Dobrovolně nebo ne? Dva podivné příběhy z Londýna

Londýn – největší evropská metropole – věčně pulzující město plné neomezených možností a nových výzev, ale taky Londýn pololegální imigrantů, kteří se sem dostali kdovíjak. Jakoby se ten Londýn od časů vykořisťovaných sirotků Charlese Dickense příliš nezměnil. Jenomže teď tu na černo a za zvláštních okolností pracují přistěhovalci z východní Evropy. Často neumí pořádně anglicky a tak se jejich život zřejmě odvíjí tak nějak mimo společnost. Pokud chcete do tohoto světa nahlédnout, dejte se zaměstnat jako tlumočník civilních úřadů a zdravotnických služeb. Právě díky tomu jsem potkala dvě dívky, jejichž příběhy se v mnohém podobají a na obou stejným způsobem něco nehraje. 

Bylo jim míň než dvacet let, obě uměnily anglicky jen trochu a obě se dostaly do Anglie za okolností, o kterých se tak nějak zvláštně zdráhaly mluvit. Obě jsem potkala v ordinacích londýnských porodníků a gynekologů, a obě doprovázel člověk jiné než britské národnosti, nehovořící ani česky ani slovensky.

Připouštím, možná mám příliš bujnou fantazii a možná jsem jenom trochu moc četla o obchodu s lidmi, nelegálním importu laciných pracovníků do Anglie a obětech vykořisťování. Ale co když tady skutečně něco nehraje?

Příběh první: říkejme jí třeba Evelína

Marie Stopes International je nezisková organizace která provozuje „kliniky sexuálního zdraví,“ je to tak trochu nablýskanější způsob jak nazvat továrny na potraty. Vše probíhá diskrétně a rychle. Během sotva čtyř hodin je hotovo a pacientky, stále ještě omámené sedativy, odcházejí domů. Pokud mají zájem, klinika je dokonce bezplatně vybaví antikoncepčními pilulkami nebo podkožním hormonálním implantátem.

Tady mě čeká můj první džob. Na recepci sedí drobná černovláska, pro účely tohoto příběhu jí budu říkat Evelína. Vypadá sotva na patnáct let, ve skutečnosti  je jí ale už devatenáct. Do Anglie prý přijela před rokem a pracuje jako pomocná síla v kuchyni. Doprovází ji žena středního věku, která nemluví česky ani slovensky. Později se dozvím že je původem z Iránu. Zdá se, že o Evelínu má skutečně starost. Prý dřív chodila s jejím synem. „Váš syn mluví česky?“ zeptám se. „Ne,“ odpoví. Zarazí mě to. Všechno co Evelína umí z angličtiny prý pochytila během minulého roku, sama ale říká, že se pořádně nedomluví („Někdy mi řeknou ať přinesu židli a já přinesu vidličku,“ přibližuje svou zkušenost s jazykovou bariérou v práci).

Jdu s ní do ordinace. Sestra je trochu rozpačitá. Tohle je druhá interupce, kvůli které Evelína přichází během  pouhých šesti měsíců. Podle informací, které lékařům dala se jí už před třemi lety narodilo dítě. Teď je podle všeho v osmém týdnu těhotenství. „Nepoužívali jste žádnou ochranu? Třeba kondom?“ ptá se sestra, „nebo snad prasknul?“ „Jo, prasknul,“ odpoví Evelína...

Po vyšetření se vracíme do čekárny, před námi jsou v pořadí čtyři pacientky. Povídáme si – s Evelínou česky, s její průvodkyní anglicky. Ano, Evelína je romka. Ptám se jestli přijela do Anglie s rodinou. Prý ne, její  rodina žije v severních Čechách. Ptám se, jestli se jí stýská. „Ne,“ odpovídá a zní přitom dost jednoznačně. Tak trochu vyhýbavě mi sdělí, že bydlí na bytě s dalšími Romy.

