovor. Že by ještě nebylo vše ztraceno?