Pak se rozhovoří její iránská průvodkyně. Chtěla by Evelíně sehnat obecní byt. Zřejmě se jí nezamlouvají podmínky, ve kterých žije. Evidentně v tom tady umí chodit - když byla Evelína těhotná před šesti měsíci, nebyla prý v Anglii vůbec nahlášená. Iránka jí tehdy zařídila národní zdravotní pojištění, aby za interupci nemusela platit. Jinak by to stálo 700 liber. Právě ona ji tehdy vzala na kliniku Marie Stopes.

V jednu chvíli se Evelína zmíní, že na ní a syna Iránky, údajně jejího bývalého přítele, jednou přišla policie. Nemluví o detailech, ale všechno dohromady mě tak nějak přesvědčuje o tom, že tady pracuje nelegálně. Je mi jí líto, přemýšlím, jaké možnosti má holka, která se narodí do sociálně vyloučené romské komunity v severních Čechách. Přemýšlím, jestli měla v životě vůbec nějaké příležitosti. Co kdyby se chtěla vrátit domů? Pomohl by jí někdo?

Za půl hodiny je Evelína na řadě. Má strach. Na sál odchází sama, až bude po zákroku zavolají mě, abych jí vysvětlila, na co si v příštích týdnech musí dát pozor...

V zotavovací místnosti jsou asi čtyři ženy, které šly na zákrok před Evelínou. Evelína leží na lehátku a je jí špatně, několikrát zvrací, hlava jí padá na stranu a očividně by potřebovala ještě chvilku spát. Chci jí dát víc času, ale sestra mě nutí přivést ji k životu. Vyplníme dva dotazníky, přeložím jí pokyny pro další týdny a po dalších asi třiceti minutách odcházíme.

Cestou domů se mi vše honí v hlavě. Ta hloupá historka o roztrženém kondomu! A kdo byl vůbec otec jejího dítěte? Šla s ním dobrovolně? Kdyby jí někdo znásilnil, nebála by se to říct? A měla by vůbec komu? Co když nepracuje jenom jako pomocná síla v kuchyni? Ty dva potraty za šest měsíců se mi přeci jen zdají trochu podezřelé. Možná jsem se měla víc ptát...

Příběh druhý: Markéta a její podivný partner

O několik dní později dostávám další džob. Když čtu podrobnosti, hned si vzpomenu na Evelínu – porodní centrum nemocnice v Edgware, klientka (budu jí říkat Markéta) mluví slovensky.

Edgware je celkem nevábné předměstí Londýna na konci Severní linky metra. Když jdu po hlavní třídě směrem k nemocnici, všude potkávám spousty přistěhovalců z Afriky a Asie. Nic ve zlém, ale jsem ráda, že bydlíme blíž centru.

Porodní centrum je příjemné, útulně zařízené oddělení. Sestra na recepci mě posílá do čekárny vybavené pohodlnými polstrovanými sedačkami. Klientka tady ještě není.

Asi za pět minut se ve dveřích objeví drobná bledá žena - spíš dívka - a její průvodce. Nedokážu říct, jestli je Rom, Ind nebo snad Pákistánec. Prý je její přítel, každopádně nemluví slovensky ani česky. Ona, stejně jako Evelína, rozumí anglicky jen trochu. V hlavě se mi rozbliká kontrolka –  to je trochu  zvláštní vztah! Představíme se. Sestra jí posílá na záchod nabrat vzorek moči, já jí mám vše vysvětlit. Její přítel je nám stále v patách. Ona působí tiše, nesměle, jako by se bála mluvit. Ptám se odkud je. Prý z východního Slovenska.

Sestra mě volá k telefonu. Mám mluvit s managerkou pro příjem pacientů. Markéta měla přijít včera dopoledne na schůzku, přinést svůj pas a potvrzení o pobytu ale nedostavila se. Musí se nahlásit ke zdravotnímu pojištění, jinak ji nemohou bezplatně ošetřovat. Podle informací, které má managerka k dispozici, přijela Markéta do Anglie v srpnu za manželem.

Snažím se obsah telefonátu přetlumočit Markétě: „Prý jste v Anglii od srpna?“ ptám se. „Ano,“ odpovídá spěšně. „Přijeli jsme celá rodina. Nejdřív tu otec dostal práci, pak jsme za ním přijeli i my ostatní,“ dodává aniž bych se ptala. Zdá se, že manažerka měla jiné informace. Její přítel chce znát obsah telefonátu. Říkám mu anglicky, že Markéta zmeškala včerejší schůzku. Prý o ničem takovém nevěděli. Vypadá to, že Markéta se bez něj nehne.....

Přichází porodní asistentka - krásná mladá muslimka – bere nás do ordinace . Markéta je v 19 týdnu těhotenství...

Markétin přítel jde s námi. Zdá se, že i přes mou přítomnost, jakožto tlumočnice, nechává Markéta všechno mluvení na něm a sama jen nesměle přikyvuje. Předtím než zodpoví jakokouliv otázku nervózně ho kontroluje pohledem. „Vy jste její přítel, partner nebo manžel?“ ptá se porodní asistentka. „Tak nějak všechno,“ odpovídá muž. „Tak manžel jste pouze pokud máte prstýnek,“ utne ho vzápětí, zdá se, že se jí také něco nezdá.

Ptá se jestli Markéta pracuje – prý ne. Má nějaké problémy? Bolesti? Ne.  Po chvíli vznáší přítel zváštní požadavek – chce vědět, jestli by nemocnice nemohla pomoct Markétě sehnat bydlení (vzpomenu si na Iránku, co doprovázela Evelínu). Prý bydlí společně u jeho bratra, který se na konci prosince stěhuje pryč. To místo pro ní navíc není vhodné, protože se tam kouří. Asistentka je překvapená: „S tím vám bohužel nepomůžeme, ona není britský státní příslušník, nemá nárok na státní podporu a obecní bydlení, i kdyby měla, nemocnice s tím nic neudělá.“ Vzpomenu si, co mi Markéta řekla v čekárně: „Prý má v Anglii rodinu,“ ozývám se opatrně. „Je to pravda?“, ptá se asistentka. Markétin přítel odpoví spěšně místo ní: „Bydlí na severu a i kdyby, tam nemůže být. Její mladší sestra jí ohrožuje, bije jí do břicha.“ Podíváme se na sebe s porodní asistentkou nevěřícně. Tenhle příběh vážně nějak nedrží pohromadě.

Porodní asistentka se snaží z Markéty dostat aspoň něco: Jak vnímá svu situaci? Má obavy? Chce se na něco zeptat? Prý existuje možnost aby se v případě nouze obrátila na azylové domy pro těhotné ženy a matky s dětmi. Nic -  pořád ten stejný nesmělý, zakřiknutý pohled....

Když odcházejí, asistentka mě zastaví: „Počkejte, ještě s Vámi musím něco vyřídit.“ „Co si o tom myslíte?“ pokračuje, když za tímhle zvláštním párem bouchnou dveře. Nechci být paranoidní, ale o ženách ze sociálně slabého prostředí, které se dostanou do područí nejrůznějších gangů jsem něco četla. V tom co nám říkali, bylo trochu moc nesrovnalostí a ona se vážně chovala divně..... Není pochyb o tom, že tu je nelegálně....Svěřím se jí i s příhěhem Evelíny. „Mě so to taky nelíbí, možná jí nutí k prostituci,“ vyjádří nahlas moje nejhorší obavy. „Kdyby něco řekla, můžeme zasáhnout, zavolat odpovědné úřady, ale takhle nemůžeme nic.“

Jestli se mi v případě Evelíny něco nezdálo, v případě Markéty bliká moje červená kontrolka naplno. Navíc zjišťuji, že se oba příběhy v mnohém podobají. Odcházím se zvláštním pocitem, jestli jsem nemohla udělat víc.

P.S. Tyhle dvě ženy jsem potkala v rozmezí pouhého jednoho týdne, nejspíš jich kolem bude víc....  Taky se vám to nezdá? Víte jak v podobných situacích postupovat? Víte, kdo by se o tom měl dozvědět? Napište....